ECLI:CZ:US:1998:1.US.14.98
sp. zn. I. ÚS 14/98
Usnesení
I. ÚS 14/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci stěžovatelů ing. O. S., L. S., a J. H., všech zastoupených JUDr. J. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 1 C 18/92, ze dne 23. 1. 1997, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, sp. zn. 15 Co 238/97, ze dne 10. 10. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 10. 1997, sp. zn. 15 Co 238/97, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 1 C 18/92. Okresní soud tímto rozsudkem zamítl návrh stěžovatelů, aby bylo Střednímu odbornému učilišti technickému a Učilišti v S. uloženo uzavřít s navrhovateli dohodu o
I. ÚS 14/98
vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Předmětem vydání je objekt středního odborného učiliště strojírenského, tj. dílna, provozní objekt, škola, zpevněné ploty, pozemky k objektu náležející, tj. st. p. č. 401 a 393/3 v S. se všemi součástmi a příslušenstvím. Dle tvrzení stěžovatelů oba uvedené soudy svými rozsudky porušily jejich základní práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod, a to právo vlastnit majetek dle čl. 11 a právo na soudní ochranu a zásadu spravedlivého procesu dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelé uvedli, že oba soudy uznaly jejich právo k předmětným nemovitostem, které jim náleží jako právním nástupcům původních vlastníků. Nesouhlasili však se závěrem soudů, že nemovitosti jim přesto nelze vydat, a to pro překážku zakotvenou v §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle níž stavby nelze vydat, neboť zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter. Navrhovatelé vytýkají soudům nesprávně hodnocení důkazů a právní posouzení věci ve vztahu k ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Zdůrazňují, že citovaný zákon nedefinuje pojmy zásadní přestavby a ztráty stavebně technického charakteru. Proto je nutno vzít především v úvahu, že v daném případě změny v zastavěné ploše a obestavěném prostoru nedosahují ani 20 % a představují pouze přístavby a nástavby k původním objektům. V případech, kdy podle znaleckých posudků došlo k obměně prvků dlouhodobé životnosti, šlo vesměs o výměnu za prvek stejný. Podle názoru navrhovatelů stavební prvek, nahrazující prvek původní, nemění charakter stavby, pouze její životnost. Poukazují dále na specifickou skutečnost, že podnik firmy S. a spol. byl v době, kdy byl znárodněn, renovován novými budovami a měl možnost sloužit výrobním účelům, pro které byl postaven. Pokud následující držitelé podniku prováděli úpravy podle svých záměrů, neměli by být navrhovatelé tímto postupem na jejich vlastnickém právu poškozováni.
Podle názoru navrhovatelů jim měl soud jako krajní řešení vydat alespoň část nemovitostí, a to stavby, kde se nyní nachází hala strojních dílen, kantýna a
I. ÚS 14/98
jídelna, nebot' tyto stavby lze samostatně užívat. Navrhovatelé odmítají tvrzení krajského soudu, že veškeré předmětné stavby je nutno posuzovat jako jeden funkční celek a nelze je posuzovat samostatně. Soud při svém rozhodování porušil ust. §132 občanského soudního řádu, když vadně hodnotil důkazy.
V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že došlo k porušení zásady rovnosti uvedené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ve vztahu k jiným restituentům, který m jsou nemovitosti vydávány, neboť případné finanční náhrady nedosahují faktické hodnoty předmětných nemovitostí. K porušení čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod uvedli, že soud pochybil, když neprovedl výslech soudního znalce I. B. k možnosti vydání některých staveb. Stěžovatelé trvají na tom, že stavby se dají využívat odděleně. Odmítají tvrzení, že jde o komplet, který jako celek je určen ke školní výuce.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci proběhla celá řada soudních jednání, kterých se navrhovatelé i jejich právní zástupce zúčastnili, mohli se ke všem důkazům vyjádřit a podávat návrhy. Soud vyhověl dvakrát jejich návrhu na ustanovení soudních znalců z oboru stavebnictví - stavby průmyslové, přičemž v případě druhého znalce si navrhovatelé sami zformulovali otázky pro znalce a u posledního jednání žádné další doplňování
dokazování nenavrhli.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Táboře bylo zjištěno, že soud se po provedeném dokazování zabýval stěžejní námitkou, zda věci, které navrhovatelé požadují vydat, jsou stavbami, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, a proto se v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nevydávají. Soud vyšel při řešení této otázky z ustálených odborných názorů i soudní judikatury, konkrétně judikátu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92. Podle těchto názorů je za zásadní přestavbu stavby považován podstatný zásah do prvků dlouhodobé životnosti stavby, kdy dojde k
obměně v rozsahu 1/3 těchto prvků, přičemž k účelovému využití stavby se
I. ÚS 14/98
nepřihlíží. V citovaném judikátu se požaduje obměna představující u jednoho prvku nejméně 50 % objemového podílu všech konstrukcí daného prvku objektu. Názor navrhovatelů, že by měla být hodnocena zastavěná plocha staveb a celkový obestavěný prostor, nepovažuje soud za správný, neboť tyto ukazatele nehodnotí stavebně technický charakter stavby. První znalec provedl hodnocení zásadní přestavby nemovitostí ve správném směru, jeho závěry však nebyly dostatečně přesvědčivé, druhý znalec provedl hodnocení zásadní přestavby nemovitostí pečlivě, podrobně a zcela názorně. S ohledem na v podstatě shodné závěry obou znalců dospěl okresní soud k závěru, že všechny nemovitosti, požadované k vydání, jsou stavbami, které zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter, a proto je podle ustanovení §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. nelze vydat. Protože jde fakticky o nové stavby, nelze podle ustanovení §8 odst. 3 cit. zák. vydat ani pozemky, na kterých stojí.
Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích vyplývá, že krajský soud se v podstatě ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Uvedl, že pokud jde o výklad pojmů zásadní přestavba a ztráta stavebně technického charakteru, zastává současná soudní praxe v zásadě jednotný názor a judikatura je ustálena. Odkázal v tomto směru na rozsudek Nejvyššího soudu ČR uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/93 a dále rovněž na rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 Cdo 95/92, a konstatoval, že rozsudek soudu I. stupně z těchto názorů vyšel a postavil své rozhodnutí na správných právních názorech. Rovněž nepřijal stanovisko navrhovatelů, že je třeba změnu stavebně technického charakteru hodnotit z hlediska změn v zastavěné ploše a obestavěném prostoru, neboť tato kritéria vůbec nemusí vyjadřovat rozsah stavebních úprav provedených na nemovitosti, necharakterizují stavbu jako celek a nemají přímý vztah k její životnosti. Krajský soud dále vyslovil názor, že na všechny předmětné nemovitosti je nutno pohlížet jako na jeden celek. Dovodil, že původní stavby patřily k výrobním objektům a funkčně na sebe navazovaly, po přestavbě došlo ke změně účelu nemovitosti, k využití jiným způsobem, ale přitom všech předmětných staveb
I. ÚS 14/98
opět jako celku. Objekty v současnosti tvoří jeden funkční celek, který z hlediska jeho určení nelze dělit.
Podle stanoviska krajského soudu nemůže být sporu o tom, že oba znalci dospěli v podstatě ke stejným závěrům, přičemž posudek prvého znalce byl stručný, ale posudek druhého znalce splňuje všechny předpoklady k tomu, aby byl náležitým podkladem pro rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, posuzují-li se stavby jako jeden celek. Ze znaleckého posudku lze dovodit závěr, že u komplexu všech předmětných nemovitostí došlo alespoň u jednoho prvku dlouhodobé životnosti k obměně alespoň v 50 % objemového podílu konstrukcí daného prvku. Dále vyslovil názor, že provádět přesnější výpočty nebo doplňovat znalecký posudek by bylo nadbytečné s ohledem na v obou rozsudcích rozvedené právní úvahy o pojmu zásadní přestavby a ztráty stavebně technického charakteru a s ohledem na skutkové zjištění u stropů. Z jakých důvodů došlo k přestavbě, není pro věc podstatné a relevantní, jelikož zákon v ustanovení §8 odst. 1 váže nevydání stavby na samotné zjištění ztráty stavebně technického charakteru bez ohledu na to, proč a za jakých okolností nastala. V daném případě navíc došlo ke ztrátě stavebně technického charakteru nejen z hlediska objemu nemovitosti, ale i z hlediska jeho druhu, jak to má na mysli již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 34/93. Není nutné, aby v důsledku přestavby stavba sloužila zcela nebo převážně jinému účelu. Zde však navíc nastala i situace, kdy původně výrobní areál se změnil na komplex určený ke školní výuce. Na základě uvedených důvodů je názor odvolacího soudu shodný s názorem okresního soudu, že nemovitosti, jejichž vydání navrhovatelé požadují, ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter a nelze proto ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. návrhu na uložení povinnosti uzavřít dohodu o jejich vydání vyhovět.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření uvedl, že soud I. stupně vycházel z provedených důkazů, zejména ze znaleckého posudku druhého znalce a řešení otázky zásadní přestavby předmětných nemovitostí opřel o poměrně rozsáhlou soudní judikaturu. V ostatním odkázal na odůvodnění rozsudku.
I. ÚS 14/98
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že při rozhodování v předmětné věci se velice podrobně zabýval všemi skutečnostmi zjištěnými v dokazování, důkladně vážil jejich význam pro daný případ, řídil se přitom ustanoveními příslušných zákonů a dospěl k závěru, který je řádně odůvodněn v rozsudku. Dále zdůraznil, že pokud jde o posouzení předmětných staveb jako jednoho funkčního celku, jde o právní názor plynoucí z ustanovení §118 odst. 1 o. z. a z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., nikoliv o jakési vadné hodnocení důkazů v rozporu s §132 o. s. ř. Proto nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces.
Závěrem uvedl, že podání navrhovatelů má dle názoru krajského soudu svým obsahem spíše charakter jakéhosi dalšího opravného prostředku, neboť argumentuje jenom s pojmy a problematikou řešenou soudy obecnými. Prvek ústavní stížnosti je v něm uváděn pouze rámcově a okrajově, aby byl formálně naplněn důvod k podání ústavní stížnosti, která je založena na výhradách proti právnímu posouzení případu obecnými soudy. Všechny okolnosti a argumentace v ní uváděné byly již součástí námitek navrhovatelů v předmětné věci a byly v rámci hodnocení důkazů a posuzování případu brány v úvahu. Z těchto důvodů krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, popřípadě zamítnout.
Střední odborné učiliště technické a Učiliště v S., zastoupené advokátem JUDr. J. V., uvedlo, že v průběhu celého řízení byly dle jeho názoru velmi pečlivě zvažovány jednotlivé důkazy, byly provedeny dva znalecké posudky, před jejich provedením byla provedena místní šetření za účasti všech stran a navrhovatelé mohli klást znalcům písemné i ústní otázky, které poté byly ve znaleckých posudcích zodpovězeny. Nemohlo tedy dojít k porušení zásad spravedlivého procesu a nedošlo ani k žádnému pochybení soudu při vedení předmětného sporu. Námitku, že došlo k porušení zásady rovnosti uvedené v čI. 11 Listiny základních práv a svobod, navrhovatelé konkrétně nezdůvodňují ani nedokládají. Ústavní stížnost navrhovatelů má svým obsahem a formou spíše podobu odvolání a je tak zřejmě i myšlena.
I. ÚS 14/98
Po zhodnocení všech skutečností dospěl ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Vyplývá to z celého průběhu dosavadního řízení i z obsahu napadených rozsudků.
Je třeba zdůraznit, že ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. V předmětné věci je však právě ústavní stížnost svým charakterem a obsahem spíše dalším odvoláním ve věci k Ústavnímu soudu jako k "třetí instanci". Jsou v ní uváděny námitky, které navrhovatelé uváděli již v předchozím řízení, a jimiž se oba obecné soudy podrobně zabývaly. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byla porušena ústava, ústavní zákony, Listina základních práv a svobod anebo mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy ČR. Sem spadá i ochrana ústavních procesních principů. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), právo na zákonného soudce ( čl. 38 odst. 1 Listiny), právo na veřejné projednání v přítomnosti účastníka a možnost vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Žádný ústavní procesní princip a zejména žádná procesní zásada dokazování však v předchozím soudním řízení, které proběhlo řádně a velmi pečlivě, v této věci porušeny nebyly. Ve věci proběhla řada ústních jednání, i šetření na místě, účastníci měli možnost se jich účastnit, vyjadřovat se, podávat návrhy na doplnění dokazování. To je patrno i z předchozí části tohoto usnesení.
Stejné stanovisko zastává ústavní soud i pokud jde o právní závěry, které učinily obecné soudy. Soudy se důkladně zabývaly provedenými důkazy a hodnotily jejich význam v projednávaném případě a své právní závěry náležitě odůvodnily. Nelze tudíž dovodit, že by těmito právními závěry došlo k porušení základních práv nebo svobod navrhovatelů, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, jak tvrdí navrhovatelé, konkrétně k porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 14/98
Navrhovatelé dále namítali i porušení čl. 11 Listiny, podle kterého má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K tornu je nutno uvést, že ústavní soud již mnohokrát judikoval své stanovisko, že článkem 11 Listiny je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované a tedy již existující a nikoliv tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, jímž má být vlastnické právo teprve konstituováno, tedy ústavně chráněn být nemůže. Navrhovateli blíže neodůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny základních práv a svobod tedy nemůže obstát.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou v tomto případě splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučení, Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. září 1998
JUDr. Vojen Güttler
Předseda I. senátu