Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.10.1998, sp. zn. I. ÚS 141/98 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 116/12 SbNU 149 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.141.98

sp. zn. I. ÚS 141/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. H., J. N. a V. H., všech zastoupených JUDr. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. 15 Co 373/93, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, za vedlejší účasti Okresního úřadu v B., takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. 15 Co 373/93, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96, se zrušují. Odůvodnění: E. H. a V. H. (právní předchůdci stěžovatelů J. N. a V. H.) podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "restituční zákon"), požadovali, aby žalovanému státu, zastoupenému Okresním úřadem v B., byla stanovena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 81 se stavební parcelou č. 165 a zahradou č. 195, včetně vedlejších staveb, venkovních úprav, porostů a oplocení, se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území B., každému v rozsahu jedné poloviny. Uváděli, že tyto nemovitosti byli nuceni státu prodat za kupní cenu Kčs 250 000,--, která neodpovídala jejich hodnotě, pod pohrůžkou vyvlastnění. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 6. 1993, čj. 4 C 832/91 - 69, žalobě zcela vyhověl. Dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona, neboť kupní smlouva, na základě které přešly sporné nemovitosti na stát, byla dne 18. června 1974 prodávajícími uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Při úvaze, zda byl naplněn předpoklad tísně, zohlednil soud prvního stupně především "charakter převáděné nemovitosti", který po roce 1948 neumožňoval spoluvlastníkům volně užívat jejich nemovitost a disponovat s ní, dále pak dovodil, že prodávající se stěží mohli bránit výkupu, když iniciativu k odkoupení domu v roce 1974 projevil tehdejší MěNV a dům byl vykupován za účelem asanace dle územního plánu výhledové výstavby města. Nápadně nevýhodné podmínky spatřoval v tom, že kupní cena byla stanovena při neodůvodněném zvýšení míry opotřebení, jakož i v tom, že žalobkyni bylo sice na stáří přislíbeno bydlení v domě čp. 81, avšak již tři roky po uskutečnění prodeje domu byla její bytová jednotka zrušena a následně podána žaloba o zrušení jejího užívacího práva k bytu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. ledna 1996, čj. 15 Co 373/93 - 97, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Na podkladě shodných skutkových zjištění dovodil, že sdělení o možnosti vyvlastnění nemovitostí z důvodu asanace převáděného domu nemá charakter výhrůžky ani tísně. Neshledal tíseň ani v tom, že na dům se vztahoval režim nemovitosti v soukromém vlastnictví. Proto nepovažoval za nutné zabývat se ještě otázkou, zda kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, ale přesto konstatoval, že předpoklad nápadně nevýhodných podmínek nebyl v daném případě dán, když prodávající E. H. byla vedle kupní ceny poskytnuta výhoda bydlení v jednopokojovém bytě, který jí byl přidělen do užívání rozhodnutím Městského národního výboru v B. ze dne 4. června 1975, čj. 259/75. Nejvyšší soud na základě dovolání žalobců - stěžovatelů dospěl k závěru, že skutková zjištění byla odvolacím soudem odlišně právně posouzena od soudu prvního stupně s tím, že zjištěné skutečnosti nebyly způsobilé přivodit u žalobců stav tísně, který na ně doléhal s takovou vážností, že učinili právní úkon (nemovitosti prodali), který by jinak neučinili. Nejvyšší soud svým rozhodnutím dovolání zamítl. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti dále namítali, že Nejvyšší soud ani soud druhého stupně se řádně nevypořádaly s jejich námitkami, že řízení u soudů obou stupňů trpělo vadami, které nevytvořily předpoklad pro řádné zjištění skutkového stavu věci a postupem soudu došlo k porušení zásady přímosti, ústnosti a nerespektování čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o posouzení hmotněprávních ustanovení, konkrétně pak výkladu ustanovení o tísni, stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že zjištěné skutečnosti, týkající se kupní smlouvy ze dne 18. 6. 1974, nesplňují předpoklady pro vydání věci podle §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona z hlediska tísně a že závěr soudu druhého stupně v tomto směru není v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí soudu. Jsou toho názoru, že Nejvyšší soud "podcenil" význam některých prokázaných skutečností a tím byl zkreslen i jeho právní názor. Účelová interpretace zákona a zjištění skutkového základu uplatněného nároku dokládají neochotu vyhovět restitučnímu nároku stěžovatelů, neboť jde o ambivalentní značně abstraktní posun, resp. popření hodnot, ze kterých by měly soudy při interpretaci a aplikaci restitučního zákona vycházet. Stěžovatelé na podporu svého uvedeného názoru uvedli, že soud I. stupně zjistil, že iniciativu k odkoupení domu v roce 1974 projevil tehdejší MěNV, když z potvrzení ze dne 11. 1. 1974 pro ONV v B. i z dalších žádostí o poskytnutí finančních prostředků na kupní cenu vyplývá, že dům byl vykupován za účelem asanace dle územního plánu výhledové výstavby města. Nešlo tedy o jakýsi výhled, ale o zcela konkrétní kroky ze strany státních orgánů, směřující k naplnění záměru předmětnou nemovitost získat. Se žalobci bylo několikrát osobně jednáno pracovníky MěNV a věc jim byla prezentována jako nezvratný proces v tom směru, že buď se žalobci s MěNV dohodnou, anebo dům bude vyvlastněn. Objekt prohlížel i znalec ještě dříve, než byl získán předběžný souhlas ze strany žalobců k prodeji. Prostě šlo o tlak, kterému nebyli žalobci s to čelit vzdor tomu, že projevovali s odprodejem nesouhlas, zejména jejich dcera J. N., která do předmětné nemovitosti investovala na tu dobu značné finanční prostředky, celkem Kčs 64 937,42, jak bylo u soudu dokladováno. Šlo o rodinný dům a rodina v té době neměla jinou nemovitost ani byt. Znamenalo to, že se brala celé rodině žalobců, v té době již důchodců, střecha nad hlavou a ani případný hodnotový ekvivalent jim ipso facto bydlení nezajišťoval, jak ostatně vývoj událostí po prodeji doložil. Nový vlastník předmětné nemovitosti následně vyvolal s E. H. spor o zrušení užívacího práva a po dalších soudních peripetiích byla její dcera ji nucena vzít do svého jednopokojového bytu, který však jí nebyl přidělen jako státní byt, ale který si byla nucena zajistit jako družstevní ze svých finančních prostředků a který zdaleka neodpovídal bydlení v prodané nemovitosti. Účel prodeje byl ve smlouvě expresis verbis uveden jako asanace. Stěžovatelům byla asanace předestřena jako hotová věc a šlo tedy o vynucený převod. Závěr soudů, že šlo pouze o možnost vyvlastnění z důvodů asanace a v tomto směru o pouhé sdělení ze strany orgánů státní moci, nemá oporu v provedeném dokazování a je neobjektivní. Ze strany státu šlo podle stěžovatelů o účelovou simulaci asanace domu, což žalobci dodatečně zjistili a sama fakticita to doložila. Funkcionáři bývalého MěNV si byli plně vědomi tohoto účelového nátlaku, protože okamžitě po odkoupení domu investovali do přestavby na kanceláře značné finanční prostředky, provádělo se bourání příček, celková rekonstrukce ústředního topení, rozšíření ústředního topení do další přístavby, koupě dvou velkých plynových kotlů, vybudování jednacích místností atd. Jak se posléze ukázalo, celá aktivita státních orgánů přimět stěžovatele k prodeji nemovitosti plynula ze skrytého záměru zřídit v předmětném objektu kanceláře ředitelství odboru sociálních služeb, který po prodeji také uskutečnily. Přesvědčivější důkaz o svévoli místní mocenské garnitury už snad být nemůže. Stěžovatelé jednali tedy nepochybně ve stavu tísně, který vylučoval svobodné vytváření jejich vůle. Státní orgány v souvislosti s prodejem předmětné nemovitosti vytvořily pro stěžovatele a jejich rodinu stav nejistoty ohledně budoucího bydlení a navodily situaci, kdy stěžovatelé, včetně rodinných příslušníků, byli nuceni se vystěhovat do podstatně horších bytových podmínek, které si navíc museli zajistit sami. Kromě toho, že se prodavatelům nedostalo hodnotového ekvivalentu za převáděné nemovitosti, nápadně nevýhodné podmínky je třeba spatřovat i v těchto okolnostech nastalé sociální nejistoty. Stěžovatelé podtrhují, že to byl soud prvního stupně, který ve svém rozhodnutí postupoval secundum legem a svým výkladem správně pojal význam skutečností zjištěných zejména pokud jde o zákonné znaky, jako je tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, které restituční zákon užívá. Naproti tomu jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud ČR, přehlížejí vývoj právního nazírání na interpretaci a aplikaci restitučních zákonů se zřetelem na ochranu základních práv a svobod občana, jak je prezentován v četných nálezech Ústavního soudu. Závěrem svého podání stěžovatelé proto dovozují, že Nejvyšší soud ČR, případně i Krajský soud v Brně, svým rozhodnutím porušily čl. 11, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud si vyžádal stanoviska k ústavní stížnosti od obou soudů - účastníků a od vedlejšího účastníka. Krajský soud v Brně přípisem ze dne 22. 5. 1998 odkázal na obsah odůvodnění svého rozsudku ze dne 17. 1. 1996, které i nadále vyjadřuje stanovisko odvolacího soudu k věci. Nejvyšší soud ČR přípisem ze dne 9. 6. 1998 sdělil, že dovolací soud se zabýval všemi námitkami stěžovatelů a v odůvodnění rozsudku se s nimi vypořádal. Pokud jde o výklad pojmu "tíseň", odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 36/93 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 667/96. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Okresní úřad v B. v podání ze dne 16. 6. 1998, předloženém jeho právní zástupkyní, namítl jednak opožděnost podání, jednak skutečnost, že nikdo z účastníků nevytýkal soudu nesprávný postup v proběhlých soudních řízeních a dovozuje, že při rozhodování soudů nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatelů. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti, rozhodnutí obou soudů a podkladů ve spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Ze spisu zjistil, že Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 21. 6. 1993, sp. zn. 4 C 832/91, žalobě zcela vyhověl a uznal, že byly splněny podmínky pro aplikaci §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 1996, sp. zn. 15 Co 373/93, změnil uvedený rozsudek Okresního soudu v Blansku a žalobu zcela zamítl. Poté následující dovolání ze dne 23. 4. 1996 bylo dovolacím soudem přijato a v dovolacím řízení byl aplikován občanský soudní řád ve znění po novele provedené s účinností ode dne 1. ledna 1996 zákonem č. 238/1995 Sb. Šlo tedy o poslední prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR byl doručen stěžovatelům, resp. jejich právnímu zástupci, dne 4. 2. 1998 a ústavní stížnost ze dne 26. 3. 1998 byla doručena Ústavnímu soudu dne 27. 3. 1998, tedy v zákonné lhůtě podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Každý z těchto dvou pojmů je třeba posuzovat odděleně, i když spolu mnohdy souvisí. Jde o dva předpoklady, jejichž existence v době právního úkonu umožňuje opodstatněně uplatňovat práva podle uvedeného ustanovení zákona. Ústavní soud shledal, že právě naplnění těchto dvou předpokladů je podstatou rozdílných názorů mezi stěžovateli a soudy, tedy mezi ústavní stížností a rozsudkem Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu v Brně a že řešení tohoto problému je zároveň řešením ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. restitučními předpisy či občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud není běžnou třetí či čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví; neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů vlastním hodnocením, ledaže by byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se ve svých rozhodnutích již vícekrát zabýval pojmem tísně a pojmem nápadně nevýhodných podmínek, jak jsou aplikovány v restitučních zákonech a v rozhodnutích obecných soudů v restitučních věcech, a proto z nich vychází i při posuzování tohoto případu s přihlédnutím k tomu, že podle čl. 89 Ústavy ČR jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Právní názory vyslovené Ústavním soudem lze charakterizovat takto: - objektivní existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu, - pro aplikaci obou uvedených pojmů je třeba respektovat restituční charakter obou zákonů (č. 87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., v platném znění) spolu se specifickými rysy perzekuce a postupu porušujícího obecně uznaná lidská práva a svobody zejména v tom, že nikdo nesmí být svévolně zbaven majetku, - restituční zákon je třeba vzhledem k historickým i faktickým podmínkám chápat jako lex specialis, kterým stát vrací majetek fyzickým osobám - vlastníkům či jejich právním nástupcům, jimž byl majetek odňat zásahem státu, i když jen jako částečné odčinění křivd, které utrpěli; nejen ustanovení, ale i koncepci příslušných restitučních předpisů, je nutno jako specifikum respektovat, - pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v závislosti na politickém nátlaku let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nelze chápat jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Ústavní soud porovnal tyto právní názory s přístupem Nejvyššího soudu k aplikaci obou uvedených pojmů v stěžovateli napadeném rozsudku, kde se uvádí: "Pojem tísně užitý nejen v ustanovení §6 odst. 1 písm. g), ale i v §6 odst. 1 písm. d) a h) restitučního zákona a stejně tak v ustanovení §49 občanského zákoníku (§49 odst. 3 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) je zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu tedy stejný význam, byť jde o pojem užitý různými ustanoveními restitučního zákona a nad to i ve dvou zdánlivě spolu nesouvisejících právních předpisech. Hlava první restitučního zákona (§3 až §13) nazvaná "Občanskoprávní vztahy" obsahuje ustanovení nepochybně občanskoprávní povahy, a i když jde ve vztahu k občanskému zákoníku o úpravu speciální, není důvodu, aby obsahově i formálně shodné pojmy byly vykládány odchylně. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o osobu blízkou apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu." Otázkou kupní smlouvy uzavřené za nápadně nevýhodných podmínek se Nejvyšší soud nezabýval. Krajský soud pak zaujal toto stanovisko: "I když v dokazování soudu prvního stupně vyplynulo, že cena prodávané nemovitosti byla stanovena o více jak Kč 50 000,-- níže než byla skutečná cena, nelze jednoznačně říci, že poskytnutá kupní cena Kč 250 000,-- nebyla dostatečnou protihodnotou za převáděnou nemovitost. Jak vyplývá z protokolu ze dne 20. 2. 1974, sepsaného na na odboru výstavby na Okresního národního výboru v B., za účasti pracovníků odboru výstavby, odboru finančního MěNV a V. a E. H., se účastníci shodli na tom, že prodávající souhlasí s přenecháním nemovitosti za cca Kč 218 000,--, přičemž po výkupu si spoluvlastníci zajistí náhradní bydlení pro sebe družstevní výstavbou, stejně tak jako pro svou dceru J. K. Přes to rozhodnutím Městského národního výboru v Blansku ze dne 4. 6. 1975, čj. 259/75, byl E. H. přidělen jednopokojový byt v předmětné nemovitosti v B. Jak vyplývá z výpovědi svědkyně, nyní druhé žalobkyně, J. N., tato po prodeji nemovitosti dostala přidělený jednopokojový byt. Protože poskytnuté náhradní bydlení je v určitém smyslu také protihodnotou za získanou nemovitost, odvolací soud má za to, že předpoklad uzavření smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek splněn nebyl". Z tohoto srovnání vyplynulo, že pojem tísně i nápadně nevýhodných podmínek jsou typické výrazy, které určitou situaci či podmínku nedefinují, ale naopak vyžadují interpretaci podle svého smyslu a tím i určitou variabilitu. Avšak Nejvyšší soud ČR vyšel z názoru opačného, když uvádí, že pojem tísně je zapotřebí vykládat zásadně jednotně a přisuzovat mu tedy stejný význam. Individuální posouzení je mu cizí a tím se dostává do rozporu s právními názory Ústavního soudu již dříve vyslovenými, např. v nálezu I. ÚS 179/95, kde konstatoval, že z hlediska restitučních předpisů se v období let 1948 - 1989 fyzická osoba jako vlastník nemovitosti nacházela v situaci, v níž často činila právní úkon, který by v právním státě neučinila. Vědomí, že jednotlivec byl tehdy fakticky i právně v submisivním postavení vůči vrchnostenskému státu, oslabovalo "a limine" jeho schopnost a odvahu vést spor se státem a jeho nástroji a právě v celkových společenských souvislostech tehdejší doby je třeba chápat, že se stěžovatelé skutečně nacházeli ve stavu určité tísně. Totéž se týká i rozhodnutí krajského soudu, pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky, kde se mohl přidržet výkladu Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993 k ustanovením zákona č. 229/1991 Sb., Cpjn 50/93 (stanovisko občanskoprávního kolegia č. 34 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993) v tom směru, že nápadně nevýhodnými podmínkami se sice rozumí především rozpor s cenovými předpisy, ale také jiné okolnosti, např. nucené vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek apod. Ústavní soud na základě výše uvedených zjištění dospěl k závěru, že uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR, zejména zúženou interpretací pojmu tíseň a pojmu nápadně nevýhodné podmínky v souvislosti s restitucemi a opomenutím vzít v úvahu primární význam restitučních zákonů, spočívající ve snaze státu zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989, spolu s nerespektováním právních názorů Ústavního soudu v předchozích rozhodnutích, došlo k porušení práva stěžovatelů na účinnou soudní ochranu ve smyslu čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud přitom nemohl ani přehlédnout, že byl ignorován vedlejším účastníkem účel smlouvy, která byla se stěžovateli uzavřena (asanace), že byl touto cestou vykonáván tlak na stěžovatele a sledován záměr předmětnou nemovitost získat. S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům shledal Ústavní soud nezbytným ústavní stížnosti vyhovět a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i Krajského soudu v Brně v celém rozsahu z důvodu procesní ekonomie zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní soud nerozhoduje o tom, komu majetek, o nějž se jedná v restitučním řízení, náleží či připadne, protože k tomu jsou příslušné zákonem stanovené orgány či instituce, které budou i v tomto sporu stěžovatelů případ znovu posuzovat při současné aplikaci závěrů daných tímto nálezem. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. října 1998