ECLI:CZ:US:1998:1.US.193.98
sp. zn. I. ÚS 193/98
Usnesení
I. ÚS 193/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky, ve věci ústavní stížnosti H. P., zastoupené JUDr. K. N, proti usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 3. 1997, sp. zn. 4 C 235/96, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1997, sp. zn. 19 Co 349/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Prostějově byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 326/91, podaný proti odpůrkyni D. M.
V odůvodnění svého usnesení soud uvedl, že dne 9. 4. 1991 podala stěžovatelka návrh na vyslovení povinnosti odpůrkyně uzavřít s ní darovací smlouvu o převodu pozemků č.p. 194/1 a 505 v k. ú. I. (dále jen "předmětné nemovitosti") a v případě, že odpůrkyně není, jejich vlastnicí, domáhala se vyslovení povinnosti odpůrkyně uhradit jí cenu pozemků stanovenou znalcem. Stěžovatelka prý svůj návrh opřela zejména o písemnost datovanou dne 12. 4. 1973, potvrzenou státním notářem, již však soud z důvodu formálních nedostatků neuznal za smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ustanoveni §51 občanského zákoníku a proto jej zamítl. Rozsudek prvostupňového soudu potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 19 Co 225/92, který nabyl právní moci dne 20. 7. 1992. V dovolacím řízení, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 7 CDo 45/92,
I. ÚS 193/98
zastavil, se prý stěžovatelka poprvé domáhala toho, aby byl jako svědek vyslechnut její manžel Z. P.
Okresní soud dospěl k závěru, že návrh na obnovu řízení není důvodný. Obnova řízení jako mimořádný opravny' prostředek prý totiž připadá v úvahu pouze tehdy, pokud se objeví skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, jež účastník řízení bez své viny nemohl použít v původním řízení a pokud pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud pro něj mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci nebo pokud bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce. Podle ustanovení §230 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") lze návrh na obnovu řízení podat jen ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit. Po uplynutí tříleté (roz. tedy objektivní) lhůty může být návrh na obnovu řízení podán jen z důvodu trestného činu soudce. Stěžovatelka však jako jediný důvod obnovy řízení uvedla "výslech svého manžela Z. P.", který nebyl v původním řízení proveden. Nedovolávala se tedy důvodu obnovy řízení, pro který by jí svědčila tříletá lhůta [§228 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nýbrž důvodu obnovy podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uvedená tříměsíční lhůta v daném případě proto dodržena nebyla. V řízení před soudem prvního stupně prý k výpovědi Z. P. nemohlo dojít, nebot' byl přítomen v jednací síni při výpovědi stěžovatelky. Stěžovatelka však provedení tohoto důkazu nenavrhovala, přestože jí v tom nic nebránilo. Nebyla proto splněna podmínka obnovy řízení, že bez své viny nemohla důkaz svědkem navrhnout. Navíc tato výpověď stěžovatelčina manžela, který byl v řízení o povolení obnovy vyslechnut, nemohla pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci, nebot' uvedené svědectví "formální nedostatky písemnosti v žádném případě stejně zvrátit nemohlo". Proto okresní soud návrh na povolení obnovy řízení zamítl.
Napadené usnesení okresního soudu v záhlaví uvedeným usnesením Krajský soud v Brně potvrdil. V odůvodnění usnesení soud zejména uvedl, že ani dodatečným výslechem Z. P. nebylo zjištěno, že by mohly existovat takové skutečnosti, jež by mohly přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci a důvod pro obnovu řízení proto nebyl dán [§228 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]. Navíc návrh na obnovu řízení byl podán po lhůtě, stanovené zákonem. Návrh na výslech Z. P. stěžovatelka neuplatnila, a to ani v řízení před soudem prvostupňovým, ani před soudem
I. ÚS 193/98
odvolacím, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, takže nebyla splněna podmínka obnovy řízení, že bez své viny nemohla důkaz výslechem svědka navrhnout. V této souvislosti poukázal odvolací soud i na to, že návrh na obnovu řízení je ve smyslu ust. §230 odst. 1 o.s.ř. nutno podat ve lhůtě tří měsíců. Proto krajský soud citované usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
V záhlaví uvedená usnesení okresního a krajského soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní především poukázala na to, že při dědickém řízení u Státního notářství v Prostějově byla údajně násilně přinucena podepsat protokol, jímž bylo řízení ukončeno, a D. M. ("která si byla nezákonnosti vědoma") dne 12. 4. 1973 sepsala notářsky potvrzené prohlášení, jímž se zavázala k tomu, že předmětné nemovitosti budou patřit stěžovatelce, jakmile to bude možné. Na základě tohoto dokladu se stěžovatelka domáhala darování předmětných nemovitostí. Tím, že okresní soud a krajský soud nevyhověly návrhu na obnovu řízení, ve kterém žádala výslech svého manžela jako svědka, bylo prý porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR. Proto navrhla, aby byla obě napadená usnesení obecných soudů zrušena.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní: stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Prostějově a Krajský soud v Brně a vedlejšího účastníka - D. M..
Okresní soud v Prostějově navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a uvedl, že "navrhovatelce výslechem svědka P. bylo vyhověno v řízení o obnovu, když tohoto důkazu se procesní neobratností zbavila v nalézacím řízení, výpověd' svědka však v žádném případě nebyla s to zhojit formální nedostatky listiny, o kterou navrhovatelka svůj nárok opírala." Dále soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření namítl, že v souzené věci nemohlo být porušeno vlastnické právo stěžovatelky, protože se v něm jednalo pouze o povolení obnovy řízení. Nedošlo prý ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, nebot' stěžovatelce nebyla odňata možnost obrátit se na soud. Okresní i krajský soud se podaným návrhem stěžovatelky velmi pečlivě zabývaly a podrobně odůvodnily, proč návrhu na
I. ÚS 193/98
obnovu řízení nemohlo být vyhověno. Proto Krajský soud v Brně navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
D. M. se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala.
Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší ani právo přehodnocovat dokazování, jimi prováděné. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny ústava, ústavní zákony či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy.
Stěžovatelka namítá, že napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno její vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR.
V otázce údajného porušení vlastnického práva se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že toto právo v předchozím řízení nemohlo být porušeno, nebot' se v něm jednalo pouze o povolení obnovy řízení a otázka vlastnického práva se v něm vůbec neřešila.
Rovněž námitka ohledně tvrzeného porušení práva na soudní ochranu je neopodstatněná. Podle ustanovení §228 o.s.ř. může účastník podat návrh na obnovu řízení, (a) "jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci a (b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci". Obecné soudy dospěly k závěru, že jediným důkazem, který stěžovatelka v souzené věci navrhovala provést, byl výslech jejího manžela Z. P., a že tento důkaz nelze považovat za takový důkaz, jenž stěžovatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení ani za důkaz, který nemohl být proveden v původním řízení a který by zároveň mohl změnit výsledek původního řízení ve prospěch stěžovatelky. Nicméně Okresní soud v Prostějově důkaz výslechem Z. P. v řízení o návrhu na povolení obnovy provedl a konstatoval, že ani tím se nic nezměnilo, nebot' formální nedostatky písemnosti v žádném případě stejně zvrátit nemohl. Tyto závěry obecných soudů,
I. ÚS 193/98
které jsou logické a přesvědčivé, ústavní soud - i vzhledem ke svému výše uvedenému postavení - neměl důvod zpochybňovat.
Stěžovatelka se rovněž mýlí, pokud (bez bližší argumentace) tvrdí, že návrh na obnovu řízení byl podán v zákonné lhůtě a tedy včas. Z příslušného soudního spisu totiž vyplývá, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 1992, sp. zn. 19 Co 225/92, jenž byl vydán v "původním" řízení, nabyl právní moci dne 20. 7. 1992. Návrh na obnovu řízení však byl Vrchnímu soudu v Olomouci doručen až 16. 5. 1996, tj. po lhůtě k podání návrhu na obnovu řízení podle ustanovení §230 o.s.ř. I tato námitka stěžovatelky je proto zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatelka (spolu se svým manželem a nikoli prostřednictvím advokáta) zaslala Ústavnímu soudu dne 28. 4. 1998 doplnění ústavní stížnosti, lze konstatovat, že v něm uvedené údaje jsou se zřetelem na výše uvedené právní názory Ústavního soudu irelevantní.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usneseni není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu