Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.09.1998, sp. zn. I. ÚS 233/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 93/12 SbNU 7 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.233.97

sp. zn. I. ÚS 233/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní stížnosti M. S., bytem v USA, a M. F., bytem v USA, a H. P., bytem v USA, všech zastoupených JUDr. O. U., advokátkou se sídlem kanceláře v P., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 1997, sp. zn. 28 Co 661/96, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. 4 C 421/96, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na vydání nemovitosti, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelky M. S., M. F. a H. P. podaly dne 30. 6. 1997 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze, který tímto usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Rakovníku, jenž zastavil řízení o návrhu na vydání nemovitosti - rodinné vily v R., která jim jako dědičkám připadla po smrti JUDr. M. S. Návrh byl podán proti Městskému úřadu v Rakovníku. Stěžovatelky podaly svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že se navrhovatelky domáhaly v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vrácení majetku, který byl rodině odňat. Soudu I. stupně doložily, že majetek přešel na stát v návaznosti na trestní rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 138/72, kterým byl jejich otec JUDr. M. S. odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 tr. zákona, přičemž byl současně uložen i trest propadnutí majetku. V roce 1991 byl JUDr. M. S. rehabilitován v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. Navrhovatelky dále uvedly, že svým podáním ze dne 15. 9. 1996 žádaly, aby jim byl navrácen jejich majetek, tj. vila, jež byla po odsouzení dr. M. S. převzata městem Rakovník a upravena na mateřskou školku. Z ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který stanoví náležitosti podání, je patrno, že navrhovatel musí uvést, čeho se domáhá. To je - dle názoru stěžovatelek - z podání navrhovatelek jednoznačně patrné, neboť uvedly, že požadují "vrácení rodinné vily v Rakovníku". Navrhovatelky připouštějí, že neuvedly doslovný petit, tj. přesné znění čeho se domáhají, ale jsou přesvědčeny, že toto zákon nevyžaduje. Občanský soudní řád pouze požaduje, aby z návrhu bylo zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, což se v daném případě stalo. Okresní soud v Rakovníku však 25. 6. 1996 (sp. zn. 4 C 421/96) řízení zastavil, když navrhovatelky neodstranily nedostatky podání, na něž byly upozorněny. Proti tomu se navrhovatelky odvolaly ke Krajskému soudu v Praze, který 16. 1. 1997 usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Navrhovatelky uvádějí ve své ústavní stížnosti, že se domáhaly vrácení majetku dle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud soud jejich žalobu zamítl z důvodu, že není patrno, zda žádají vrácení majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. nebo zda se domnívají, že jsou vlastnicemi tohoto majetku popř. žádají, aby soud tento majetek v rámci dědického řízení dodatečně projednal, soud dle jejich názoru nejednal správně a zkrátil jejich práva. Zákon č. 87/1991 Sb. neumožňuje ani pouhé konstatování vlastnictví ani dodatečné dědické projednání a vždy hovoří o vydání věci na základě uzavřené dohody o vydání věci. Pokud Krajský soud v Praze neseznal, že navrhovatelky žádají vrácení majetku na základě zákona č. 87/1991 Sb. a v odůvodnění rozsudku připustil, že v rámci rozhodování by přicházelo v úvahu jen potvrzení vlastnictví nebo dodatečné dědické projednání a z tohoto důvodu je petit neurčitý, porušil tím Ústavu ČR, neboť nepostupoval podle zákona a neposkytl ochranu zákonným právům. Vzhledem k těmto skutečnostem, dle názoru navrhovatelek, porušil Krajský soud v Praze svým rozhodnutím zejména čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR a dále čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu spisového materiálu obecných soudů vyplývají dále uvedené skutečnosti. Z usnesení Okresního soudu v Rakovníku krajský soud zjistil, že řízení o vydání nemovitosti v předmětné věci bylo zastaveno. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že i když byly navrhovatelky vyzvány k opravení a doplnění nesprávného a neúplného podání ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. a poučeny o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže výzvě soudu nevyhoví, k nápravě vadného podání nedošlo. Navrhovatelky sice zaslaly k soudu další podání, tím však vady odstraněny nebyly a vzhledem k tomu, že se jednalo o vady, které bránily pokračování v řízení, soud podle §43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí okresního soudu uvedl, že podle obsahu spisu navrhovatelky podaly neúplný návrh, který neobsahoval ani obecné náležitosti, ani náležitosti podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. Na základě výzvy k odstranění vad však navrhovatelky odstranily pouze vady spočívající v obecných náležitostech, tj. označily soud a účastníky řízení, avšak jejich podání zůstalo neúplné v tom, že z něj nebylo možno zjistit, čeho se navrhovatelky domáhají. Tento nedostatek nebyl odstraněn ani v podaném odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Dle stanoviska krajského soudu z návrhu stěžovatelek nebylo možno zjistit, zda požadují vrácení majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., či zda se domnívají, že jsou vlastnicemi tohoto majetku na základě dědického řízení, které patrně proběhlo po smrti JUDr. M. S. a ve kterém zdědily žalované nemovitosti, popř. zda se domáhají, aby soud tyto nemovitosti zahrnul do dědického řízení po zemřelém JUDr. M. S. a tento majetek dodatečně projednal. Bez vymezení těchto skutečností soud nemohl pokračovat v řízení, neboť nebyl vymezen předmět řízení a soud neměl o čem jednat. Pokud navrhovatelky nevymezily předmět řízení, nemohly ani navrhnout projednatelné znění navrhovaného rozsudku. Vzhledem k tomu, že soud je navrženým petitem vázán, nemohl by ve věci vydat rozhodnutí, neboť petit, jak jej navrhly stěžovatelky, je zcela nevykonatelný. V závěru odůvodnění Krajský soud uvedl, že náklady řízení by nebylo možno žalovanému Městskému úřadu Rakovník přiznat ani v případě, že by mu vznikly, neboť žalovaný nemá způsobilost k právním úkonům a nemůže být proto účastníkem řízení. Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že navrhovatelky reagovaly na výzvu soudu k odstranění nedostatků návrhu tím, že odstranily vady návrhu pouze částečně, takže i nadále nebylo možno zjistit, čeho se domáhají. Nesouhlasil s tvrzením navrhovatelek, že zákon nevyžaduje, aby byl v návrhu uveden žalobní petit, neboť právě údaj o tom, čeho se žalobce domáhá, je žalobním petitem, který musí být zcela přesný, srozumitelný a určitý. Nezbytnost uvedení žalobního petitu je dána tím, že kromě výjimek podle §153 odst. 2 o. s. ř. je soud petitem vázán, nemůže jej překročit, nesmí přiznat jiná práva nebo uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány a svým rozhodnutím musí žalobní petit zcela vyčerpat. Žalobní petit musí být vymezen tak, aby po jeho převzetí do výroku rozhodnutí mohl být podle něho nařízen a proveden výkon rozhodnutí. Ve vyjádření Okresního soudu v Rakovníku z 31. 10. 1997 uvádí dr. F., že okresní soud zcela splnil svoji poučovací povinnost a pokud navrhovatelky vady podání návrhu ani poté neodstranily, bylo na místě řízení zastavit, neboť zákon nestanoví jako předpoklad zastavení řízení opětovné poučování v případě, že je učiněno podání, kterým vady nejsou zcela odstraněny. Poučování stěžovatelek o znění žalobního petitu by bylo poučením o hmotném právu, překročilo by rámec §5 o. s. ř. a bylo by v rozporu s rovným postavením účastníků řízení. Nedostatkem v postupu okresního soudu byla pouze skutečnost, že výzva k odstranění vad podání nebyla učiněna ve formě usnesení, tento nedostatek však neznamenal nesprávný postup nebo nesprávné rozhodnutí soudu. Okresní soud dále poukázal na to, že navrhovatelky mylně interpretují rozhodnutí soudu jako zamítnutí žaloby. Soud o žalobě meritorně nejednal a řízení bylo zastaveno podle procesních předpisů. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení. Město Rakovník ve svém vyjádření poukázalo na dvě skutečnosti. Především uvedlo, že v předmětných řízeních byl jako žalovaný označen vždy Městský úřad v Rakovníku. I když se jednalo o zcela přesné označení, byl takto označen za účastníka řízení někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, a tudíž nemůže v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Proto i v případě, že by zde neexistoval jiný důvod k zastavení řízení, oba soudy by musely přihlédnout k uvedenému neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení a řízení bez dalšího dle §103 a 104 o. s. ř. zastavit. Navrhovatelky se pokusily tento nedostatek odstranit až v ústavní stížnosti, kde uvádějí jako vedlejšího účastníka Městský úřad Rakovník i Město Rakovník. Město Rakovník dále uvedlo, že pokud se jednalo o žalobu na vydání nemovitostí podle restitučních předpisů, měly navrhovatelky v zákonné lhůtě vyzvat Město Rakovník k vydání nemovitostí, žádný takovýto úkon však učiněn nebyl. Město Rakovník se dále zcela ztotožnilo s postupem obou obecných soudů a uvedlo, že soudy postupovaly zákonným způsobem, když řízení zastavily a tímto postupem k porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod nedošlo. Navrhovatelky se rozhodly činit všechny úkony v předmětné věci bez právního zástupce samy a nyní se odmítají smířit s následky, které si samy zapříčinily svými pochybeními. II. Po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná. Žaloba navrhovatelek i po doplnění na základě výzvy soudu obsahovala i nadále podstatné nedostatky, které byly překážkou řízení. Občanský soudní řád upravuje jednoznačně náležitosti podání k obecným soudům, podmínky pro zahájení řízení i poučovací povinnost soudu. Navíc k této problematice existuje i rozsáhlá judikatura. V §5 o. s. ř. je stanovena poučovací povinnost soudů, v §43 o. s. ř. je pak uložena předsedovi senátu povinnost vyzvat účastníky k opravení nebo doplnění nesprávného či neúplného podání a poučit je, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu soudu oprava či doplnění provedeno, a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví. Poučovací povinnost soudu ovšem spočívá v poučení o procesních právech a povinnostech účastníka, nikoli v poučování o hmotném právu. Cílem poučovací povinnosti soudu ve smyslu tohoto ustanovení je to, aby účastník, který si neosvojil procesní pravidla, byl informován o tom, jaká má v procesu práva a povinnosti, aby mohl před soudem vyjádřit svoji vůli takovým způsobem, aby jím provedené procesní úkony vyvolaly zamýšlené účinky a dále aby splnil procesní povinnosti, které mu ukládá zákon. V řízení před soudem je soud povinen respektovat rovné postavení všech účastníků a jakákoli pomoc, která by některého z účastníků zvýhodnila, není přípustná. Je proto nepřípustné poučení o hmotném právu, i když má účinky i v oblasti procesní. Podle ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení řízení obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř., kterými je označení soudu, označení účastníků a uvedení, které věci se týká, i řadu dalších konkrétních skutečností. K nim patří i to, že z návrhu musí být patrno, čeho se navrhovatel domáhá, to znamená přesné uvedení nároku, jehož přisouzení se žalobce domáhá (tj. musí být formulován návrh na rozsudečný výrok soudu - petit). Tento žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v ust. §153 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné, neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené. Jak je patrné ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, původní podání navrhovatelek mělo charakter přípisu se žádostí o navrácení rodinného majetku s přiložením některých dokladů o nemovitosti a občanství, chyběly tedy veškeré náležitosti soudního podání. Okresní soud v Rakovníku splnil svoji poučovací povinnost vůči navrhovatelkám ve smyslu ustanovení §5, neboť ve výzvě soudu byly uvedeny všechny formální i obsahové náležitosti, které musí řádné podání obsahovat a jaké následky nastanou v případě, že nedostatky návrhu odstraněny nebudou. I když tak soud neučinil předepsanou formou, tj. navrhovatelky nebyly vyzvány k upřesnění a doplnění žaloby usnesením, ale pouze přípisem, vzhledem k tomu, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné, soud svoji povinnost vůči navrhovatelkám splnil, aniž by byly poškozeny na svých právech. Na základě výzvy soudu navrhovatelky některé vady návrhu odstranily, avšak návrh nadále neobsahoval přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit - ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., z něhož by bylo patrno, čeho se navrhovatelky domáhají, neboť z jejich formulace "navrhovatel požaduje, aby odpůrce bez prodlení navrátil soukromý majetek, rodinný dům čp. 1032 v Rakovníku, původnímu majiteli a to z důvodu platnosti dědického práva, jednak v České republice, jednak v bývalé ČSSR" nebylo jednoznačně zřejmé, zda uplatňují svůj restituční nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zda se domáhají rozhodnutí o svých dědických nárocích či o nárocích jiných. Oba obecné soudy se na základě předložených dokladů mohly pouze domýšlet, čeho se navrhovatelky domáhají. Z toho důvodu také krajský soud v odůvodnění usnesení pouze příkladem uvedl, co všechno by bylo možno dovodit z nepřesného podání navrhovatelek a dospěl tak k závěru, že není-li vymezen předmět řízení, nemůže být vymezen ani projednatelný petit navrhovaného rozsudku. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci bylo zastaveno na základě uvedených nedostatků návrhu, soudy se nezabývaly otázkou, zda navrhovatelky jsou osobami oprávněnými dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nezkoumaly ani splnění podmínky státního občanství. Na okraj budiž však řečeno, že stěžovatelky připojily doklad o americkém občanství a ve svém přípisu z 8. 9. 1991 Okresnímu úřadu v Rakovníku pouze sdělily, že žádná z nich zřejmě podmínku občanství nesplňuje. Ústavní soud se přiklonil ke stanovisku krajského soudu, že žalobní petit navrhovatelek byl natolik neurčitý, že soud by v předmětné věci nemohl vydat rozhodnutí již vzhledem k tomu, že petit, který navrhovatelky uvedly v podání, není vykonatelný. Nelze tedy souhlasit s tvrzením navrhovatelek, že z jejich podání bylo jednoznačně patrno, čeho se domáhají a že je to dle občanského soudního řádu dostačující. Ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř., dle něhož navrhovatel musí uvést, čeho se domáhá, zní sice dosti obecně, avšak soud může jednat a rozhodnout pouze o takovém petitu, který, je-li převzat do výroku soudního rozhodnutí, je možno nařídit a vykonat. Tato skutečnost je pro posouzení přesnosti, určitosti a srozumitelnosti petitu soudem základní a rozhodující a v tomto smyslu je nutno citované ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř. posuzovat. Petit uvedený navrhovatelkami v podání tyto podmínky nesplňoval, neboť požadavek, aby odpůrce "navrátil soukromý majetek původnímu majiteli", je velmi neurčitý. Skutečnost, že navrhovatelky žádaly navrácení majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. je sice uvedena v ústavní stížnosti, avšak není uvedena, ani jednoznačně nevyplývá z doplněné žaloby, kterou navrhovatelky podaly u Okresního soudu v Rakovníku. Ze všech výše uvedených skutečností lze dovodit, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a že tudíž ani nedošlo k porušení žádného ze základních lidských práv, jak uvádí navrhovatelky v ústavní stížnosti, aniž by dále specifikovaly, jakým postupem k jejich porušení došlo. Ze všech podání navrhovatelek (stěžovatelek) k soudu je zřejmé, že navrhovatelky si přesto, že byly soudem od počátku upozorněny na vady podání, z neznámého důvodu nezvolily advokáta, aby je v řízení před obecnými soudy zastupoval. Pokud by tak navrhovatelky učinily, vady podání by byly advokátem odstraněny, žalobní petit by byl jasně formulován a soud by nemusel řízení zastavit. Navrhovatelky, které se zcela pochopitelně v občanském právu procesním nevyznají, zřejmě pochybily, když si po celou dobu před obecnými soudy advokáta nezvolily. Z postupu soudů není patrné, že by došlo k porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR, tedy že by soudy nerespektovaly práva a svobody navrhovatelek a neposkytly jim ochranu. Rovněž nebyly porušeny ani čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Navrhovatelkám nebyla způsobena újma pro uplatňování jejich základních práv a svobod, neboť jim nebylo ničím bráněno v uplatňování jejich práv u nezávislého a nestranného soudu, soudy postupovaly v souladu s platnými zákony a v rozsahu stanoveném zákonem jim i poskytly právní ochranu. Stejně tak nebyla porušena rovnost účastníků řízení a pokud se týká práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2, pak lze jen konstatovat, že navrhovatelky tohoto svého práva nevyužily, neboť se nenechaly v řízení před obecnými soudy zastoupit právním zástupcem ani o to nepožádaly, ale rozhodly se činit všechny úkony u soudu samy, což vedlo k negativním důsledkům řízení, které nyní musí nést. Konečně pak nedošlo ani k porušení čl. 11 Listiny, kde je zakotveno právo vlastnit majetek, neboť jednak soud zastavil řízení z procesních důvodů a vůbec nerozhodoval o meritu věci a jednak navrhovatelky se svého vlastnického práva teprve domáhaly, aniž by byly vlastníky. Jak Ústavní soud již vícekrát judikoval, čl. 11 Listiny chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze deklarované. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost dle ustanovení §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 1. září 1998