ECLI:CZ:US:1998:1.US.139.97
sp. zn. I. ÚS 139/97
Usnesení
I. ÚS 139/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelů 1) J.L., 2) G.L., 3) H.L., zastoupených JUDr. J.V., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 1996, čj. 14 C 337/92 - 63, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka L., ze dne 18. 2. 1997, čj. 30 Co 796/96 - 94, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 4. 1997, došlou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 1997, tj. návrhem došlým včas ve shodě s ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal stěžovatel Ústavnímu soudu návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 1996, čj. 14 C 337/92 - 63, ve
I. ÚS 139/97
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka L., ze dne 18. 2. 1997, čj. 30 Co 796/96 - 94.
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 9. 1996, čj. 14 C 337/92 - 63, bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatelů ze dne 25. 3. 1992, kterou se tito domáhali vydání rozhodnutí o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí zapsaných v pozemkové knize v L., jako stavební parcela s domem čp. 247, s pozemkovou parcelou č. 332 - zahradou v katastrálním území a obci L., zaps. v pozemkové knize ve vložce č. 718, dále domu čp. 417, se stavební parcelou č. 1703 a pozemkovou parcelou č. 1653/1, 1653/2, 1653/5, 1646/6, 1646/7, stavební parcelou č. 1705 s domem čp. 440/1, stavební parcelou č. 3698 s domem čp. 1250, vše zapsáno v pozemkové knize pro katastrální území a obec L. ve vložce č. 717. Žalobci argumentovali tím, že tyto nemovitosti byly jejich otci odňaty rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku vydaného KNV L. dne 26. 11. 1949 pod čj. Ú 111/14/49. Svůj nárok opřeli o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a uvedli, že vlastnické právo přešlo na stát až dnem zápisu do pozemkových knih, tj. po 25. 2. 1948. Žaloba směřovala (v původním znění) proti Úřadu města L., B.P. a P.S. Tyto nemovitosti organizace odmítly vydat s poukazem na konfiskaci mimo rozhodné období. Uvedenou konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. však žalobci považují za protiprávní, když jejich otec měl domovskou příslušnost na území ČR, byl shledán komisí úřadu národní bezpečnosti v L. dne 16. 10. 1945 osobou politicky spolehlivou, obdržel vysvědčení zachovalosti a byl trvale čs. státním příslušníkem.
Uvedená žaloba stěžovatelů byla zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní legitimace na straně odpůrců (žalovaných) v předmětném řízení; soud zjistil, že v průběhu řízení pasivní legitimaci ztratil B.P., T.S., P.S.
Majetek těchto subjektů byl postupně převeden na město L. Nedostatek pasivní legitimace zjistil i u některých dalších subjektů, proti nimž nárok stěžovatelů směřoval. Závěrem obecný soud svá zjištění shrnul tak, že B.P.,T.S.,P.S., nebyly shledány pasivně legitimovanými; proti městu L. byla podána opožděně. I kdyby byla podána včas, byla by zamítnuta, když zákon č. 87/1991 Sb. se nevztahuje na případy přechodu vlastnického práva k nemovitostem před datem 25. 2. 1948; nemovitosti byly podle něj konfiskovány dekretem prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ex lege, tedy ke dni 30. 10. 1945, tedy před rozhodným obdobím. Přestože konfiskace nebyla oprávněná a žalobci to dokládají listinnými důkazy, obecný soud ve smyslu ustanovení §135 o. s. ř. není oprávněn správní rozhodnutí přezkoumávat, ale je jimi dle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Žalobci rovněž neprokázali, že by zaslali kvalifikovanou a včasnou výzvu městu L., T.S.,P.S. Vydání nemovitostí č. 1813, 2211, 2183/1, 2183/2, 2205, mohlo být zamítnuto též proto, že vlastníky těchto nemovitostí jsou jednak fyzické osoby, jednak právnické osoby, které nebyly žalovány a žalobci u nich neprokázali náležitosti stanovené §5 zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka L., jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když tuto argumentaci podepřel dalšími důvody. Nejprve se zabýval rozsahem vlastnického práva otce stěžovatelů, kteří jako děti původního vlastníka ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, musejí prokázat, že požadovaný majetek jejich otec v plném rozsahu vlastnil. Bylo zjištěno, že otec stěžovatelů byl vlastníkem jen části požadovaných nemovitostí.
I. ÚS 139/97
Z doplněného dokazování vyplynulo, že konfiskační výměry nabyly právní moci dne 9. 11. 1946. Jedná-li se pak o pochybnost v předmětných konfiskačních výměrech, podle ustanovení §31 zákona č. 87/1991 Sb. mohl prokurátor podat protest proti rozhodnutím, opatřením a jiným aktům, které byly vydány v rozhodném období v rozporu se zákony a jinými správními předpisy a které směřovaly k politické perzekuci nebo ke zvýhodnění z politických důvodů. Tento protest však mohl podat jen do 31. 12. 1992 a v uvedeném případě podán nebyl. Nemovitosti přešly podle něj na stát před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) a nebylo tedy možno žalobě o uzavření dohody na vydání předmětných nemovitostí vyhovět.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, podle čl. 87 odst. 1 této ústavy Ústavní soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, zejména došlo-li k porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Ústavní soud vytýká předcházejícím rozhodnutím jen nedostatek posouzení konfiskačních výměrů soudem, analogicky dle rozhodovací praxe Ústavního soudu (nálezy II. ÚS 22/94, III. ÚS 39/95). Pokud se týká argumentace obecných soudů o rozsahu vázanosti správními rozhodnutími v souladu s ustanovením §135 odst. 2 občanského soudního řádu, je třeba uvést, že dle tohoto ustanovení, bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodnout jinému orgánu, vydáno takovým orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Toto se vztahuje i na konfiskační výměry někdejších národních výborů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1994, sp. zn. 4 Cdo 19/93). I když přezkum vydání konfiskačních výměrů prakticky nepřichází v úvahu, je třeba vždy zohlednit odlišný charakter těchto aktů, byly-li vydány v rozhodném období. V této
souvislosti poukazuje Ústavní soud zejména na svůj již vydaný
I. ÚS 139/97
nález ve věci I. ÚS 154/95 ze dne 18. 1. 1996, když stanovuje, že konfiskační výměry se neoprávněně odvolávají na dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., když nesprávně poukazují na důvody, jejichž existence nebyla prokázána, resp. jejichž oprávněnost byla odmítnuta. Jestliže dekret č. 108/1945 Sb. stanovil, že konfiskace nastává dnem vyhlášení, tj. dnem 25. 10. 1945, ale určil, že o splnění podmínek rozhoduje příslušný okresní, případně zemský národní výbor, a tyto podmínky byly pak posuzovány rozdílně v roce před a v rozhodném období, jedná se o okolnost, kterou soudy při své rozhodovací praxi musí vzít do úvahy a modifikovat aplikaci i interpretace §135 o. s. ř. v těchto případech.
Rozhodující otázkou pro posouzení celé věci je otázka posouzení míry závaznosti předmětných konfiskačních výměrů. V této souvislosti vychází Ústavní soud ze své již konstantní. rozhodovací praxe, když dovozuje, že pro posouzení závaznosti dotčených správních rozhodnutí je hledisko časové. Jestliže k přechodu majetku došlo konfiskací, lze podle zákona č. 87/1991 Sb. uvažovat o jeho restituci pouze za podmínek ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a to jen tehdy,
jestliže dotčený správní orgán o konfiskaci (o splnění podmínek dekretu č. 108/1945 Sb.) rozhodoval v rozhodném období, tj. až po 25. únoru 1948. Tento názor ostatně zastává shodně i judikatura obecných soudů (R 15/94, R 16/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Ústavní soud z hlediska ochrany základních lidských práv a svobod nemá důvodu se od uvedených stanovisek odchylovat.
V posuzované věci však krajský soud konstatoval, že konfiskační výměry nabyly právní moci dne 9. 11. 1946 a tento údaj nebyl vyvrácen ani napaden, a to ani v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti. Stěžovatelé zřejmě neunesli své důkazní břemeno, když zůstala nepovšimnuta skutečnost, že konfiskační výměry obsahovaly poučení o možnosti odvolání, které
I. ÚS 139/97
zřejmě nebylo podáno, ač se stěžovatelé snažili doložit, že chováním jejich otce nebyly dány podmínky pro aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Nelze proto mít za prokázané, že podle §1 odst. 1 č.2 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. otec stěžovatelů zůstal věren Československé republice, nikdy se neprovinil proti národu českému a slovenskému a že se aktivně zúčastnil boje za její osvobození nebo trpěl pod nacistickým nebo fašistickým terorem.
Pokud jde o namítané porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Ústavní. soud neshledal, že by byl porušen rozhodnutím obecných soudů, protože se nejedná o ochranu vlastnických práv již konstituovaných, nýbrž o práva, která mají být v občanskoprávním sporu teprve určena.
Z titulu námitek předložených stěžovateli soudce zpravodaj nezjistil žádné porušení ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že stěžovatelé předkládají návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu