ECLI:CZ:US:1998:1.US.151.96
sp. zn. I. ÚS 151/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatelů ing. F. P. a M. T. jako právních nástupců zemřelé stěžovatelky M. P., obou zastoupených JUDr. J. K., o ústavní stížnosti ze dne 3. 6. 1996 proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 38 Co 519/95, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1995, čj. 13 C 151/92 - 7, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 1996, sp. zn. 38 Co 519/95, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 11. 1995, čj. 13 C 151/92 - 7, se zrušují.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 6. 1996 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť měla za to, že postupem obou soudů bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy samy porušily §5 a §6 o. s. ř.
V průběhu řízení před Ústavním soudem však stěžovatelka M. P. dne 7. 11. 1996 zemřela a její práva podle rozhodnutí o dědictví přešla rovným dílem na jejího syna ing. F. P. a na její dceru M. T. Jejich právním zástupcem na základě nových plných mocí zůstal JUDr. J. K.
Stěžovatelka se svým návrhem ze dne 30. 3. 1992 domáhala proti Úřadu městské části Brno - Královo Pole a posléze také i proti Úřadu města Brna uložení povinnosti uzavřít s ní smlouvu o vydání domu čp. 175 v B. k. ú. K. P. a dále pozemku parc. č. 1169 zast. plocha taktéž v katastrálním území K. P. Po více než třech letech od zahájení soudního řízení Městský soud v Brně zastavil řízení, když dovodil, že žalované subjekty, tak jak byly označeny v návrhu, neexistují. Podle soudu šlo o takovou vadu řízení, kterou nebylo možno napravit ani případnou změnou v označení žalovaných subjektů. S tímto názorem soudu I. stupně se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Brně.
Stěžovatelka - žalobkyně dále uvedla, že v době, kdy byl podáván návrh podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, platil již zákon o obcích a novelizované ustanovení občanského zákoníku. V těchto dvou stěžejních normách byly uvedeny obce jako samostatné subjekty práva, např. i práva vlastnického. Nicméně stále vžitá praxe vedla tehdejšího jejího zástupce k tomu, že jako povinnou osobu označil úřady, a nikoliv obec. V průběhu soudního řízení se snažil tento nedostatek napravit, nicméně soud tyto návrhy na změnu označení povinné osoby neakceptoval.
Avšak již z původní žaloby, kde byl žalován pouze jeden subjekt i z upravené žaloby, kde byly žalovány dva subjekty, bylo zřejmé, koho žalobkyně mínila jako povinnou osobu a že označení žalovaných tak, jak je provedla, je pouze formálním nedostatkem v označení účastníka, který je odstranitelný podle §43 o. s. ř. Oba soudy však vycházely z jiného názoru a nepoučily žalobkyni o jejích procesních právech podle §5 o. s. ř. resp. §6 o. s. ř., resp. nepřipustily změnu v označení žalovaného subjektu.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko k ústavní stížnosti od obou uvedených soudů. Krajský soud v Brně svým dopisem ze dne 2. 12. 1996 se odvolal na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí, z něhož vyplynulo, že postup podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění nedostatku spočívajícího v nezpůsobilosti žalovaných orgánů být účastníky řízení nepovažuje za možný. Městský soud v Brně ve svém dopise ze dne 13. 11. 1996 se rovněž odvolal na obsah svého usnesení ze dne 16. 11. 1995.
Ústavní soud si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti soudní spisy a zjistil, že v řízení u soudu I. stupně zástupce navrhovatelky (stěžovatelky) opravil označení žalovaného, tj. namísto Úřadu městské části Brno, resp. Úřadu města Brna, uvedl městskou část Brno, resp. město Brno, v podání ze dne 2. 9. 1992.
Přestože usnesení tohoto soudu ze dne 16. 11. 1995, kterým se zastavuje řízení, relativně podrobně analyzovalo problematiku právní subjektivity obcí, resp. jejich orgánů, z jeho závěru vyplývá, že zmíněnou změnu označení žalovaného subjektu soud neakceptoval. Zastavil řízení, protože odpůrci "nemají způsobilost být účastníkem řízení a návrh tak směřuje proti non subjektu."
V odvolání proti tomuto usnesení městského soudu byl navrhovatelkou mimo jiné uveden její názor, že zmíněným usnesením soudu byl porušen zákon, zejména §104 odst. 2 o. s. ř. a současně i čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje ochranu vlastnického práva. Podle jejího názoru se shodnou situací již zabýval i Ústavní soud, když vydal nález sp. zn. II. ÚS 79/94, kterým zrušil usnesení Krajského soudu v Brně. Odkazuje proto na tento nález a zvláště zdůrazňuje, že je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby nepoučenost občanů uplatňujících restituční nároky byla využívána proti jejich zákonným zájmům a tím i proti cílům restituce.
Krajský soud svým usnesením ze dne 21. 3. 1996 však usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí se sice zmiňuje o nálezu Ústavního soudu ČR, avšak bez další právní argumentace se zcela ztotožnil s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně. Krajský soud jen uvádí, že soud prvního stupně nemohl akceptovat tzv. upřesnění žaloby ohledně označení žalovaných, když v tomto směru nebylo co upřesňovat. Soud může podle něj postupovat v řízení jen podle procesního předpisu, tj. podle o. s. ř., a nemůže tedy žalobkyni poučovat o hmotném právu, resp. poučovat koho označit za účastníka řízení.
Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud konstatoval - jako již v řadě svých rozhodnutí - že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Zabývá se však správností rozhodnutí obecných soudů tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V daném případě Ústavní soud zjistil, že se jedná prakticky o shodnou právní věc, jakou projednával a rozhodl jiný senát Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 79/94 publikovaný pod č. 47 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 2). Senát Ústavního soudu neshledal důvody pro zaujetí odlišného právního názoru a s právním názorem II. senátu Ústavního soudu se ztotožnil.
Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.
V rámci soudních restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho občanů, kteří pro časovou omezenost mnohdy postrádali základní informace a poučení a kdy tato jejich nepoučenost byla využívána proti jejich zákonným zájmům a tím i proti zamýšlenému účelu restituce.
Hmotněprávní stránkou věci se zabývají především obecné soudy. O to více zkoumá Ústavní soud právní podstatu procesní stránky, aby občanům bylo zaručeno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z hodnocených spisů vyplývá, že městský ani krajský soud nepřipustil "upřesnění" účastníka řízení a zastavil řízení, resp. takové rozhodnutí potvrdil. Ústavní soud má za to, že se v projednávaném případě jednalo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, o jehož identitě nebylo pochyb. Jednalo se tedy o nedostatek, který se týká samotného návrhu na zahájení řízení, který je odstranitelný.
Ústavní soud již v několika rozhodnutích vyšel z toho, že soudy jsou povinny poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech. Soud tedy nemůže řízení zastavit, pokud nesplní tuto svou zákonnou poučovací povinnost.
Proto nebylo možné v projednávané věci bez dalšího zastavit řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. Bylo nutné postupovat v souladu s ustanovením §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř. a učinit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu, resp. připustit, že navrhovatelka svým podáním ze dne 2. 9. 1992 nedostatek procesní způsobilosti odstranila.
Jak vyplývá z výše uvedeného, soud nepostupoval v souladu s citovanými ustanoveními o. s. ř., čímž porušil nejen ustanovení §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého domáhat se stanoveným způsobem svého práva, ale také čl. 90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem, tedy v souladu s o. s. ř., poskytovaly ochranu právům. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnosti vyhovět a podle ustanovení §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, napadená rozhodnutí zrušit.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. září 1998