ECLI:CZ:US:1998:1.US.133.97
sp. zn. I. ÚS 133/97
Usnesení
I. ÚS 133/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky M.M., zastoupené JUDr. J.S., takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 16. 4. 1997, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatelka svým podáním napadla rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka O. ve věci zrušení smlouvy podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění platném do 8. 2. 1996, kde stěžovatelka vystupovala jako osoba povinná.
I. ÚS 133/97
Stěžovatelka namítala, že postupem Nejvyššího soudu ČR došlo podle jejího názoru k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem, když se v rámci dovolacího řízení zabýval rozsudkem krajského soudu s omezením stanoveným výslovně toliko v odůvodnění rozsudku a nikoliv v jeho výroku. To podle ní způsobuje nejistotu účastníků řízení ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 253/96.
Ve zbývající rozsahem větší části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka jen opakuje námitky proti rozsudkům okresního a krajského soudu, které přednesla již v předcházejících stadiích soudního řízení a kdy především polemizuje ve věci dokazování a výkladu zákona č. 229/1991 Sb.
Jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy ČR a z toho vyplývá, že zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto zkoumal i v tomto případě především ústavnost aktu orgánu veřejné moci, který byl v zákonem stanovené lhůtě bezprostředně napaden.
I. ÚS 133/97
Stěžovatelka napadla skutečnost, že se Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení nezabýval všemi vznesenými námitkami, což bylo způsobeno tím, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku bez omezení, avšak v odůvodnění byla omezena.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 14. 9. 1997 uvedl, že v dané věci uplatnil přístup, který je v souladu s dosavadní a konstantní soudní praxí, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR ze znění citovaného ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že rozhodnuti, že dovolání je přípustné, je odvolací soud povinen uvést do výrokové části potvrzujícího rozsudku; ostatní určení tohoto dovolacího přezkumu lze oproti tomu stanovit až v jeho odůvodnění, jak vyplývá z druhé části věty tohoto ustanovení, "protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". V případě pochybnosti o rozsahu (omezenosti) dovolacího přezkumu soudní praxe již přijala výklad, že je třeba zkoumat všechny právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá. Dále konstatuje, že dovolací přezkum založený prostřednictvím citovaného ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je přezkumem právním a nikoliv skutkovým. Námitky proti skutkovým zjištěním, podřaditelné pod dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. c) o. s. ř., jsou pro dané dovolací řízení bez významu a dovolací soud se jimi zabývat nemůže.
Soudce zpravodaj vyšel ze spisu obecných soudů obou instancí a zejména z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a nemohl nechat bez povšimnutí tvrzení stěžovatelky a její námitku proti skutkovým zjištěním, když na jedné straně se snažila prokázat, že k uzavření darovací smlouvy na nemovitosti došlo ze strany dárců svobodně, avšak na druhé straně v rozporu s tím prohlašuje, že se o bezúplatný převod nejednalo, neboť úplata byla poskytnuta.
I. ÚS 133/97
Právní podstatu sporu vystihl odvolací soud, když v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že protiprávnost při bezúplatném převodu pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovy, k níž pozemky patřily, uzavřené v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, není třeba prokazovat, neboť ta se presumuje, považuje za danou, dokud není prokázán opak.
Soudce zpravodaj však neshledal, že by Nejvyšší soud ČR v souvislosti s ústavní stížností svým rozsudkem ze dne 30. 1. 1997 porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani jiná ústavněprocesní ustanovení. Neshledal ani důvod, z něhož by mělo být vyhověno návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obou soudů, které své právní stanovisko řádně odůvodnily a opřely o platné znění zákona. Musel proto dospět k závěru, že byl podán návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 1998
JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu