ECLI:CZ:US:1998:1.US.155.98
sp. zn. I. ÚS 155/98
Usnesení
I. ÚS 155/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci navrhovatele L. F., zastoupeného JUDr. E. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 9/98, ze dne 2. 2. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. 2 Co 9/98, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 1997, č. j. 31 C 37/97-26, tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení od doby dovolacího řízení a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že nesouhlasí s názorem vrchního soudu, který ve svém rozsudku uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení od doby dovolání vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR o nákladech předchozího řízení pravomocně rozhodl a vrchní soud je
I. ÚS 155/98
tímto rozhodnutím vázán, byť je v rozporu s ustanovením §206 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu. Navrhovatel poukázal na to, že Nejvyšší soud ČR takto rozhoduje i v jiných případech přičemž postup soudů I. stupně se může lišit. Proto považuje předmětnou ústavní stížnost za podstatnou. Navrhovatel zastává názor, že v druhé části řízení - po rozhodnutí Nejvyššího soudu - měl soud I. stupně nově rozhodnout o náhradě nákladů řízení za celé toto řízení, tj. od podání žaloby ve smyslu §142 a §151 odst. 1 občanského soudního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ohledně výroku o nákladech řízení nelze vyložit tak, že tento výrok je pravomocný a v dalším řízení nezměnitelný.
Dále navrhovatel uvedl, že i v případě, že se mýlí, nelze připustit, aby soud při posuzování náhrady nákladů řízení argumentoval výsledkem celého řízení, neboť taková argumentace je protismyslná a ve vzájemném logickém
rozporu.
Dle tvrzení navrhovatele byly tímto postupem soudů porušeny zásady spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, kde je zakotveno právo na nestranný soud, na uplatnění práva stanoveným způsobem, právo na právní pomoc v řízení před soudy, právo na rovnost účastníků v řízení. Obdobná práva jsou zakotvena i v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 37/97, i z rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že v právní věci žalobce ing. P. B. proti
žalovanému L. F. Městský soud v Praze žalobci částečně vyhověl a o nákladech řízení rozhodl tak, že navrhovatel měl zaplatit ing. B. částku 5 030 Kč. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud výrok rozhodnutí částečně změnil a ohledně nákladů řízení
I. ÚS 155198
rozhodl tak, že navrhovatel byl povinen zaplatit ing. B. za řízení před soudem I. stupně náhradu nákladů ve výši 4 950 Kč a za odvolací řízení náhradu nákladů ve výši 950 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel dovolání, a to do celého výroku včetně nákladů řízení. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání navrhovatele dne 23. 11. 1995, sp. zn. Cdon 38/95, tak, že rozsudek odvolacího soudu zrušil ve výroku o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 10 000 Kč a zároveň zrušil výrok rozsudku o uložení platební povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 100 000 Kč a věc byla v rozsahu tohoto zrušovacího rozhodnutí vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení a rozhodnutí, přičemž bylo stanoveno, že tento soud rozhodne i o nákladech dovolacího řízení. Ohledně výroku o nákladech řízení bylo dovolání odmítnuto, v ostatním pak zamítnuto. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že v části týkající se nákladů řízení je dovolání nepřípustné vzhledem k ustanovení §239 odst. 4 občanského soudního řádu.
V dalším řízení Městský soud v Praze dne 1. 10. 1997 pod sp. zn. 31 C 37/97 rozhodl tak, že žaloba, podle které je žalovaný povinen zaplatit žalobci 10 000 Kč za nemajetkovou újmu se zamítá, žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Toto rozhodnutí odůvodnil tím, že došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v odvolacím řízení pouze částečně, a proto měl ve smyslu §243c občanského soudního řádu žalovaný ve věci úspěch pouze částečný. S ohledem na výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým je dle §243d odst. 1 soud nižšího stupně vázán, rozhodoval znovu o nákladech řízení pouze u dovolacího soudu a v řízení současném. Žalovanému by náležela celá, popř. částečná náhrada nákladů řízení dle §142 občanského soudního řádu, avšak s ohledem na průběh sporu jako celku soud dospěl k závěru, že vzhledem k předmětu sporu a na to, že žalobce se ochrany osobnosti domáhal v zásadě důvodně, shledal soud okolnosti hodné zvláštního zřetele a náhradu nákladů žalovanému zcela nepřiznal.
I. ÚS 155/98
Proti tomuto rozsudku se navrhovatel opět odvolal, a to do výroku o nákladech řízení, neboť považoval rozhodnutí o nákladech řízení za nesprávné. Dle názoru navrhovatele měl soud rozhodnout o náhradě nákladů za celé řízení a pokud rozhodl o nákladech druhé části řízení, pak měl náhradu přiznat plně dle §142 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání tak, že částečně změnil výrok rozsudku soudu I. stupně a stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení od doby dovolacího řízení. V odůvodnění usnesení vrchního soudu je vysloven názor, že řízení, i když je v něm rozhodováno Nejvyšším soudem ČR k dovolání účastníka, tvoří jeden celek, a proto při rozhodování o nákladech řízení nelze s ohledem na ustanovení §142 o. s. ř. oddělovat jednotlivá stadia řízení. V dané věci byl úspěch žalobce částečný, proto při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo na místě použít ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. Avšak v předmětné věci jsou soudy obou stupňů vázány rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, na jehož základě nabyl právní moci výrok o nákladech řízení v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 1995, sp. zn. 5 Co 147/93. Proto s odkazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu nezbylo, než aby napadený výrok o nákladech řízení podle ustanovení §220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., nebot' v odvolacím řízení úspěšnému žalobci náklady řízení nevznikly.
Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti zcela odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Po zhodnocení všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí o dovolání navrhovatele rozhodl ohledně dovolání do nákladů řízení tak, že toto dovolání odmítl, přičemž své
I. ÚS 155/98
rozhodnutí opřel o ustanovení §239 odst. 4 o. s. ř. Tím, že dovolání do nákladů řízení Nejvyšší soud ČR odmítl, nabyl rozsudek vrchního soudu ohledně nákladů řízení právní moci, a proto o těchto nákladech řízení již nebylo možno v dalším řízení rozhodovat.
Tento právní názor, který vyslovily oba obecné soudy, je podle názoru Ústavního soudu jediný správný a možný. Oba soudy správně dovodily, že pokud Nejvyšší soud ČR část výroku odmítne, tento výrok nabývá právní moci a obecné soudy se jím už nemohou zabývat a nemohou je dále přezkoumávat, jak to vyplývá z ustanovení §218 odst. 1, §243b a §243d o. s. ř.
Soudy obou stupňů tedy nepochybně rozhodovaly správně, když rozhodovaly o nákladech řízení od doby dovolání. Soud I. stupně svůj výrok o náhradě nákladů řízení náležitě odůvodnil a Ústavní soud v něm neshledal žádné pochybení. Stejně tak Vrchní soud v Praze v souladu s právním stavem v předmětné věci výrok o náhradě nákladů změnil. Své rozhodnutí o nákladech řízení oba soudy také náležitě odůvodnily, nelze tudíž souhlasit s názorem navrhovatele, že je to názor nesprávný. Nelze souhlasit s navrhovatelem ani v tom, že ústavní stížnost je podstatná, neboť podobných rozhodnutí se může vyskytnout více, a to právě s ohledem na skutečnost, že ustanovení, o které Nejvyšší soud ČR své rozhodnutí opřel, již bylo z §239 o. s. ř. vypuštěno.
Závěrem je tedy nutno konstatovat, že ústavní soud neshledal, že by postupem a rozhodnutími soudů I. a II. stupně došlo k porušení základních práv navrhovatele podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o
I. ÚS 155/98
Ústavním soudu, zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl.
Poučeni Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 22. září 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu