Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.11.1998, sp. zn. I. ÚS 25/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 132/12 SbNU 249 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.25.98

sp. zn. I. ÚS 25/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. F., zastoupeného JUDr. B. P., advokátem, účastníků řízení - Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, vedlejšího účastníka řízení - ZD Ú., zastoupeného advokátem JUDr. R. P. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 15.10.1996, sp. zn. 10 C 135/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 14.10.1997, sp. zn. 40 Co 148/97, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku uvedeným v záhlaví byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby mu odpůrce ZD Ú. zaplatilo částku 49.343 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že smlouvou ze dne 30.11.1995 převedl stěžovatelův syn D. F. na svého otce - stěžovatele svoji pohledávku, kterou měl v uvedené výši vůči odpůrci podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (pozn.: tzv. transformační zákon). Stěžovatel tvrdil, že jako soukromý zemědělec splnil podmínky pro vydání majetkového podílu podle ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., o vydání majetkového podílu z transformace družstva požádal, leč ve lhůtě 90 dnů mu nebylo vyhověno. Okresní soud však při interpretaci ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb. vycházel z toho, že otázku splatnosti členského podílu - která podle cit. předpisu činí v tam stanovených případech 90 dnů, popř. i 7 let - je třeba posuzovat nikoliv podle podmínek existujících na straně stěžovatele, nýbrž podle podmínek oprávněné osoby, kterou je původní věřitel D. F., jenž však nikdy nebyl provozovatelem zemědělské výroby. Tato skutečnost prý zabránila tomu, aby se převedená pohledávka stala splatnou, neboť "soud má za to, že nesplatná pohledávka se tímto převodem automaticky splatnou nestává. ... Na této skutečnosti nic nemění fakt, že navrhovatel je osobou provozující zemědělskou výrobu a kdyby se jednalo o jeho vlastní majetkový podíl, tak by tento splatným byl." Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Šumperku v meritu věci potvrdil. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") veškeré nároky na poskytnutí náhrad podle tohoto zákona a nároky na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami, které lze smluvně převádět na jiné osoby. Nabyvatel má postavení oprávněné osoby podle tohoto zákona a podle zákona č. 42/1992 Sb. Protože v souzené věci došlo k převodu předmětné pohledávky, má stěžovatel postavení oprávněné osoby podle transformačního zákona. Tato úprava je prý speciální, takže se na převod pohledávky nevztahuje ustanovení §524 občanského zákoníku a otázka rozsahu práv převáděných s pohledávkou je otázkou soudního výkladu. V této souvislosti se krajský soud odvolal na právní názor Nejvyššího soudu ČR (Cpjn 36/95), z něhož vyplývá, že i v případě převodů pohledávek dle zákona o půdě a transformačního zákona musí splatná pohledávka převáděná oprávněnou osobou na jinou osobu nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena. Otázka splatnosti pohledávky je řešena v ustanovení §13 odst. 2 a 3 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož je zákonná splatnost 90 dnů od doručení písemné žádosti povinné osobě vázána na podmínku "provozování zemědělské výroby". Pokud oprávněná osoba zemědělskou výrobu neprovozuje, je splatnost pohledávky vázána na lhůtu sedmi let od schválení transformačního projektu. Při interpretaci pojmu "provozování zemědělské výroby" se Krajský soud v Ostravě přiklonil k jeho užšímu výkladu a do kategorie osob provozujících zemědělskou výrobu zahrnul toliko ty osoby, jež mají zemědělskou výrobu jako hlavní zdroj svého příjmu a provozují ji podnikatelsky ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku a jako takové jsou zapsány v evidenci soukromě hospodařících zemědělců. K tomuto výkladu dospěl krajský soud zejména s ohledem na smysl zákona č. 42/1992 Sb., který sice chtěl umožnit start i jiným než družstevním formám zemědělské výroby, zároveň však nemínil zásadním způsobem ohrozit existenci stávajících transformovaných zemědělských družstev. Proto zemědělcům-podnikatelům upravil výhodnější režim pro vydávání jejich majetkových podílů, aby mohli provoz zemědělské výroby dále rozvíjet. Pro osoby, které zemědělskou výrobu neprovozují vůbec nebo pouze jako doplňkový zdroj svých příjmů, zákonodárce stanovil delší, sedmiletou lhůtu k vydání jejich podílů v transformovaných družstvech. Pokud by prý totiž 90 denní lhůta byla stanovena pro vydání majetkových podílů všech oprávněných osob, které se určitým způsobem podílejí na zemědělské činnosti, vedlo by to k ohrožení majetkových podstat nově transformovaných zemědělských družstev či jejich zatížení takovým způsobem, že by tato družstva fakticky nemohla zemědělskou výrobu provozovat. V souzené věci se prý převodce D. F. v době převodu pohledávky sice na zemědělské výrobě podílel, nicméně tuto činnost neprovozoval podnikatelsky a nebyl evidován jako soukromě hospodařící zemědělec. Nemohl tedy na stěžovatele převést ani svůj nárok na vydání své pohledávky ve lhůtě 90 dnů od podání písemné žádosti. S převodem pohledávky bylo na stěžovatele převedeno právo požádat písemně o vydání převedeného transformačního podílu, "ovšem v takové lhůtě, ve které by na toto vydání měl nárok sám převodce, neboť s touto pohledávkou převedl i její "splatnost". Pohledávka stěžovatele vůči odpůrci proto dosud splatnou není a návrh byl učiněn předčasně. V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že jimi byl porušen čl. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení citovaných ustanovení prý došlo zejména nesprávnou aplikací ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě, protože "obecné soudy bez dalšího ztotožňují právní režim vypočteného majetkového podílu s právním režimem pohledávky, resp. nároku na vydání majetkového podílu." V této souvislosti se stěžovatel dovolává právního názoru Nejvyššího soudu ČR (Cpjn 36/95, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/95, str. 57), podle něhož zákonný předpoklad "provozuje zemědělskou výrobu" (§13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.) musí být splněn v době, kdy oprávněná osoba požádala o vydání majetkového podílu. Splatná pohledávka převáděná oprávněnou osobou na jinou osobu musela tedy nejdříve platně vzniknout, aby mohla být dále převedena. Chybějící zákonné předpoklady ke vzniku převedené pohledávky nemohou být splněny až po jejím převodu. Skutečnost, že příslušné oprávněné osobě byl v procesu transformace vypočten majetkový podíl, ještě podle názoru stěžovatele neznamená, že takový majetkový podíl má bez dalšího charakter pohledávky a že pohledávka z majetkového podílu vznikne teprve na základě podané žádosti oprávněné osoby. V této souvislosti stěžovatel argumentuje srovnáním mezi pojmy "obchodní podíl" a "vypořádací podíl" podle obchodního zákoníku a přiřazuje je k pojmům "majetkový podíl" a "nárok na vydání majetkového podílu" podle zákona č. 42/1992 Sb., kdy obchodní podíl nepředstavuje nárok na vypořádání, nýbrž vyjadřuje míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že majetkový podíl nelze považovat za pohledávku, kterou lze smluvně převádět na jiné osoby. Pro vznik závazkového právního vztahu a vznik pohledávky musí být splněny podmínky ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb., pokud mezi povinnou a oprávněnou osobou nedošlo k dohodě. Stěžovatel nesouhlasí ani s právním názorem, že není-li dána splatnost majetkového podílu do 90 dnů ode dne podání žádosti, je dána splatnost takového podílu po sedmi letech od schválení transformačního projektu ve smyslu §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. Z citovaného ustanovení prý totiž nevyplývá, že by oprávněné osobě bez dalšího příslušel nárok na vydání majetkového podílu, protože zákon používá výraz "může jí být vydán majetkový podíl", tj. že v případě nečinnosti povinné osoby oprávněnému po uplynutí uvedené lhůty "bez dalšího" přísluší nárok na vydání majetkového podílu. Tyto majetkové podíly prý totiž nejsou v režimu obligačního vztahu a je proto zapotřebí, aby oprávněná osoba nejprve požádala povinnou osobu o jejich vydání. Teprve tímto úkonem bude založen obligační vztah mezi nimi, z něhož bude pro povinnou osobu vyplývat povinnost, aby vzniklou pohledávku vypořádala. Majetkový podíl údajně nelze převádět na jinou osobu jako pohledávku, nýbrž pouze jako jinou majetkovou hodnotu. Nabyvatel majetkového podílu má statut oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb. a pokud splňuje podmínky uvedené v ustanovení §13 odst. 2 tohoto zákona, příslušel by mu nárok na vydání majetkového podílu ve lhůtě 90 dnů ode dne požádání. Podáním písemné žádosti by teprve byl založen závazkový vztah a nárok na vydání majetkového podílu by měl charakter pohledávky. Stěžovatel přiznává, že v žalobě skutkově uváděl, že v daném případě došlo k "postoupení pohledávky". Obecné soudy prý však měly splnit svou zákonnou poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §5 občanského soudního řádu (o.s.ř.) a měly se zabývat tím, zda předmětem smlouvy ze dne 30. 11. 1995 byl majetkový podíl coby jiná majetková hodnota nebo zda se jednalo o postoupení pohledávky. Stěžovatel dále tvrdí, že i kdyby předchozí argumentace ohledně rozdílu mezi "majetkovým podílem" a "nárokem na vydání majetkového podílu" nebyla shledána správnou a majetkový podíl by představoval pohledávku, nelze souhlasit s argumentací obecných soudů, neboť při převodu takové pohledávky má její nabyvatel postavení oprávněné osoby podle zákona č. 42/1992 Sb., tedy má také nárok, aby jeho majetkový podíl byl vydán ve lhůtě 90 dnů podle §13 odst. 2 citovaného zákona. Postavení nabyvatele pohledávky se prý totiž neřídí postavením převodce pohledávky a je-li proto nabyvatel provozovatelem zemědělské výroby, má pro vypořádání devadesátidenní lhůtu i tehdy, pokud původní oprávněná osoba měla lhůtu sedmiletou. Obecné soudy prý napadenými rozsudky porušily uvedená stěžovatelova základní práva a stěžovatel proto navrhuje, aby byly tyto rozsudky zrušeny. Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Šumperku a Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci a vedlejšího účastníka - ZD Ú. Okresní soud v Šumperku považuje argumenty stěžovatele za příliš vykonstruované. Je otázka, zda zákon o půdě, pokud v ustanovení §33a výslovně hovoří o možnosti převodu nároku na vydání podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. na jiné osoby, tím nevyloučil možnost převodu majetkových podílů dříve než "nárok" - pohledávka vznikl. Pokud bylo cílem zákonné úpravy zajištění podmínek soukromých zemědělců k podnikání a zároveň možnosti původních družstev pokračovat v zemědělské činnosti, "jeví se výklad stěžovatele s takovýmto úmyslem zákonodárce v rozporu". Převádění majetkových podílů by totiž dalo prostor ke spekulacím. Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolává na právní závěry, uvedené v odůvodnění svého rozsudku (zejména k výkladu pojmu "provozování zemědělské výroby"). Dále uvádí, že z převoditelnosti pohledávek dle §33a zákona o půdě vyplývá nárok na vydání podílu podle zákona č. 42/1992 Sb. a k převoditelnosti nároku proto není třeba žádosti o vydání majetkového podílu. Pokud by prý bylo třeba vznik pohledávky (a tedy i její převoditelnost) vázat na vznik obligačního vztahu mezi původní oprávněnou osobou a povinnou osobou (tzn. na žádost o vydání ze strany původní oprávněné osoby), bylo by nutno v souzené věci žalobní návrh stěžovatele zamítnout pro nedostatek aktivní legitimace, protože by nemohlo dojít k platnému převodu nároku. Nároky na vydání podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou pohledávkami vzniklými ex lege (§33a odst. 1 zákona o půdě), jsou také věcmi v právním slova smyslu a nikoliv jinými majetkovými hodnotami podle §118 občanského zákoníku. Soud posoudil předmětnou smlouvu o převodu majetkového podílu z hlediska jejího obsahu jako smlouvu o postoupení pohledávky (podle §33a zákona o půdě) a proto nebylo třeba stěžovatele poučovat ve smyslu §§5 a 79 o.s.ř. Krajský soud v Ostravě nesouhlasí ani s analogickým posuzováním podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. a podílu na obchodní společnosti podle obchodního zákoníku. Transformační zákon (č. 42/1992 Sb.) i zákon o půdě jsou totiž zvláštními právními předpisy, "jejichž účelem je přizpůsobit úpravu právních vztahů dané oblasti novým společenským podmínkám a zmírnit některé křivdy, k nimž došlo v rozhodném období. Obchodní zákoník je naproti tomu normou upravující podnikatelskou činnost v rámci liberálního tržního prostředí. Proto krajský soud nepovažuje použití analogie iuris v tomto případě za odpovídající charakteru daných společenských vztahů." Skutečnost, že na stěžovatele nebylo převedeno právo požádat o vydání majetkového podílu ve zkrácené lhůtě (§13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb.), dovozuje krajský soud z obecné zásady, že nelze převádět více práv, než má převodce sám. Krajský soud popírá, že by byl porušil články Ústavy a Listiny, jichž se stěžovatel dovolává a prohlašuje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. ZD Ú. se ztotožňuje s právními názory obecných soudů a poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dále uvádí, že pohledávky lze postoupit písemnou smlouvou jinému, avšak postupník nemůže získat výhodnější postavení, než které příslušelo postupiteli (§524 občanského zákoníku). Přirovnávání majetkového podílu z transformace s obchodním či vypořádacím podílem považuje vedlejší účastník "za účelově vykonstruované bez jakéhokoliv právního opodstatnění." Předmětný majetkový podíl se totiž nikdy nestal součástí zapisovaného základního jmění družstva a nemůže mít prý proto návaznost na vypořádací podíl ve smyslu §233 obchodního zákoníku. Majetkový podíl z transformace podle zákona č. 42/1992 Sb. svým charakterem spadá pod obchodní jmění ve smyslu §6 obchodního zákoníku. Proto vedlejší účastník navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení §33a zákona o půdě a ustanovení §13 transformačního zákona. Stěžovatel tvrdí, že příslušný majetkový podíl podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech ("transformačního zákona"), nemá "bez dalšího" charakter pohledávky, kterou lze smluvně převádět na jiné osoby. Ohledně této námitky se Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem krajského soudu, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že nároky na vydání podle zákona č. 42/1992 Sb. jsou - jak vyplývá z ustanovení §33a zákona o půdě - pohledávkami vzniklými ex lege a k jejich vzniku proto nebylo třeba podání žádosti o vydání majetkového podílu. Krajský soud v této souvislosti správně konstatoval, že pokud by bylo třeba vznik pohledávky (a tedy i její převoditelnost) vázat na vznik obligačního vztahu mezi původní oprávněnou osobou a povinnou osobou, bylo by nutno v souzené věci žalobní návrh stěžovatele pro nedostatek aktivní legitimace zamítnout, protože by nemohlo k platnému převodu nároku dojít. Argumentace stěžovatele ohledně údajné analogie pojmů "majetkového podílu" a "nároků na jeho vydání" s příslušnými právními instituty v obchodním právu je podle názoru Ústavního soudu zavádějící. Právní úprava podle transformačního zákona, popřípadě i zákona o půdě, totiž představuje vůči jiným, obecným právním předpisům, úpravu speciální, při jejíž aplikaci musí být brán v úvahu její účel a smysl a nelze se proto mechanicky odvolávat na instituty zakotvené v jiných právních předpisech, upravujících podstatně odlišné společenské vztahy. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy v souzené věci chybně aplikovaly ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb., podle něhož může být oprávněné osobě vydán majetkový podíl po sedmi letech od schválení transformačního projektu, namísto ustanovení §13 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož by měl být majetkový podíl vydán ve lhůtě 90 dnů. Pro posouzení této otázky prý totiž není rozhodné postavení převodce pohledávky, nýbrž postavení jejího nabyvatele. V této otázce Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku správně interpretoval právní názor Nejvyššího soudu ČR (Stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR z 19. 12. 1995, Cpjn 36/95) z něhož zejména vyplývá, že "splatná pohledávka převáděná pak oprávněnou osobou na jinou osobu musila tedy nejdříve se všemi zákonnými předpoklady platně vzniknout, aby mohla být dále převedena." To mimo jiné znamená, že pohledávka musí být v době převodu splatná. V souzené věci však původní oprávněný (stěžovatelův syn D. F.) zákonné předpoklady nesplňoval, neboť zemědělskou výrobu neprovozoval a měl proto právo na vydání majetkového podílu až po sedmi letech po schválení transformačního projektu (§13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.), nikoliv již ve lhůtě 90 dnů (odst. 2 citovaného ustanovení). Původní oprávněný D. F. na svého otce (stěžovatele) nemohl převést více práv, než jakými disponoval a byť by tedy stěžovatel sám podmínky ustanovení odst. 2 citovaného ustanovení v zásadě splňoval, oprávněnou osobou ve smyslu ust. §13 odst. 2 transformačního zákona se nestal. Majetkový podíl mu tedy může být vydán až po uplynutí sedmi let, nikoliv již v 90 denní lhůtě. Při této interpretaci Ústavní soud přihlédl i ke smyslu transformačního zákona, který spočívá - jak správně konstatoval okresní soud - nejen v umožnění alternativní zemědělské výroby mimo existující zemědělská družstva, ale i v zachování stávajících družstevních zemědělských podniků tak, aby byly schopny další činnosti. Výklad, který v ústavní stížnosti razí stěžovatel (tj. posuzování lhůt pro vydání majetkového podílu dle ustanovení §13 transformačního zákona nikoliv podle postavení převodce, nýbrž podle postavení nabyvatele příslušných pohledávek), by v konečném důsledku mohl vést ke spekulacím, neboť nelze vyloučit, že by v některých případech původní oprávněný - který sám neprovozuje zemědělskou výrobu a měl by tedy nárok na vydání majetkového podílu až po 7 letech - převedl svoji pohledávku vůči právnické osobě na jiný subjekt, jenž je podnikatelem ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 42/1992 Sb. v platném znění nebo provozuje zemědělskou výrobu (v případě zemědělského družstva), a má tedy nárok na vydání majetkového podílu do 90 dnů. To ovšem zákonodárce nepochybně nezamýšlel. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování neporušily základní práva a svobody, zaručené ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, jichž se stěžovatel dovolává. Vzhledem k tomu shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou a podle ust. §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 3. listopadu 1998