ECLI:CZ:US:1998:1.US.120.98
sp. zn. I. ÚS 120/98
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů V. B., M. K., E. K., ing. O. Š., I. S., V. K., všech zastoupených JUDr. M. G., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 19 Co 138/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem ze dne 13. 3. 1998, došlým soudu dne 18. 3. 1998, označeným jako ústavní stížnost,napadají rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 19 Co 138/ 97, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 1995, čj. 6 C 179/92 - 29, jímž byla zamítnuta jejich žaloba vůči žalované České správě letišť, Letiště Ruzyně, Praha 6, o vyklizení a předání pozemku parc. č. 544 v katastrálním území R. Stěžovatelé vesměs opakují námitky, které uplatňovali během soudního řízení. Z hlediska ústavněprávního stěžovatelé namítají, že postupem soudu jim byla odňata soudní ochrana jejich majetku a že napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud není ovšem běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato působnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže stěžovatelé namítají, že jim byla odňata soudní ochrana jejich majetku, kterou jim obecné soudy vůči žalované straně neposkytly, když jejich žalobě nevyhověly a zasáhly tak jako orgány veřejné moci do jejich ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručeno právo na rozhodnutí, které by podle jeho názoru odpovídalo skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatelé v řízení neunesli důkazní břemeno. Pokud jde o namítané porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že toto ustanovení chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující, nikoli takové, jehož povaha je sporná a kde např. probíhá v takové věci soudní řízení.
Z ústavní stížnosti a ze soudních spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali po žalované straně vyklizení a předání vyklizeného pozemku z důvodu, že podle §49 občanského zákona odstoupili dne 5. 9. 1991 od kupních smluv, které byly uzavřeny v červenci 1989 mezi původními vlastníky pozemků - právními předchůdci stěžovatelů - a právním předchůdcem žalované strany. Tvrdili, že předmětné kupní smlouvy ze strany původních vlastníků byly uzavřeny v tísni (obávali se, že by mohlo dojít k vyvlastnění bez náhrady) a za nápadně nevýhodných podmínek (částku 40 haléřů za m2 považují za velmi nízkou vzhledem k vysoké tržní hodnotě). Rozsudek soudu prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní spoluvlastníci pozemek od roku 1954 neužívali, neboť byl na základě záboru výstavby Letiště Praha - Ruzyně užíván fakticky Československými aeroliniemi. V současné době je pozemek z větší části zastavěný stavbami letiště a situovaný na okraji letištního areálu. V roce 1989 prodali původní spoluvlastníci své ideální části tohoto pozemku Československým aeroliniím za cenu 40 haléřů za m2 podle §14 odst. 4 a 5 vyhl. č. 182/1988 Sb. Dne 5. 9. 1991 zaslali původní spoluvlastníci České správě letišť dopis, ve kterém odstupují od kupních smluv.
Ze závěrů rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ani jedna z podmínek pro platné odstoupení od kupní smlouvy - tíseň a nápadně nevýhodné podmínky - dána nebyla. Stěžovatelům - žalobcům - se nepodařilo v průběhu řízení prokázat, že v roce 1989 byl u původních spoluvlastníků takový stav tísně, který by je k prodeji pozemku nutil. Skutečnost, že na pozemku stály stavby, které nebyly ve vlastnictví vlastníků pozemku, se dala řešit v souladu s právním řádem několikerým způsobem, mimo jiné i prodejem pozemku vlastníku stavby. K tomuto řešení se zřejmě také původní spoluvlastníci rozhodli. Poukaz na možnost vyvlastnění tohoto pozemku jen proto, že tento institut byl a je zakotven v právním řádu, nemůže vést v tomto případě k závěru o existující tísni. Městský soud v Praze navíc poukázal na to, že i kdyby v daném případě byly splněny podmínky §49 občanského zákona, nemohla by být žaloba na vyklizení úspěšná, neboť za situace, kdy mezi stranami je nesporné, že předmětný pozemek je zastavěn, bylo by třeba použít speciálního ustanovení, které na tento případ dopadá a kterým je ustanovení §135c občanského zákona.
V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., které upravují průběh řízení, svůj postup řádně odůvodnily a jejich skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy. Ústavní soud tak nemohl učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud dále ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, přišli o svůj majetek, který byl zabrán státem bez náhrady v souvislosti se zákonem č. 46/1948 Sb., již v roce 1954 a tento majetek byl pak v užívání některých státních organizací, jako Státního statku v Ruzyni či Československých aerolinií. Z průběhu řízení však vyšlo najevo, že nebylo prokázáno jako nesporné, že by předmětný pozemek v katastrálním území R. někdy v době před červnem 1989 skutečně přešel do vlastnictví Československého státu. I když z věci samé vyplývá, že stát nakládal s uvedeným pozemkem jako vlastník, ke změně právního stavu zřejmě nedošlo. Pokud pak stěžovatelé přistoupili jako vlastníci k prodeji pozemku jeho uživateli (Československým aeroliniím) a uzavřeli v červnu 1989 ohledně předmětné nemovitosti kupní smlouvy, učinili tak nepochybně s tím, že se v té době skutečně za vlastníky považovali. Obecné soudy přitom neshledaly důvody ke zrušení těchto smluv na základě odstoupení od smluv, učiněného stěžovateli, resp. jejich právními předchůdci, protože nepokládaly za prokázáno, že by stěžovatelé tak učinili v roce 1989 v tísni.
Ústavní soud tedy zjistil, že Městský soud v Praze, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se ve svém rozsudku vypořádal se všemi okolnostmi závažnými pro jeho rozhodnutí a v jeho postupu neshledal namítané porušení ani Ústavy ČR, ani Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu