Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.01.1998, sp. zn. I. ÚS 232/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 3/10 SbNU 33 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.232.97

sp. zn. I. ÚS 232/97 Nález Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele Mgr. J.M., zastoupeného JUDr. Z. K., účastníků řízení - Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve Svitavách a Městského soudu v Praze, a vedlejšího účastníka - Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště Svitavy, proti rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve Svitavách ze dne 22. 2. 1996, č. j. PÚ/R/101/96-Ku, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, sp. zn. 38 Ca 125/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Okresní úřad - okresní pozemkový úřad ve Svitavách v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozhodl podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území B., původně patřících jeho rodičům J. a Z. M., a to následujících pozemkových parcel: p.p.č. 394 zahrada o rozloze 919 m2, p.p.č. 395 pastvina o rozloze 414 m2, p.p.č. 397 ostatní plochy o rozloze 194 m2, p.p.č. 398 pastvina o rozloze 334 m2 a p.p.č. 399 role o rozloze 6283 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Ohledně spoluvlastnického podílu otce stěžovatele J. M. (tj. jedné ideální poloviny uvedených pozemků) nebyl dán restituční titul a ohledně spoluvlastnického podílu jeho matky Z. M. (tj. druhé ideální poloviny uvedených pozemků) nebyly splněny podmínky §4 zákona o půdě, neboť původní vlastnice dosud žije a o jí uplatněném nároku bylo již rozhodnuto. V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že kupní smlouvou ze dne 7. 10. 1974, č.j. N 811/74, prodali původní vlastníci (právní předchůdci stěžovatele) předmětné nemovitosti státu. Nebylo prý prokázáno uzavření kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek [§6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě], ani přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody [písm. r) citovaného ustanovení]. Správní orgán rovněž "neuznal ani další možnost uzavření předmětné kupní smlouvy v důsledku přikázání do užívání JZD" [písm. t) citovaného ustanovení]. Pozemkový úřad vycházel ze skutečnosti, že restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě předpokládá současné splnění podmínky tísně i nápadně nevýhodných podmínek. Pojem tísně pozemkový úřad chápe jako hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní úkon, který by jinak neučinil. V souzené věci stěžovatel spatřoval tíseň v přikázání pozemků do užívání JZD a v politické perzekuci rodiny. To však pozemkový úřad neshledal, neboť právní předchůdci stěžovatele prý do JZD vstoupili v roce 1958, zároveň do družstva vnesli pozemky, stěžovatelův otec J. M. byl po založení družstva krátce jeho předsedou, později zootechnikem a z těchto funkcí odešel z důvodu "svérázného přístupu k podřízeným". Rodina M. údajně od roku 1963 v B. nebydlela a usedlost nechala opuštěnu. Předmětná kupní smlouva byla prý uzavřena na vlastní žádost stěžovatelova otce a vlastníci pozemků nemuseli na jejich prodej přistoupit. K námitkám stěžovatele, že jeho rodina byla vystavena soustavné politické perzekuci, neboť jim např. nebyl v H. přidělen byt a stěžovatelovu bratru nebylo přiznáno stipendium, pozemkový úřad uvedl, že právní předchůdci stěžovatele vlastnili usedlost v B., takže měli kde bydlet, a skutečnost, že se pro neshody s ostatními občany z B. odstěhovali, proto nelze nikomu přičítat za vinu. Dále prý ke všem těmto událostem došlo ve značném časovém předstihu před uzavřením předmětné kupní smlouvy v roce 1974. Údajné politické perzekuci rodiny navíc odporuje skutečnost, že všechny tři děti J. a Z. M. (tj. rodičů stěžovatele) vystudovaly vysokou školu. Podle názoru pozemkového úřadu nebyl naplněn ani zákonný požadavek nápadně nevýhodných podmínek, který ostatně stěžovatel ani neuplatňoval. Předmětné pozemky byly kupní smlouvou ze dne 7. 10. 1974 prodány státu - MNV B. za částku 15 000 Kčs. K této ceně ustanovený soudní znalec uvedl, že je zcela odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, takže byla určena způsobem obvyklým. Pozemkový úřad se však nesoustředil pouze na otázku prodejní ceny, ale zkoumal i další skutečnosti, které by mohly zakládat existenci nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu citovaného ustanovení zákona o půdě, např. na otázku, zda prodávající nebyli v důsledku prodeje pozemků nuceni změnit dosavadní navyklý způsob života a podobně. Nic takového však pozemkový úřad nezjistil, neboť M. v B. v době uzavření kupní smlouvy již asi deset let nebydleli, usedlost - která byla zpustlá a neudržovaná - neužívali a kupní smlouva byla uzavřena na jejich vlastní žádost. Proto pozemkový referát stěžovatelovu návrhu nevyhověl a rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo uvedené rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve Svitavách potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud v prvé řadě uvedl, že podmínky tísně i nápadně nevýhodných podmínek musí být v příčinné souvislosti s právním úkonem, který občan učinil, tj. s uzavřením kupní smlouvy, a obě podmínky musí být splněny současně. V souzené věci prý nebylo prokázáno, že by se právní předchůdci stěžovatele v době uzavírání kupní smlouvy ocitli v takové hospodářské či sociální situaci, pod jejímž vlivem učinili úkon, k němuž by jinak nepřistoupili. Při hodnocení jednotlivých skutečností, na něž stěžovatel poukazoval (nevyřešení bytové situace rodiny v H., neposkytnutí stipendia jeho bratru, nedoporučení ke studiu), soud přihlédl k tomu, že tyto skutečnosti nastaly počátkem 60. let a lze mít proto pochybnosti, zda podmínky tísně byly objektivně splněny ještě v roce 1974, kdy byla smlouva uzavřena. Přikázání nemovitostí do užívání JZD prý nelze jako tíseň hodnotit proto, že tato skutečnost nastala až nejméně dva roky po odstěhování vlastníků, tedy v době, kdy již nemovitosti neužívali. Přikázání nemovitostí pak na vlastnické vztahy nemělo vliv a podle tehdy platných právních předpisů bylo možné pozemky přikázat do bezplatného užívání družstva, aby bylo možno zabezpečit jejich zemědělské obhospodařování. Městský soud v Praze neshledal ani existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť podle jeho názoru z hlediska materiálního dány nebyly a nebyly prokázány ani okolnosti, které by bylo možno za takové podmínky považovat " ... v důsledku uzavřené kupní smlouvy nedošlo ke změně životního stylu prodávajících, nedošlo ke změně bydliště ani zaměstnání a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by výrazně poškozovaly prodávající proto, že předmětné nemovitosti prodali". Proto Městský soud v Praze konstatoval, že restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není dán. Městský soud v Praze se dále zabýval otázkou, zda k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem nedošlo v důsledku politické perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě. Městský soud v Praze neshledal naplnění ani tohoto restitučního titulu, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo v důsledku politicky motivovaného nátlaku, jelikož - naopak - prý o prodej nemovitostí jako první projevili zájem prodávající. Další nemovitosti, jež rodiče stěžovatele v obci B. vlastnili, zůstaly i nadále v jejich vlastnictví a lze si prý proto jen velmi obtížně představit politickou perzekuci za situace, kdy pronásledovaným vlastníkům nemovitostí byla v jejich vlastnictví ponechána převážná část nemovitostí. Městský soud v Praze konečně dovodil, že nebyl dán ani restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě, neboť v dané věci prý v důsledku přikázání nemovitostí do užívání družstva "k přechodu vlastnických vztahů nedošlo" a vlastnictví manželů M. zůstalo zachováno. Proto Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve Svitavách potvrdil. V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní princip "nezávislého soudu". K uzavření předmětné kupní smlouvy prý došlo v tísni a pod nátlakem, což stěžovatel zkonkretizoval na osudu své rodiny, kdy jeho rodiče v důsledku politické perzekuce změnili pracoviště i bydliště. Odvolací soud se nevyrovnal s námitkou, že ocenění prodávaných pozemků provedl znalec, který zpracoval znalecký posudek i v současnosti a lze mít proto vážné pochyby o jeho nestrannosti. Ve znaleckém posudku navíc nedošlo k ocenění trvalých porostů a staveb. Odvolací soud se prý řádně nevypořádal ani s provedením důkazů, neboť rozhodl "i bez slyšení jediného svědka, který se nedostavil". Stěžovatel vyjadřuje nespokojenost rovněž s protokolací soudu, neboť "na poslední dotaz předsedy senátu, zda nějaké pozemky byly úspěšně restituovány, a po kladné odpovědi stěžovatele, ukončil jednání před rozhodnutím soudu", a tento dotaz u stěžovatele vyvolal velmi nepříznivý dojem. Stěžovatel se odvolává i na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 85/95, z něhož vyplývá, že za stav tísně je třeba považovat i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. Proto stěžovatel navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem trvá. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní úřad Svitavy - okresní pozemkový úřad, Městský soud v Praze a vedlejší účastník řízení obec B. Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nevyjádřil, přestože k tomu byl vyzván. Okresní úřad Svitavy - okresní pozemkový úřad se ztotožňuje s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní úřad trvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. K porušení čl. 11 Listiny prý nemohlo dojít, neboť předmětem řízení byla restituce majetku a stěžovatelovo vlastnické právo vzniká až právní mocí kladného rozhodnutí pozemkového úřadu. K údajnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny soud uvedl, že se jedná o účelový argument, protože v průběhu řízení nebyla vznesena žádná námitka zpochybňující nestrannost soudu ani způsob protokolace, přestože jednání byl přítomen stěžovatel i jeho právní zástupce. V dalším soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, navrhuje ústavní stížnost zamítnout a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Obec B. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatelův otec zastával v JZD významné funkce předsedy, agronoma apod., ale neobstál v nich pro své "svérázné jednání" k členům družstva. Z toho však nelze vyvozovat politickou perzekuci, o čemž svědčí i skutečnost, že jeho tři synové mohli vystudovat vysokou školu. Předmětná kupní smlouva byla řádná a kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku. Vedlejší účastník trvá na ústním jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná. Stěžovatel dále uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovatel zejména namítá, že k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo v tísni a pod nátlakem, že ocenění převáděných nemovitostí tehdy provedl znalec, který učinil znalecký odhad i v současnosti a že odvolací soud rozhodl bez slyšení jediného svědka, "který se nedostavil". K otázce posouzení okolností, za nichž byla předmětná kupní smlouva právními předchůdci stěžovatele uzavřena, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné nové skutečnosti, svědčící pro některý restituční důvod podle zákona o půdě, s nimiž by se byly již v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádaly pozemkový úřad a Městský soud v Praze. Ústavní stížnost je velmi všeobecná, oba orgány provedené důkazy řádně zhodnotily a náležitě reflektovaly zejména časový sled rozhodných událostí, funkce stěžovatelova otce v JZD a dalších skutečností. Stěžovatelova námitka v tomto směru proto nesměřuje proti porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž v podstatě toliko proti hodnocení důkazů provedeného orgány veřejné moci. V této souvislosti je namístě uvést, že Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu je pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy. Ústavní stížnost je proto v této své části, fakticky brojící proti způsobu hodnocení důkazů Městským soudem v Praze a pozemkovým úřadem, nedůvodná. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu i v tom, že "z hlediska ocenění prodávaných pozemků dělal odhad znalec, který zpracovával posudek i v současné době a lze mít vážné pochybnosti o nestrannosti tohoto posudku." Ve znaleckém posudku prý navíc nedošlo k ocenění trvalých porostů a staveb. V tomto směru se však stěžovatel dopouští omylu, neboť soudní znalec ing. S. B., který vypracoval ocenění předmětných pozemků v roce 1974, "v současnosti" (tj. 16. 11. 1992, č.l. 11) nebyl ustanoven k zpracování znaleckého odhadu, nýbrž pouze se vyjádřil k původnímu ocenění. Ani ve skutečnosti, že v souzené věci nebyl vypracován nový znalecký posudek, nelze spatřovat pochybení pozemkového úřadu nebo Městského soudu v Praze, neboť otázka prodejní ceny za předmětné pozemky se váže především k tvrzené existenci "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatel však ani ve správním řízení ani v řízení před soudem nenamítal, že by k prodeji těchto nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných podmínek, a kupní cenu nijak nezpochybnil. Skutečnost, že se případnou existencí nápadně nevýhodných podmínek, a tedy i prodejní cenou, příslušné orgány nicméně zabývaly, svědčí toliko o tom, že v řízení postupovaly pečlivě a spravedlivě. Stěžovatel se rovněž mýlí, jestliže tvrdí, že znalecké ocenění z roku 1974 se vůbec nezabývalo otázkou trvalých porostů a staveb. Z příslušného ocenění totiž vyplývá, že soudní znalec k hodnotě trvalých porostů přihlédl, neboť se v něm výslovně hovoří o porostech na pozemcích, a to nejen o ovocných stromech, nýbrž i o stromech užitkových (jilmy, topoly, jasany atd.). Znalec nepřehlédl ani stavby - kolny, které však podle jeho názoru "fyzicky dožily a nebudou oceňovány. MNV B. umožní majiteli, aby si z nich vybral zbytky materiálu a naložil s nimi podle svého uvážení." Souhrnně poukazuje Ústavní soud na to, že i kdyby byla existence nápadně nevýhodných podmínek náležitě prokázána, nebylo by to v souzené věci relevantní, neboť - jak již bylo uvedeno - nebyla splněna podmínka tísně při uzavření kupní smlouvy ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona půdě. Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud rozhodl "bez slyšení jediného svědka, který se nedostavil", z příslušného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel výslech žádného svědka nenavrhl, a to ani v opravném prostředku proti napadenému rozhodnutí okresního pozemkového úřadu, ani při jednání před Městským soudem v Praze, jehož se se svým právním zástupcem osobně účastnil. Jestliže Městský soud v Praze za této situace žádného svědka neobeslal, dospěl zřejmě k závěru - který Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat - že provedené důkazy byly dostačující. Nezbývá proto než konstatovat, že i tato stěžovatelova námitka je zcela nedůvodná. V postupu Městského soudu v Praze proto Ústavní soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného zejména v čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud konečně uvádí, že se nemůže vyjadřovat k "velmi nepříznivému dojmu", jejž prý u stěžovatele vyvolal způsob protokolace a jednání předsedy senátu Městského soudu v Praze. Tato stěžovatelova námitka totiž není podložena konkrétními argumenty a představuje pouhou hypotézu, která sama o sobě nedává důvod ke zpochybňování principu nezávislosti soudu. V tomto směru nezbývá než přisvědčit názoru Městského soudu v Praze, vyplývajícímu z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že v průběhu řízení žádná námitka, zpochybňující nestrannost soudu, vznesena a zaprotokolována nebyla. I tato část ústavní stížnosti je proto nedůvodná. Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve Svitavách a rozsudkem Městského soudu v Praze základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. ledna 1998