ECLI:CZ:US:1998:1.US.210.97
sp. zn. I. ÚS 210/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci návrhu stěžovatele F. P., spol. s r. o., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, za vedlejší účasti Finančního úřadu Brno II a Finančního ředitelství v Brně, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn.
29 Ca 358/96, se z r u š u j e.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. 29 Ca 358/96, kterým byla
zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ve
věci dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty. Stěžovatel kromě
polemiky týkající se dokazování namítá, že krajský soud postupoval
podle tehdy platného ustanovení 250f o. s. ř. a rozhodl bez
nařízení jednání, čímž porušil ustanovení čl. 36 odst. 2 a čl. 38
odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále pak i ustanovení
čl. 90 Ústavy ČR. Navrhuje proto, aby byl příslušný rozsudek
zrušen.
Dne 7. 4. 1997 vydal Krajský soud v Brně rozsudek, čj. 29 Ca
358/96 - 33, kterým zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně ze dne 16. 8. 1996, čj. FŘ
2525/130/1996.
Finanční úřad Brno II provedl u stěžovatele kontrolu daně
z přidané hodnoty za zdaňovací období červenec 1993 až prosinec
1994. Na základě zprávy o této kontrole rozhodl Finanční úřad Brno
II svým rozhodnutím ze dne 20. 12. 1995, čj. FÚ II/932/36-B/95,
o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty stěžovateli ve výši
Kč 684 594,-- (dodatečný platební výměr č. 36/95). Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel podáním ze dne 22. 1. 1996 odvolání.
O tomto odvolání rozhodl příslušný orgán, tj. Finanční ředitelství
v Brně, svým rozhodnutím ze dne 16. 8. 1996, čj. FŘ
2525/130/1996, a to tak, že co do částky Kč 8 738,-- odvolání
vyhověl a ve zbytku, tedy v částce Kč 675 856,--, prvostupňové
rozhodnutí, a tedy i dodatečně vyměřenou daň, potvrdil.
Dne 22. 10. 1996 podal stěžovatel u Krajského soudu v Brně
žalobu, kterou se domáhal zrušení obou výše uvedených správních
rozhodnutí. Tuto žalobu krajský soud svým rozsudkem ze dne 7. 4.
1997, čj. 29 Ca 358/96 - 33, zamítl.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal stanoviska
Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu Brno II, které
přistoupily k předmětu stížnosti spíše z hlediska věcného.
Účastník řízení, Krajský soud v Brně, ve svém vyjádření ze dne
31. 10. 1997 především uvedl, že tvrzené porušení ústavních práv
stěžovatele odmítá, neboť zákonné předpoklady pro postup podle
tehdy platného ustanovení §250f o. s. ř. byly dodrženy. Základní
právní otázku daného přezkumného řízení bylo možno zodpovědět na
základě zjištění vyplývajících z řádných, procesním způsobem
provedených, důkazů obou finančních úřadů. Pro její zodpovězení
nebylo podle něj zapotřebí dalšího dokazování a stanovisek
účastníků řízení, přičemž šlo o přezkumné řízení podle části páté,
hlavy druhé o. s. ř., v němž se dokazování neprovádí (§250i odst.
1, věta za středníkem, o. s. ř.). Soud proto postupoval, jak mu
dovolovalo tehdy platné ustanovení §250f o. s. ř. Je tedy nutno,
podle něj, odmítnout tvrzení stěžovatele, že mu bylo v tomto
řízení odepřeno ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným
postupem práva u soudu. Od zákonem stanoveného postupu,
přípustného v době rozhodování soudu, se soud neodchýlil.
Ve věci samé je třeba konstatovat, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, je soudním
orgánem ochrany ústavnosti a neposuzuje tedy celkovou zákonnost
vydaných rozhodnutí orgánů veřejné moci. Zabývá se však především
porušením základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Zjišťuje, zda
v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy,
zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.
1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V dané věci jde především o to, zda soud - z ústavního
hlediska - správně aplikoval ustanovení §250f o. s. ř., když
rozhodl bez nařízení jednání, neboť považoval případ za
jednoduchý, kdy jde jen o posouzení právní otázky.
Ústavní soud vychází z právního stavu v době rozhodování
orgánu veřejné moci, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností
napadeno. Nemohl proto přihlédnout k nálezu Ústavního soudu
publikovanému pod č. 269/1996 Sb., kterým bylo ustanovení §250f
o. s. ř. zrušeno, neboť jeho vykonatelnost nastala až 1. května
1997, tedy až po právní moci rozhodnutí krajského soudu. Na druhé
straně je ovšem třeba konstatovat, že rozhodnutí Ústavního soudu
o zrušení citovaného ustanovení již předcházela řada nálezů, kdy
bylo vyhověno prakticky všem ústavním stížnostem namítajícím
protiústavnost aplikace §250f o. s. ř.
Ústavní soud opakovaně vyslovil názor, že ustanovení §250f
o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání,
a dále rovněž i zásadu bezprostřednosti, a právě proto bylo třeba
podmínky pro jeho použití, tj. rozhodování bez nařízení jednání,
vykládat přísně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání
rozhodnutí správních orgánů soudem se zpravidla jednalo, pokud jde
o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Dále dovodil, že
přistoupit k použití citovaného ustanovení bylo možno jen
v případech, kdy byly splněny všechny podmínky v něm stanovené.
K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení
otázky právní, neboť musí být splněna také jeho základní podmínka,
totiž že se jedná o případ jednoduchý a že bylo nepochybné, že
správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu.
Úlohou soudu tedy bylo zjistit, zda postup podle §250f o. s. ř.
byl ve zkoumaném případě vhodným a oprávněným z hlediska rovnosti
stran a z hlediska zásady "audiatur et altera pars". Právo člověka
a občana být slyšen může být podle názoru Ústavního soudu
prolomeno jen zcela výjimečně.
Stejně jako v ostatních obdobných případech Ústavní soud
nejprve zkoumal, zda skutečně šlo jen o posouzení otázky právní
a současně o případ jednoduchý, přičemž byl dostatečně zjištěn
skutkový stav. Na základě analýzy daného případu pak dospěl
k závěru, že přezkoumávání otázky vyměření dodatečné daně
z přidané hodnoty nelze kvalifikovat jako případ jednoduchý.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům, s odkazem na podrobnější
odůvodnění v nálezech sp. zn. II. ÚS 41/94, IV. ÚS 97/94, II. ÚS
75/94, IV. ÚS 105/94 a IV. ÚS 113/94, dospěl Ústavní soud
k závěru, že byl porušen princip spravedlivého procesu, jak
vyplývá zejména z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, který přiznává každému právo, aby jeho věc byla
projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud
proto rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 1997, sp. zn.
29 Ca 358/96, zrušil. Neshledal přitom nutným zabývat se
meritorními otázkami předmětného daňového sporu, kterými se
v nutné míře bude muset zabývat krajský soud při slyšení
stěžovatele v dalším řízení.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. února 1998