ECLI:CZ:US:1998:1.US.225.97
sp. zn. I. ÚS 225/97
Usnesení
I. ÚS 225/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatelů ing. K.R. a MUDr. J.R., obou zastoupených JUDr. J.T., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 1997, čj. 15 Ca 41/97 - 14, a rozhodnutí Okresního úřadu D. -Okresního pozemkového úřadu - ze dne 30. 12. 1996, čj. PÚ-R -3339/96-982/92, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 24. 6. 1997, které označili jako ústavní stížnost.
Napadají rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 1997, čj. 15 Ca 41/97 - 14, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu D. - Okresního pozemkového úřadu -
l
I. ÚS 225/97
ze dne 30. 12. 1996, čj. PÚ-R-3339/96-982/92, kterým bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. určeno, že oprávněná osoba O.P. je vlastnicí parcel část st. 66 podle pozemkového katastru, nyní 1680 podle katastru nemovitostí a 71/1 podle pozemkového katastru, nyní 71/1 podle katastru nemovitostí v katastrálním území V. Domnívají se, že těmito akty došlo k neoprávněnému zásahu do jejich vlastnického práva a že došlo k jejich vyvlastnění, čímž došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, která je dle Ústavy ČR součástí ústavního pořádku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě opakují argumentaci již uplatněnou v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, že totiž jim k předmětným pozemkům vzniklo na základě dohody o zřízení práva osobního užívání, uzavřené před účinností zákona č. 229/1991 Sb. dne 17. 5. 1991 mezi nimi a S., s. p. Č.K., a registrované státním notářstvím dne 10. 7. 1991, právo osobního užívání. Mají za to, že tyto pozemky nelze vydat oprávněné osobě s ohledem na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. V případě vlastnického práva fyzické osoby byl jediný možný postup podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; rozhodnout o tom, že na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo od fyzické osoby, mohl pouze soud, nikoliv pozemkový úřad.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodováno o opravném prostředku navrhovatelů - stěžovatelů - proti rozhodnutí Okresního úřadu D. -Okresního pozemkového úřadu - vyplývá, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., tedy ke dni 24. 6. 1991, nebylo stěžovatelům zřízeno k předmětným pozemkům právo osobního užívání a není zde tedy překážka k jejich vydání podle §11 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Okolnost, že po uzavření dohody dne 17. 5. 1991, ani po účinnosti zákona o půdě, neučinili účastníci žádný úkon vztahující se k předmětným pozemkům, a že dohoda byla dne 10. 7. 19911 registrována státním
I. ÚS 225/97
notářstvím, není z tohoto hlediska rozhodná. Krajský soud se postavil za stanovisko, že ani s poukazem navrhovatelů - stěžovatelů - na ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě se nelze ztotožnit, neboť postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu tehdy, když fyzická osoba nabyla věc od státu nebo právnické osoby před účinností zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud dále poukázal na to, že v dané věci jde o případ, kdy dohoda o zřízení práva osobního užívání byla registrována po účinnosti zákona o půdě, a tedy v rozporu se zákazem stanoveným původně v ustanovení §5 odst. 2, po novelizaci uskutečněné zákonem č. 92/1992 Sb. v §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., který je nutno vztahovat i na úkony směřující ke vzniku práva osobního užívání pozemku.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Jeho úkolem jako soudního orgánu ochrany ústavnosti není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejnými zákony, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Jestliže stěžovatelé namítají porušení vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, je třeba si uvědomit, že zmíněný článek chrání jen vlastnické právo skutečné, již existující, nikoliv takové, jehož povaha je sporná. Je evidentní, že stěžovatelé ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, tj. ke dni 24. 6. 1991, vlastníky předmětných nemovitostí nebyli a k tomuto dni jim ani nesvědčilo právo osobního užívání.
Ústavní soud tedy namítané porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný.
I. ÚS 225/97
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu