ECLI:CZ:US:1998:1.US.178.97
sp. zn. I. ÚS 178/97
Usnesení
I. ÚS 178/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatelky M.K., zastoupené JUDr. Z.J., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 12 Co 568/96 a sp. zn. 12 Co 569/96, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 1996, čj. 15 C 222/93 - 36, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 10. 1996, čj. 15 C 222/93 - 49, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 5. 1997 podala stěžovatelka Ústavnímu soudu návrh na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp.zn. 12 Co 568/96 a sp. zn. 12 Co 569/96. Jimi bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 1996, čj. 15 C 222/93 - 36, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 10. 1996, čj. 15 C 222/93 - 49, kterým bylo stanoveno, že žaloba o určení, že dohoda o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.,
I. ÚS 178/97
uzavřená Obvodním bytovým podnikem v P., s paní M.Ch., registrovaná Státním notářstvím v Praze dne 6. 10. 1991 pod čj. 4 REH 364/91 je neplatná, se zamítá pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Tento rozsudek byl rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 12 Co 568/96 a 12 Co 569/96 (ve znění opravného usnesení) potvrzen.
Stěžovatelka v této souvislosti namítá porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. K tomuto údajně dochází skutečností, že stěžovatelka je povinna zbourat garáž nalézající se na pozemku, který byl vydán vedlejší účastnici M.Ch. Tak vzniká situace, kdy stěžovatelka na své náklady je povinna zbourat majetek, který z vlastních nákladů vystavěla a 26 let řádně užívala. Toto její vlastnické právo nebylo uznáno a byla dána přednost vlastnictví osoby, která v době, kdy k vybudování garáže došlo, takové právo neměla. Stěžovatelka dále dovozuje, že k porušení jejího vlastnického práva došlo i tím, že stavba garáže byla uznána pouze za stavbu dočasnou. Vydáním nemovitosti pak fakticky došlo k nerovnosti vlastnického práva stěžovatelky a vedlejší účastnice M.Ch. V této souvislosti stěžovatelka též namítá rozpor s ustanovením čl. 10 odst. 2 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatelka namítá rozhodnutí soudu na základě neúplného důkazního řízení, když obecný soud neměl (nikoliv zaviněním stěžovatelky) k dispozici příslušné stavební povolení, navíc bylo porušeno právo na rychlý proces (řízení trvalo pět let).
Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti; podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud také o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.
Stěžovatelka sice namítá porušení čl. 11, 10 odst. 2 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod, nicméně právní i faktická
I. ÚS 178/97
podstata namítaného porušení spočívá především v otázce výkladu zákona soudem a v otázce hodnocení materiálního a právního stavu.
Ústavní soud své přezkumné pravomoci vykonává, zejména došlo-li k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud nezasahuje tedy do jurisdikční činnosti soudů, pokud tyto soudy ve své činnosti neporušily výše uvedené právní normy.
Z ústavní stížnosti a předložených spisů soudce zpravodaj zjistil, že ke stavbě předmětné garáže, o kterou se v tomto sporu jedná, bylo vydáno dne 6. 12. 1971 odborem výstavby ONV v Praze rozhodnutí o přípustnosti stavby panu M.K., s tím, že byly stanoveny podmínky pro provádění výstavby a držitel rozhodnutí byl vyzván, aby po ukončení stavby požádal odbor výstavby ONV v Praze o vydání rozhodnutí o povolení k uvedení stavby do trvalého užívání. S tím souvisí i smlouva uzavřená stěžovatelkou s Obvodním podnikem bytového hospodářství, nazvaná jako dočasná, jejímž předmětem bylo zřízení práva dočasného užívání pozemku kat. č. 166 nejdéle na dobu užívání pozemku pro stavbu garáže.
Kolaudačním rozhodnutím ze dne 15. 1. 1979, čj. 904/78-výst/Ba/Bud bylo povoleno užívání předmětné garáže s lhůtou trvání do 31. 12. 1984. Ke změně tohoto termínu nedošlo. Obvodní úřad městské čtvrti P. svým rozhodnutím ze dne 7. 10. 1994 nařídil vlastníku stavby, tj. stěžovatelce, odstranit podle §88 odst. 1 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb. dočasnou stavbu garáže o dvou stáních na pozemku par. č. 166/1 v kat. území P. u domu, ulice S., u níž uplynula stanovená lhůta jejího trvání. Magistrát h1. města Prahy svým rozhodnutím ze dne 18. 1. 1995 odvolání stěžovatelky zamítl s tím, že v dané věci je relevantní jen uplynutí lhůty pro trvání stavby a ani případná změna vlastníka k pozemku part. č. 166/1 v
katastrální území P. nemůže být podstatná.
Žaloba stěžovatelky na zrušení uvedeného rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 18. 1. 1995 ohledně garáže byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 1995 zamítnuta.
Určovací žaloba stěžovatelky požadující prohlášení neplatnosti dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., uzavřené mezi Obvodním bytovým podnikem v P. s paní M.Ch. a týkající se mimo jiné i pozemku parc. č. 166/1, na němž stojí předmětná garáž, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 3. 1996, čj. 15 C 222/93 - 36, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 21. 10. 1996, čj. 15 C 222/93 - 49, zamítnuta, protože soud zjistil, že v tomto případě zde není naléhavý právní zájem žalobkyně, tj. stěžovatelky, ve smyslu §80 o. s. ř. k určení neplatnosti dohody o vydání věci, neboť i kdyby byla vyslovena neplatnost předmětné dohody, existuje zde již pravomocné rozhodnutí o odstranění stavby. Městský soud v Praze jako soud odvolací svými rozsudky ze dne 5.3. 1997, sp. zn. 12 Co 568/96 a 12 Co 569/96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj nezjistil žádné porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, protože postup správních orgánů vycházel, pokud jde o garáž, z porušení lhůty pro trvání stavby stěžovatelkou a pochybnosti o správnosti jednání správních orgánů při restituci pozemku se neprokázaly být důvodnými. Tím ani odvolání stěžovatelky na čl. 10 odst. 2 a čl. 30 Listiny základních práv a svobod se nejeví jako právně podložené.
Soudce zpravodaj proto musel dospět k závěru, že stěžovatelka předložila návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné, a proto jej svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní
jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu