ECLI:CZ:US:1998:1.US.142.98
sp. zn. I. ÚS 142/98
Usnesení
I. ÚS 142/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., zastoupené Mgr. M. K., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 1996, č.j. 16 C 199/96-12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997, č.j. 13 Co 1181/96-39, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 1. 1998, č.j. 2 Cdon 1951/97-77, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I. ÚS 142/98
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 1. 11. 1996, č.j. 16 C 199/96-12 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky I. K. proti žalovanému M. K. na zrušení věcného břemene, jemuž odpovídá "právo doživotního bezplatného a nedílného práva užívání" jedné ideální poloviny nemovitosti získané kupní a darovací smlouvou, č.j. Nz 1158/79, z 13. 12. 1979, reg. pod č. RI 305/80 ze dne 22. 4. 1980 Státním notářstvím v Karviné, svědčící žalovanému, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 1.150,- Kč.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání žalobkyně - poté, co odvolací soud připustil změnu žaloby podle písemného podání ze dne 29. 11. 1996 - citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné změněn tak, že se zamítá žaloba na zrušení doživotního bezplatného a nedílného práva účastníků užívat ideální polovinu nemovitosti (to je bytovou jednotku o velikosti 2+1, nacházející se v přízemí rodinného domku čp. 136/11 v K.), vyplývající z kupní a darovací smlouvy ze dne 1.3. 12. 1979 pod označením Nz 1158/79, s tím, že bytovou jednotku bude nadále užívat žalobkyně, a že žalovaný je povinen se vystěhovat do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Krajský soud dále vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1.150,- Kč a současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 575,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Vzhledem k tomu, že neobsahovalo náležitosti předepsané v ust. §241 odst. 2 občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen "o.s.ř.") a dovolatelka nebyla zastoupena advokátem - jak to
I. ÚS 142/98
vyžaduje ust. §241 odst. 1 o.s.ř. - vyzval ji soud prvního stupně dvěma usneseními k odstranění vad dovolání a upozornil ji na možnost zastavení dovolacího řízení, pokud této výzvě nebude ve stanovené lhůtě vyhověno. Dovolatelka však ani přes tyto výzvy uvedený nedostatek neodstranila. Proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací dovolací řízení podle §43 odst. 2 a §104 odst. 2 o.s.ř. zastavil.
Citovaná rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka (žalobkyně) ústavní stížností. V ní zejména namítla, "že rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 10 Listiny základních práv a svobod, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života". Ve stížnosti dále rekapitulovala celý průběh řízení před obecnými soudy a podala rozbor věci po stránce hmotného práva.
Poněvadž Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, z formálních důvodů dovolací řízení zastavil - a nevyslovil se tedy k otázce přípustnosti dovolání, - bylo v prvé řadě namístě, aby ústavní soud - se zřetelem na svoji dále uvedenou standardní judikaturu - přípustnost dovolání uvážil sám. Vzhledem k tomu, že se na uvedený rozsudek odvolacího soudu - podle obsahu spisu - nevztahují důvody přípustnosti dovolání uvedené v ust. §§237, 238a, 239 a 238 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř., zbývalo Ústavnímu soudu posoudit, zda se nejedná o dovolání opírající se o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tento předpis umožňuje podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Z porovnání výroků napadených rozsudků Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že práva a povinnosti účastníků nebyly podle obou rozsudků stanoveny odlišně, takže rozsudkem odvolacího soudu
I. ÚS 142/98
nedošlo k rozdílnému rozhodnutí ve věci samé. Nelze tedy dovozovat přípustnost dovolání ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Proto ústavní soud dospěl k závěru, že proti pravomocnému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v souzené věci dovolání přípustné nebylo.
Podle několikrát vysloveného právního názoru Ústavního soudu nelze dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje, jestliže dovolání podle zákona přípustné není (viz např. sp. zn. III. ÚS 40/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, Vydání 1., Praha, 1994, str. 47). V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne nabytí právní moci (po účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. "dnem doručení") rozhodnutí odvolacího soudu (viz cit. nález; srov. též I. ÚS 129/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 8, Vydání l., Praha, 1998, str. 431).
Za této situace bylo věcí stěžovatelky, aby ústavní stížnost podala v zákonné lhůtě proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997, č.j. 13 Co 1181/96-39. Právě toto rozhodnutí bylo v souzené věci rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon v souzené věci k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Podle téhož ustanovení zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pro projednání ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 1998 je však rozhodné znění §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, před účinností uvedené novely zákona o Ústavním
I. ÚS 142/98
soudu, tj. přede dnem 10. 5. 1998. Podle tehdejšího znění zákona o Ústavním soudu lhůta k podání ústavní stížnosti počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.. Ode dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tj. od 25. 7. 1997, do podání ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 1998 však uplynula podstatně delší doba, než kterou zákon o Ústavním soudu v uvedeném znění připouští.
Pokud jde o část ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka dovolává zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud konstatuje, že jím základní práva nebo svobody stěžovatelky porušeny nebyly. Dovolací soud usoudil, že podání dovolání neobsahovalo náležitosti předepsané zákonem a Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby z ústavněprávního hlediska tento závěr zpochybňoval. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR žádnou námitku a navrhla toliko jeho zrušení. Tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona] mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, stal se bezpředmětným i návrh stěžovatelky, aby náklady jejího zastoupení zaplatil stát (§83 odst. 1 cit. zákona).
I. ÚS 142/98
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 1998
JUDr. V1adimír Paul
Předseda senátu Ústavního soudu