ECLI:CZ:US:1998:1.US.195.98
sp. zn. I. ÚS 195/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti ing. F. Z., zastoupeného JUDr. B. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 1998, sp. zn. 2 Co 27/98, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 1998 napadá v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 1997, čj. 37 C 47/97 - 22, v právní věci o uveřejnění tiskové opravy. V odůvodnění svého návrhu pak zároveň polemizuje i se zmíněným rozhodnutím městského soudu. Jako odůvodnění v ústavní stížnosti vesměs pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatňoval v průběhu soudního řízení. Domnívá se, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze i Městského soudu v Praze, byl zkrácen na ústavních právech podle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a navrhuje proto zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Ve věci je třeba úvodem konstatovat - jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí - že Ústavní soud není další běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pokud jde o namítané porušení čl. 7 Listiny základních práv a svobod, je třeba konstatovat, že ustanovení čl. 7 odst. 1 toliko obecně chrání nedotknutelnost osoby a jejího soukromí. V dané věci by bylo možno uvažovat spíše o porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod, které je ve vztahu k čl. 7 uvedené Listiny ustanovením speciálním.
Listina základních práv a svobod v čl. 10 stanoví, že každý má (základní) právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno; dále má právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého (a rodinného) života, stejně jako právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Základní práva a svobody jsou pak pod ochranou soudní moci (čl. 4 Ústavy ČR). Obdobné garance stanoví i čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud však jde o úpravu vlastního soudního řízení, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR).
Porušení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod stěžovatel spatřuje především v úvahách a hodnoceních soudů při analýze obsahu článku. S těmito názory polemizuje v podstatě podobně jako již v odvolacím řízení. Ústavní soud neshledal, že by se s těmito námitkami soudy řádně nevypořádaly v rámci své pravomoci a že by došlo k porušení napadených článků Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost toliko konstatuje, že není správná úvaha stěžovatele, že soudy měly vzít v úvahu skutečnost, že v době jejich rozhodování bylo trestní stíhání proti němu pravomocně zastaveno, neboť soudy správně posuzovaly zveřejněné údaje ve vztahu k době, kdy byly publikovány. Ústavní soud považuje za ústavně konformní názor soudů, že nelze považovat za nepravdivý údaj, že žalobci (stěžovateli) v době uveřejnění článku hrozil vysoký trest (odnětí svobody na dvanáct let).
Senát Ústavního soudu tedy neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv a musel návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu