ECLI:CZ:US:1998:1.US.176.98
sp. zn. I. ÚS 176/98
Usnesení
I. ÚS 176/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele MUDr. A. Z., zastoupeného JUDr. R. P., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 1998, sp. zn. 21 Co 427/97, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. 8. 1997, sp. zn. P 596/92. Tímto rozsudkem byl upraven styk navrhovatele s jeho nezletilým synem M. a bylo mu zvýšeno výživné na syna. Krajský soud v rozsudku změnil pouze délku styku navrhovatele se synem.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že v předmětné věci se jedná již o třetí úpravu jeho styku s nezletilým synem. V předchozích řízeních se vždy domáhal co nejširší úpravy styku se synem, ani v jednom řízení však nebylo
I. ÚS 176/98
jeho návrhu v plném rozsahu vyhověno. Navrhovatel je za této situace přesvědčen, že rozhodnutími soudu byla porušena jeho základní práva, a proto se rozhodl proti tomuto poslednímu rozsudku podat ústavní stížnost.
Řízení, které skončilo napadeným rozhodnutím, bylo zahájeno k návrhu navrhovatele na úpravu styku s nezletilým synem každý druhý a čtvrtý víkend v měsíci vždy od pátku 17,00 do neděle 19,00 hodin. Matka se rozšíření styku bránila neodůvodněnými námitkami, Okresní soud v Hradci Králové k tornu přihlédl a nechal vypracovat znalecký posudek z oboru dětské psychologie. Přestože tento posudek dle názoru stěžovatele vyzněl ve prospěch co nejširší úpravy navrhovatelova styku se synem, okresní soud jeho návrhu v plném rozsahu nevyhověl. Krajský soud tento rozsudek potvrdil a nevyhověl tak návrhu na rozšíření styku, přičemž rozsudek odůvodnil jedinou větou, že není důvodu, proč by měl být styk stanoven v širším nebo užším rozsahu.
Podle názoru navrhovatele byl napadeným rozsudkem porušen čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo obou rodičů na péči o dítě a jeho výchovu a právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Vyplývá z něho, že matka i otec dítěte mají stejné právo na péči a výchovu svého dítěte. Dále byl údajně porušen i čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti ve vztazích ke svým dětem.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové bylo zjištěno, že Okresní soud v Hradci Králové upravil styk navrhovatele s nezletilým synem tak, že má probíhat jednou za 3 týdny v roce od pátku 17,00 hod. do neděle 19,00 hod., dále po dobu 14 dnů o hlavních letních prázdninách, každý lichý rok po dobu jarních prázdnin od
prvého dne do neděle následující, v každém lichém roce o vánočních prázdninách od 26. 12. do 28. 12. a v každém sudém roce od 27. 12. do 1. 1. následujícího roku, přičemž u každého styku určil hodinu i místo převzetí i odevzdání nezletilého.
Kromě toho upravil i výživné navrhovatele vůči nezletilému.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba rodiče. Matka namítala, že styk byl stanoven v nepřiměřeně širokém rozsahu a požadovala jeho omezení. Navrhovatel pak žádal průběžný styk s nezletilým jednou za 2 týdny, jinak s úpravou styku souhlasil. Kolizní opatrovník doporučil napadený rozsudek potvrdit s výjimkou, aby hodina odevzdání nezletilého matce byla stanovena na 18,00 hod. s ohledem na denní režim nezletilého. Krajský soud doplnil dokazování výslechem otce i matky, zhodnotil všechny provedené důkazy včetně psychologického posudku a dospěl k závěru, že styk otce s dítětem tak, jak byl upraven okresním soudem je zásadně v souladu s ustanovením §50 odst. 2 a §27 odst. 2 zákona o rodině. Vzhledem k tomu, že se krajský soud zcela ztotožnil se závěry okresního soudu, rozsudek potvrdil s tím, že pouze stanovil, od jakého data je nutno počítat třítýdenní cyklus styku a dále posunul hodinu ukončení tohoto styku na 18,00 hodin místo okresním soudem stanovených 19,00 hodin s ohledem na denní režim nezletilého.
Po přezkoumání návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí soudů byla v rozporu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ani s čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Oba soudy provedly rozsáhlé dokazování, poté provedené důkazy zhodnotily a dospěly k závěrům, které jsou obsahem jejich rozhodnutí a které řádně zdůvodnily. Rozsah styku navrhovatele s nezletilým synem stanovily soudy na základě hodnocení provedených důkazů a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Nelze proto hodnotit jako porušení práva na péči o děti a jejich výchovu, když soudy v souladu s provedenými důkazy a na základě zákona upravily styk otce s dítětem. Žádný zákon nestanoví (a ani to není možné), v jakých časových intervalech má být po rozvodu styk rodičů s nezletilými dětmi upraven. To přísluší rozhodnutí soudu.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či
I. ÚS 176/98
dokonce správnost rozhodnutí. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Tato otázka má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně od hodnocení učiněného obecnými soudy jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecným soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byla porušena ústava, ústavní zákon, Listina základních práv a svobod nebo mezinárodní smlouva dle čl. 10 Ústavy. To se v daném případě nestalo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. května 1998
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu