ECLI:CZ:US:1998:1.US.23.97
sp. zn. I. ÚS 23/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve věci žaloby o stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve spojení
s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, sp. zn.
37 C 215/95, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 635/96, ze dne 13. 12.
1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu
prvého stupně, Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 215/95, ze
dne 24. 5. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky proti
vedlejšímu účastníkovi na stanovení povinnosti uzavřít dohodu
o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích.
Navrhovatelka poukazuje ve své ústavní stížnosti na porušení
čl. 11 odst. 1, první a druhé věty Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Dovozuje, že napadeným rozhodnutím
obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit
majetek. V tomto směru vytýká obecným soudům nesprávný závěr pokud
dovodily, že k přechodu majetku na stát došlo přímo ze zákona dnem
účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále
jen "dekret č. 108/1945 Sb."), tj. dnem 30. 10. 1945, a tím mimo
rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. V té souvislosti
poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 94/95, z něhož
je patrný závěr, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č.
108/1945 Sb. sice docházelo ex lege, nicméně se zřetelem na
splnění všech stanovených podmínek. Mezi ně náleželo i pravomocné
rozhodnutí správního orgánu o tom, že podmínky pro konfiskaci
podle dekretu č. 108/1945 Sb. jsou splněny. Přitom v případě
navrhovatelkou uplatněného nároku byl konfiskační výměr vydán 13.
2. 1950, ačkoliv její otec byl židovského původu a měl doklad SNB
o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, jeho sourozenci zemřeli
v koncentračních táborech, zatímco on sám se zachránil před
nacistickou perzekucí emigrací do Švédska. Podle navrhovatelky
rozhodujícím je proto okamžik, kdy bylo ukončeno správní řízení
o konfiskaci, což v jejím případě bylo nepochybně v době rozhodné
podle zák. č. 87/1991 Sb., tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1.
1990.
Dále vytýká navrhovatelka ve své ústavní stížnosti odvolacímu
soudu jeho závěr, že není oprávněn přezkoumávat výměry správního
orgánu a v důsledku toho není oprávněn řešit otázku oprávněnosti
konfiskace. Podle navrhovatelky dává zákon o mimosoudních
rehabilitacích jako tzv. zvláštní předpis soudům i "zvláštní
oprávnění", aby přezkoumávaly, zda jim konkrétním správním aktem
nebyla způsobena křivda, a pokud ano, v rámci zákonných možností
ji alespoň zmírnit. Zdůraznila, že pokud by byl akceptován závěr
rozhodnutí odvolacího soudu, znamenalo by to ve svém důsledku
nenaplnitelnost účelu restitučních předpisů všude tam, kde křivda
byla realizována na základě rozhodnutí správního orgánu.
Konečně ve své ústavní stížnosti poukazuje navrhovatelka na
skutečnost, že obecné soudy rozhodly zamítavým výrokem i přesto,
že je upozornila na judikaturu jak Ústavního soudu, tak i Vrchního
soudu v Praze k této problematice.
Krajský soud jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření
setrval na závěrech svého rozhodnutí a odkázal na odůvodnění svého
rozsudku, a to jak pokud šlo o okamžik přechodu majetku na stát
podle dekretu č. 108/1945 Sb., tak pokud se jednalo o závěr, že
soud není oprávněn přezkoumávat výměr správního orgánu vydaný
podle citovaného dekretu. K dosahu závaznosti rozhodnutí Ústavního
soudu pro obecné soudy rovněž krajský soud poukázal na odůvodnění
svého rozhodnutí, kde je uvedeno, že právní názor vyslovený
v odůvodnění nálezu Ústavního soudu není součástí právní věty
tohoto nálezu.
Vedlejší účastník, Státní podnik bytového hospodářství
Moravská Ostrava a Přívoz, v likvidaci, ve svém písemném vyjádření
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Poukázal na dva rozdílné
způsoby výkladu restitučního zákona v interpretaci vztahu mezi §1 odst. 1, §2 odst. 1 a §6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší
účastník je názoru, že nárok navrhovatelky je sice opodstatněný,
nicméně mu nelze vyhovět. Důvodem pro nevyhovění je podle
vedlejšího účastníka skutečnost, že pokud nebyla na otce
navrhovatelky aplikována výjimka podle dekretu č. 108/1945 Sb.,
stalo se tak v důsledku přijetí obecného názoru tehdejšími
správními orgány, že emigrace německého Žida není splněním jedné
z podmínek pro uplatnění zákonné exempce. V návaznosti na tuto
argumentaci poukazuje vedlejší účastník na ustanovení §135 odst.
2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení soudy
vycházejí ze správních rozhodnutí, pokud správní orgán o určité
otázce v rámci svých kompetencí již rozhodl.
Všichni účastníci i vedlejší účastník řízení Ústavnímu soudu
písemně sdělili, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl
o ústavní stížnosti bez ústního jednání.
Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.
37 C 215/95, z něhož zjistil, že stěžovatelka se s odvoláním na
§6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejšímu účastníkovi
uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální
čtvrtiny nemovitostí v kat.území Moravská Ostrava. Citované
nemovitosti byly v rozporu s §1 bodem 2 dekretu č. 108/1945 Sb.
výměrem Jednotného národního výboru města Ostravy zn.
XXIV/6197/47 ze dne 13. 2. 1950, který nabyl právní moci 18. 3.
1950, otci navrhovatelky konfiskovány. Ke konfiskaci došlo přesto,
že ještě 20. 6. 1947 byl otec navrhovatelky dle předložené zprávy
SNB osobou státně spolehlivou. Rozsudkem odvolacího soudu byl
potvrzen prvoinstanční rozsudek s odůvodněním, že došlo k přechodu
vlastnictví ex lege dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj.
30. 10. 1945), tedy mimo rozhodné období z hlediska zák. č.
87/1991 Sb. Pokud pak se jednalo o správní rozhodnutí, jež bylo
vydáno podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., bylo
charakterizováno jako rozhodnutí deklaratorní povahy s účinky ex
tunc. S odkazem na předúnorovou judikaturu i pozdější judikaturu
pak odvolací soud uzavřel, že není oprávněn se od této judikatury
odchylovat, a proto nemůže přezkoumávat konfiskační výměr
správního orgánu z roku 1950. Pokud jde o stanoviska obsažená
v rozhodnutí Ústavního soudu, poukázal krajský soud na to, že
nejsou součástí právní věty a co do jejich závaznosti uvedl, že
Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže
být obecný soud vázán tím, co je tzv. obiter dictum.
II.
V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda
majetek, konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., může být
předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. vzhledem
k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dekret č. 108/1945 Sb. působil ex
lege, tj. dnem 30. 10. 1945, tedy v době před rozhodným obdobím.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel
ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co
činit s obdobím nesvobody, v němž docházelo k dodatečnému zneužití
dekretu č. 108/1945 Sb. při vydávání správních aktů v zájmu nového
totalitního režimu, a to i za cenu rozhodnutí, jež nebyla právně
přiměřená. Dle názoru Ústavního soudu nelze formálním způsobem
pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami
Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za
německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž
likvidaci usilovali, a který zachránil svůj život před nacisty jen
tím, že uprchl před začátkem druhé světové války do Švédska. Dále
Ústavní soud vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce,
pokud jde o naplnění smyslu zák. č. 87/1991 Sb., kterým je
zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na
jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Je
nepochybné, že k vydání konfiskačního výměru dne 13. 2. 1950 došlo
již v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele. Přestože
H. M. byl židovského původu a měl doklad SNB o státní
spolehlivosti, obrážela konfiskace již i snahu tehdejšího režimu
využít všech okolností k likvidaci "třídních rozdílů", v tomto
případě ke konfiskaci majetku otce stěžovatelky.
Proto také Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci
dle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo již dnem 30. 10. 1945,
podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které
přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní
úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně oprávnění
soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již
vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické
perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva
a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle §6 odst. 2 ve spojení
s §2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu, napadený
předmětnou ústavní stížností, odporuje shora uvedenému, neposuzuje
restituční předpis, na jehož základě uplatnila stěžovatelka svůj
nárok, jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd
spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Současně toto
napadené rozhodnutí obecného soudu nebere v úvahu i ustanovení §2 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu
a o odporu proti němu, kde je období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990
charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního
a zavrženíhodného režimu. Důsledkem toho pak je neopodstatněný
závěr obecného soudu, že neshledává sebemenších důvodů pro
odchýlení se od konstantní judikatury, podle níž soud není
oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Za použití §82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu, proto nezbylo Ústavnímu soudu než toto
rozhodnutí obecného soudu zrušit. Společně s rozhodnutím
odvolacího soudu z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud
i rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť oběma těmito rozhodnutími
obecných soudů byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je
soudce při rozhodování vázán zákonem.
Obecné soudy svými rozhodnutími současně porušily i čl. 36
odst. 1 Listiny, tj. právo stěžovatelky na spravedlivý proces,
a to v důsledku toho, že odmítly přezkoumat, zda rozhodnutí
správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo
důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně
uznávaná lidská práva a svobody. Obecné soudy totiž nevzaly
v úvahu skutečnost, že otec stěžovatelky byl židovského původu
a měl doklad o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, jeho
sourozenci zahynuli v nacistických koncentračních táborech,
zatímco on se zachránil emigrací do Švédska.
V neposlední řadě zamítavé rozhodnutí obecných soudů ohledně
nároku navrhovatelky svědčí o neposkytnutí rychlé a účinné ochrany
práv ve smyslu ustanovení §6 občanského soudního řádu, a ve svém
souhrnu o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Krajský soud v této
věci rozhodoval s vědomím existence Ústavního soudu, se znalostí
jeho judikatury, s vědomím možného uplatnění ústavní stížnosti ze
strany navrhovatelky jakožto krajního prostředku ochrany jejích
práv. Rozhodoval tedy s vědomím dalších průtahů ve věci samé.
K tomu je třeba dodat, že v závěrečné části svého rozsudku
z 13. 12. 1996 se Krajský soud v Ostravě zabývá povahou nálezů
a usnesení Ústavního soudu. Podtrhuje stanovisko, že "pokud
navrhovatelka odkazovala na odůvodnění ..nálezu a usnesení
Ústavního soudu ČR, pak v tomto ohledu nutno především poukázat na
to, že právní názor zde uvedený není součástí právní věty"
a dovozuje, že jde o "obiter dictum", jímž nemůže být v žádném
případě obecný soud vázán.
Toto stanovisko Ústavní soud odmítá a poukazuje na to, že lze
právem předpokládat schopnost soudů pochopit, která sdělení, jež
jsou obsažena v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, jsou potřebná
a užitečná pro pochopení a správný výklad nálezu samého. Ten - sám
o sobě - může být velmi stručný, např.: "Ústavní stížnost se
zamítá". V §57 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se uvádí, že se ve
Sbírce zákonů vyhlašuje jak výrok, tak i taková část odůvodnění,
ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu. Proto je
také zřejmé, že právní názor tam vyslovený je svým základním
smyslem a obsahovým dosahem pro obecné soudy závazný. Teprve to
ostatní je "obiter dictum".
Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze
dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve spojení s rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 37
C 215/95, a to rozhodnutím bez ústního jednání, neboť všichni
účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního projednání.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 18. února 1998