ECLI:CZ:US:1998:1.US.189.96
sp. zn. I. ÚS 189/96
Usnesení
I. ÚS 189/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele ing. Z.K., zastoupeného advokátkou JUDr. J.T., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 315/96, ze dne 17. 4. 1996, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, ze dne 26. 6. 1997, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka DK., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svou ústavní stížností podanou dne 10. 7. 1996, domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. sp. zn. 5 Co 315/96. ze dne 17. 4. 1996. Citovaným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno prvoinstanční rozhodnutí Okresního soudu v Písku, sp. zn. E 25/93. ze dne 1. 12. 1995. Soud prvého stupně rozhodl v exekuci vyklizením nemovitosti tak, že prohlásil nařízenou exekuci vyklizením nemovitosti za nepřípustnou a exekuční řízení zastavil. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že po nařízení exekuce soud zjistil, že na parcele oprávněného, která měla být vyklizována, se nenacházely žádné movité ani nemovité věci, jejichž vlastníkem by byl povinný.
Ve své ústavní stížnosti navrhovatel poukazuje na porušení čl. 90 Ústavy, neboť těmito rozhodnutími obecných soudů mu bula odňata možnost ochrany jeho vlastnického práva. Dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen .,Listina"), neboť v řízení před obecnými soudy bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, v důsledku čehož se nemohl k věci řádně vyjádřit. Konečně navrhovatel poukazuje i na rozpor citovaných soudních rozhodnutí s čl. 6 odst. 1 Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť v řízení nebyla dodržena zásada spravedlivého procesu.
Po podání ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel dovolání u Nejvyššího soudu ČR. Poté, co bylo o jeho dovolání rozhodnuto odmítavým usnesením Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1624/96 ze dne 26. 6. 1997, rozšířil navrhovatel svou ústavní stížnost podáním ze dne 10. 11. 1997 i na toto rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání dovolatele pro jeho nepřípustnost, neboť neshledal přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. t) o. s. ř., které se jako jediné možné dovolával sám navrhovatel.
V písemných vyjádřeních k ústavní stížnosti odkázaly obecné soudu na svá meritorní rozhodnutí a navrhly její zamítnutí. Vedlejší účastník rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, přičemž poukázal na průběh nalézacího řízení, v němž vznikl exekuční titul. Jednalo se o řízení podle zákona o půdě, které se týkalo povinnosti vydat pozemek, který zemědělské družstvo užívalo k zajištění zemědělské výroby. Vedlejší účastník zdůraznil, že již v době vydání exekučního titulu neměl na pozemcích navrhovatele žádné věci, které by mohly být postiženy vyklizením. V té době již však bylo zřejmé, že se na parcele navrhovatele nacházely dva zdroje vody, které měly charakter vodohospodářského díla, avšak tyto stavby nebyly nikdy vlastnictvím zemědělského družstva, nýbrž patřily vlastnicky obci K., která byla jejich investorem. Tyto zdroje pitné vody po nařízení exekuce oprávněný na své vlastní náklady nechal odstranit v důsledku čehož nastaly problémy v dodávce pitné vody v obci K. Celá záležitost je v současné době
předmětem neukončeného trestního stíhání stěžovatele ve věci Okresního soudu Písek. sp. zn. 9 T 239/97.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatele s právními závěru meritorních rozhodnutí obecných soudu. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci (Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR). Obecné soudu posoudily v souladu s ustanoveními §268 odst. 1 písm. h) a §342 odst. 1 o. s. ř. správně, že po nařízení exekuce vyklizením v realizační fázi této exekuce bylo zjištěno, že ji nelze vykonat. Na parcele oprávněného, která měla být vyklizována, se totiž nenacházely žádné věci, které by byly vlastnictvím povinného. V důsledku těchto zjištění musela být exekuce prohlášena za nepřípustnou a v důsledku toho zastavena.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že jako orgán ochranu ústavnosti není oprávněn generelně zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochranu ústavnosti dle §83 a násl. Ústavu.
Exekuční řízení je samostatným řízením, jehož prostřednictvím se zajišťuje výkon rozhodnutí, jestliže povinný nesplnil dobrovolně to, co mu bulo uloženo vykonatelným rozhodnutím. Exekuční řízení není řízením nalézacím ve věci samé. Jeho účelem je pouze zajistit splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto rozhodnutím, které je pravomocné a vykonatelné.V daném případě takovým exekučním titulem byla uložena povinnost vyklidit pozemek. Exekuce je obvykle nařízena předsedou senátu bez slušení povinného (§253 odst. 1 o. s. ř.). Vlastní exekuční řízení je pak řízením bez jednání, které může předseda senátu nařídit, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o. s. ř.). V případě exekuce vyklizením zákon v §342 o. s. ř. nevyžaduje nařízení jednání. Pokud jde o ustanovení, že předseda senátu nařídí jednání, jen považuje-li to za
nutné, a exekuci zpravidla nařídí bez slyšení povinného, jsou to zjevně ustanovení, která vytvářejí právní prostor pro úvahu obecného soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat.
Vzhledem k tomu, že exekuční řízení je zvláštním řízením, nelze spatřovat v tom, že navrhovatel nebyl vyslechnut ani nebyly provedeny další jím navrhované důkazy, porušení práv stanovených v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 38 odst. 2 Listiny, když ze spisového materiálu, která si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že soud v exekučním řízení dal prostor pro vyjádření názorů stěžovatele tím, že veškerá podání učiněná druhým účastníkem řízení mu zasílal k vyjádření. Navíc v zásadní otázce nebyl mezi účastníky exekučního řízení rozpor v tom, že jedinou věcí k vyklizení z pozemku oprávněného je právě stavba vodovodu, který je vlastnictvím obce K., což si soud ověřil i ohledáním na místě samém, přičemž oprávněnému šlo právě o odstranění tohoto vodovodu, který také po nařízení exekuce na vlastní náklady odstranil. Pokud obecné soudy zjistily po pravomocném nařízení exekuce vyklizením, že tento exekuční způsob není přípustný z toho důvodu, že neexistovaly žádné věci, které by byly vlastnictvím povinného a nacházely se na pozemku oprávněného. Proto nezbylo než prohlásit nařízenou exekuci za nepřípustnou a zastavit ji [§268 odst. l písm. h) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že v daném případě obecné soudy při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce vyklizením pozemku postupovaly v souladu s ustanoveními části šesté o. s. ř., jak uvedeno shora a respektovaly i zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze jim z tohoto hlediska nic podstatného vytknout. Nedošlo tedy k navrhovatelem tvrzenému odepření práva na spravedlivý proces ani k odepření možnosti ochrany vlastnického práva v intencích čl. 90 Ústavy.
S poukazem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Jelikož byla ústavní stížnost odmítnuta. Ústavní soud se nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §214 odst. 2 písm. c), §243a §253 odst. 2 a §269 odst. 2 občanského soudního řádu, jakož i ustanovení čl. I bod 40 zákon a č. 238/1995 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. ledna 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka. DrSc. soudce Ústavního soudu