ECLI:CZ:US:1998:1.US.216.98
sp. zn. I. ÚS 216/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti L., zastoupeného JUDr. B. M., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1998, čj. 12 Co 607/97 - 74, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 4. 1997, čj. 21 C 23/94 - 56, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 5. 5. 1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen mimo jiné citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5. Těmito rozsudky byla zamítnuta jeho žaloba proti žalovanému ing. J. B. o zaplacení částky Kč 304 000,-- s příslušenstvím. Stěžovatel v podstatě opakuje svá tvrzení, která uvedl v průběhu soudního řízení. Má za to, že soudy obou stupňů se neřídily ustanovením §120 a ustanovením §132 o. s. ř. a je přesvědčen o tom, že svůj nárok vůči žalovanému na vydání bezdůvodného obohacení náležitě prokázal. Toto obohacení mělo vzniknout tím, že ing. B. bezplatně a bez právního důvodu užíval nebytové prostory stěžovatele v době od 1. 5. 1993 do 28. 2. 1994. Z toho dovozuje, že rozsudky obou obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo zjištěno, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že žalobce - stěžovatel v průběhu celého řízení neprokázal, že v souvislosti s užíváním jeho předmětných skladových prostor v Praze 5 došlo u žalovaného na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení.
Soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele - žalobce lze pokládat za oprávněné, pokud uvádí, že žalovaný se bezdůvodně obohatil tím, že bez právního důvodu a bezplatně užíval předmětné nebytové prostory nejméně po výše uvedenou dobu, ale oba obecné soudy musely konstatovat, že stěžovatel - - žalobce v řízení neprokázal, v jakém rozsahu mu mělo bezdůvodné obohacení vzniknout, např. tím, o jakou plochu skladových prostor se vůbec prokazatelně jednalo a nenavrhl soudu provedení takových důkazů, kterým by své tvrzení prokázal.
Stěžovatel tedy neunesl důkazní břemeno, pokud jde o existenci a výše jeho nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
K této ústavní stížnosti musel Ústavní soud konstatovat, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů vlastním hodnocením. Jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Jestliže čl. 36 Listiny základních práv a svobod stanoví, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným, znamená to, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl . 90 Ústavy ČR).
Po posouzení předloženého návrhu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, postupovaly v souladu se zásadami ustanovení občanského soudního řádu a provedené důkazy řádně zhodnotily. Nemohl proto učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, ani že by soud zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu právům. Neshledal dále namítané porušení ani Ústavy ČR, ani Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů bylo nutno považovat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu