Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.10.1998, sp. zn. I. ÚS 253/98 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 115/12 SbNU 141 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.253.98

sp. zn. I. ÚS 253/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 6. října 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ZOD H. zastoupeného advokátem JUDr. P. P., účastníků řízení - Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci Králové, vedlejších účastníků - M. H., A. V., J. M. a F. M., všech zastoupených JUDr. L. M., advokátem, České republiky - Okresního úřadu v Havlíčkově Brodě, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. 7 C 495/93, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 23 Co 378/96, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě bylo ve věci žalobců M. H., A. V., J. M. a F. M. (dále jen "žalobci") proti žalovaným 1. stěžovateli a 2. České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě o náhradu za znehodnocení objektů v meritu věci rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit M. H. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím, A. V. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím, J. M. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím a F. M. částku 282.502,50 Kč s příslušenstvím. V částce 264.690 Kč a vůči druhému žalovanému soud žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že se žalobci jako osoby oprávněné podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), domáhali podle ustanovení §14 odst. 3 citovaného zákona poskytnutí náhrady za znehodnocené nemovitosti náležející k zemědělské usedlosti Radimov č. p. 39 - Chrtníč (parc. č. 55/1 a 55/2), jež původně vlastnili rodiče žalobců. Tyto nemovitosti byly rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 9. 6. 1948 a ze dne 5. 1. 1949 převzaty státem a stěžovatel je dohodou ze dne 14. 2. 1992 vydal žalobcům jako dětem původních vlastníků. Žalobci poté stěžovatele vyzvali k poskytnutí náhrady za znehodnocení objektů, neboť jim prý byly předány ve značně zdevastovaném stavu. Stěžovatel poskytnutí náhrady odmítl, protože prý sám předmětné nemovitosti užíval bez právního důvodu; v roce 1975 je převzal od Státního statku v Chotěboři a nebyl nalezen žádný doklad svědčící o zřízení práva trvalého užívání pro něho nebo pro jeho právního předchůdce. Proto prý není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě. Tuto námitku však okresní soud neakceptoval. Uvedl, že jako vlastník objektů byla "vedena" Česká republika - Okresní úřad Havlíčkův Brod, do roku 1974 byl jako uživatel předmětných nemovitostí "veden" Státní statek v Chotěboři a ke dni 1. 1. 1975 došlo ke změně užívání na právního předchůdce stěžovatele. Je prý pravda, že v řízení nebyl předložen přímý důkaz o postavení stěžovatele jako povinné osoby ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě, leč o existenci jeho práva trvalého užívání k nemovitostem svědčí další nepřímé důkazy, zejména zprávy Katastrálního úřadu v Havlíčkově Brodě o uvedených skutečnostech a hlášení změny užívání, podle něhož byl stěžovatel jako uživatel předmětných objektů "veden" v evidenci nemovitostí. Soud přihlédl také k tomu, že stěžovatel nemovitosti žalobcům dohodou vydal "a dokonce i po účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. s nimi o případném znehodnocení či zhodnocení objektů jednal. Svou námitku, že není povinnou osobou, uplatnil teprve tehdy, když žalobci předložili znalecký posudek svědčící o vysokém znehodnocení objektů." Proto Okresní soud v Havlíčkově Brodě uložil poskytnutí náhrady jako osobě povinné stěžovateli a vůči druhému žalovanému České republice - Okresnímu úřadu v Havlíčkově Brodě z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobu zamítl. Tento rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě v záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil. V odůvodnění rozsudku uvedl, že podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně "jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat". V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je zřejmé, že smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnosti je vydat (srov. judikát Nejvyššího soudu, R 16/1996, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V souzené věci znehodnocené nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on je prý tedy povinen poskytnout jim náhradu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se k dohodě o vydání zavázal ještě před novelou zákona o půdě č. 183/1993 Sb.. Krajský soud v Hradci Králové sice souhlasil s tím, že při poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti zákon o půdě upřednostňuje věcné plnění před plněním peněžitým, neboť tím sleduje zabránit odlivu finančních prostředků ze zemědělství. Nicméně krajský soud prý nemohl podanou žalobu zamítnout jen proto, že se žalobci přednostně domáhali způsobu vypořádání, který - nedošlo-li k dohodě - není ze zákona možný. Je to proto, že v souzené věci šlo o řízení, kde bylo možno překročit návrhy účastníků a přisoudit více (něco jiného), než se domáhali (§153 odst. 2 občanského soudního řádu). Ostatně stěžovatel žalobcům pro případ, že by byl jejich požadavek shledán oprávněným, nenabídl žádné konkrétní věci, jimiž by mohl jejich nárok uspokojit. Krajský soud proto dospěl k závěru, že plnění zákonem předvídaným způsobem nebylo možné a proto žalobcům přiznal peněžitou náhradu. Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní namítl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona - a dále k porušení jeho základních práv podle č. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR. V prvé řadě prý Okresní soud v Havlíčkově Brodě porušil zásadu rovnosti účastníků, jestliže v souzené věci prováděl vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva trvalého užívání pro stěžovatele, aniž by to některá ze stran řízení navrhovala (archiv, katastrální úřad). Přestože se soudu údajně nepodařilo doklad o zřízení práva trvalého užívání pro stěžovatele nebo jeho právního předchůdce nalézt, dospěl k závěru, že "aby tehdejší středisko geodézie zápis uživatelského vztahu provedlo, musel tu takový právní vztah existovat". Soud prý tak nerozlišil faktický užívací vztah, který byl nesporný, od stavu právního, jenž měl zcela jasná pravidla svého vzniku, trvání a obsahu. Právě takový právní institut prý má na mysli zákon o půdě v ustanovení §5 odst. 2. Okresní soud pochybil i tím, že přiznal restituční nárok v peněžitém plnění, přestože to je možné až po dohodě povinné a oprávněné osoby (§16 odst. 4 cit. zákona). Podle názoru stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové konečně nesprávně považoval stěžovatele za povinnou osobu a vůbec se nezabýval jeho námitkou, že to nebyl on, kdo byl povinen věci vydat. K sepsání dohody o vydání nemovitosti totiž došlo před 1. 3. 1992, tj. před účinností zákona č. 93/1992 Sb., který zcela přesně vymezil v §5 zákona o půdě "do té doby nejasný a obecný" pojem "kdo drží". Do přijetí tohoto zákona prý tento pojem byl interpretován jako faktické držení, poté však pozemkové úřady k určení povinné osoby striktně vyžadovaly doklad o zřízení práva trvalého užívání. "Pokud takový doklad neexistoval, nemovitosti vydával okresní úřad (stejně tak i náhrady dle §14 zákona č. 229/1991 Sb.)." V důsledku uvedených nesprávností prý stěžovatel utrpěl újmu na svých právech, neboť byl zavázán plnit to, co měl po právu plnit jiný (stát). Proto navrhl, aby byly napadené rozsudky zrušeny, a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Havlíčkově Brodě a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastníci - M. H., A. V., J. M. a F. M.. Okresní soud v Havlíčkově Brodě s námitkami stěžovatele nesouhlasil. Pokud totiž v řízení prováděl jiné, než účastníky navrhované důkazy, jednalo se o důkazy, potřeba jejichž provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Takový postup není v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, neboť občanský soudní řád ("o.s.ř.") v ustanovení §120 odst. 3 jej jako možnost i pro sporné řízení uvádí. Dále okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K otázce výše náhrad uvedl, že stěžovatel žádné další revizní posudky nenavrhl, takže obecné soudy vycházely ze stavu, jaký byl "v důsledku procesních návrhů účastníků". Proto Krajský soud v Hradci Králové navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Vedlejší účastníci M. H., A. V., J. M. a F. M. se ztotožnili se závěry obecných soudů. Poukázali na to, že stěžovatel předmětné nemovitosti po celou dobu do jejich vydání užíval a sám přiznal, že je osobou povinnou, neboť je dobrovolně uzavřením dohody vydal. Navíc byl jako uživatel objektů od roku 1975 "veden" u střediska Geodézie v Havlíčkově Brodě. Není prý rozhodující, zda existuje listina, která zemědělské družstvo opravňovala nemovitosti užívat, protože je fakticky užívalo (resp. jeho právní předchůdce) a právním důvodem k jejich držení byl zákon č. 123/1975 Sb., jenž umožňoval zemědělským organizacím užívat majetek, který již fakticky (i bez právního důvodu) užívaly. Tímto zákonem prý došlo k legalizaci předchozích protiprávních vztahů. K otázce formy plnění vedlejší účastníci uvedli, že výklad, že nelze poskytnout finanční plnění, by vedl k negaci snahy o restituci. "Každá povinná osoba by odmítala uzavřít dohodu, nenavrhla by jiný způsob plnění a vlastně by tím nemusela náhradu poskytovat." Je prý proto logické, že pokud nedojde k uzavření dohody, může oprávněná osoba žádat finanční plnění. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělili, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvají. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v první řadě namítá, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, jestliže v souzené věci prováděl vlastní šetření o tom, zda došlo ke zřízení práva trvalého užívání pro stěžovatele. V této souvislosti okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti právně poukázal na ustanovení §120 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož "může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo". Šetření okresního soudu tedy nesměřovalo k znevýhodnění některého z účastníků řízení - jak se mylně domnívá stěžovatel - nýbrž bylo motivováno snahou náležitě zjistit skutečný stav věci a opatřit dostatečné podklady pro kvalifikované soudní rozhodnutí. Uvedeným postupem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě tedy základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, porušena nebyla. Tato námitka je proto nedůvodná. Stěžovatel dále poukázal na to, že obecné soudy při svém rozhodování nerozlišily faktický užívací vztah k předmětným nemovitostem od stavu právního. Stěžovatel uznal, že předmětné nemovitosti sice faktický užíval, avšak nešlo prý o vztah právní ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 zákona o půdě. Z citovaného ustanovení §5 odst. 2 písm. a) vyplývá, že "osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví ČSFR, ČR nebo SR právo hospodaření nebo právo trvalého užívání". K tomu Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o půdě osoba, která je povinna poskytnout náhradu za znehodnocení nemovitosti, je vymezena shodně jako v těch případech, kdy je právnická osoba povinna nemovitost vydat. V obou případech se jedná o subjekt, který vydávanou nemovitost drží ke dni účinnosti zákona o půdě. Z toho prý je zřejmé, že smyslem zákona o půdě bylo zavázat k poskytnutí náhrady za znehodnocené vydávané nemovitosti právě ty právnické osoby, jimž svědčí povinnosti je vydat. S tímto právním názorem je konformní také Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, podle něhož ustanovení §5 zákona o půdě je třeba interpretovat tak, že "povinnou osobou je tedy právnická osoba, která nemovitost drží" (srov. R NSČR č. 16 z roku 1996, str. 125). "Ostatní náhrady (např. za znehodnocení budov, náhradu za trvalé porosty) poskytuje povinná osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci anebo která ji převedla na osobu, jež není podle zákona č. 229/1991 Sb. povinnou osobou" (tamtéž, str. 131). Tyto právní názory jsou v souladu s ústavními principy ochrany základních lidských práv a svobod a Ústavní soud proto neshledal důvod se od nich odchylovat. V souzené věci znehodnocené nemovitosti žalobcům vydal stěžovatel a právě on - z výše uvedených důvodů - je tedy povinen jim poskytnout náhradu. Rovněž Ústavní soud zastává názor, že na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel dohodu o vydání objektů uzavřel ještě před novelou zákona o půdě č. 183/1993 Sb. Ostatně v této konkrétní souzené věci nelze opomenout ani závěr Okresního soudu v Havlíčkově Brodu, že stěžovateli právo trvalého užívání vydaných objektů skutečně svědčilo. Na to obecný soud usoudil na základě nepřímých důkazů. Podle ustálené judikatury Ústavní soud hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, zpravidla sám nepřehodnocuje, pokud nejde např. o extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a skutkovými zjištěními, popř. o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle přesvědčení Ústavního soudu se však o takový případ v této konkrétní věci nejedná (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257 a násl.). Stěžovatel konečně brojil proti tomu, že okresní soud přiznal restituční nárok v peněžitém plnění, přestože to je prý možné až po dohodě mezi povinnou a oprávněnou osobou. V tomto směru Okresní soud v Havlíčkově Brodě v odůvodnění napadeného rozsudku - v souladu se spisem - uvedl, že stěžovatel nepředložil žádný návrh na uspokojení nároku žalobců jinou než finanční cestou, a proto mu soud uložil povinnost poskytnout žalobcům náhradu v penězích. K témuž závěru v odůvodnění svého rozsudku došel i Krajský soud v Hradci Králové, podle jehož názoru zákon o půdě sice při poskytování náhrad za znehodnocení vydávané nemovitosti preferuje věcné plnění před plněním finančním, nicméně stěžovatel žalobcům - pro případ, že by byl jejich požadavek shledán oprávněným - nenabídl žádné konkrétní věci a proto plnění věcným způsobem, jež zákon upřednostňuje, nebylo možné. Ostatně v souzené věci šlo o řízení, kde lze překročit návrhy účastníků a přisoudit jim více nebo něco jiného, než se domáhali. Rovněž tyto právní závěry shledal Ústavní soud ústavně konformními a námitky stěžovatele ani v tomto směru neakceptoval. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky Okresního soudu v Havlíčkově Brodě a Krajského soudu v Hradci Králové základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 90 Ústavy ČR porušena nebyla. Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost zcela zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. října 1998