ECLI:CZ:US:1998:1.US.255.97
sp. zn. I. ÚS 255/97
Usnesení
I. ÚS 255/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele ing. J.T., zastoupeného JUDr. H.P., proti rozsudku Krajského soudu Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27. 2. 1997, čj. 30 Co 804/96 - 150, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 14. 7. 1997.
Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27. 2. 1997, čj. 30 Co 804/96 - 150, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 9. 1996, čj. 7 C 761/95 - 126. Dovozuje, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, "aby o jeho právech rozhodoval nezávislý a nestranný soud a dále aby měl v
I. ÚS 255/97
řízení před soudem jako účastník rovné postavení" a navrhuje jeho zrušení. Především pak namítá, že "právní závěr soudu nevychází z tvrzení žalobců, přednesených v průběhu řízení, ale je tvrzením samotného soudu". Jde o to, že stěžovateli soud v odůvodnění vytkl nepředložení důkazu o ratihabici, tj. dodatečném schválení překročení oprávnění plynoucího z plné moci zmocnitelem, přestože žalobci netvrdili, že překročil rozsah svého zmocnění, čímž nebyla podle jeho názoru respektována zásada projednací. Dále namítá, že soud prvního stupně provedl "zbytečný důkaz" a s ohledem na výsledek sporu nese tyto náklady stěžovatel. Stěžovatel pak navrhl zrušení rozsudku krajského soudu.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní názory a závěry nebo hodnocení důkazů, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud tak činí jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a nepřikročuje ke změně hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn.
111. ÚS 23/93).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že tím, že soud "převzal ...povinnost důkazní" a požadoval důkaz o ratihabici, tj. dodatečném schválení překročení oprávnění
I. ÚS 255/97
plynoucího z plné moci zmocnitelem, došlo podle názoru stěžovatele k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (stěžovatel zřejmě omylem odkazuje na neexistující ustanovení čl. 38 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Listiny základních práv a svobod, jakož i z jejich dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Pokud jde o námitku porušení principu rovnosti, resp. rovnosti účastníků řízení (čl. 1 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), obecně lze k tomu uvést, jak již ostatně Ústavní soud v četných případech judikoval, že princip rovnosti nemá absolutní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Pokud jde o rovnost v řízení, resp. rovná práva účastníků řízení před soudem, můžeme ji chápat jako (zvláštní) konkretizaci rovnosti obecné. Není ovšem možné ji vykládat tak, že by např. soud byl povinen vždy připustit "protidůkaz" druhé strany, když má určitou věc za dostatečně prokázanou a neakceptování navrženého důkazu odůvodní, nebo že by soud nemohl na základě své úvahy požadovat např. jen důkaz od jedné strany. Obecný soud si při svém samostatném rozhodování postupně utváří právní názor na (spornou) věc, a proto může uvažovat o důkazech, které žádný z účastníků řízení nenavrhl. V kontextu relevantních okolností případu tedy může zatížit
I. ÚS 255/97
důkazním břemenem některou z procesních stran bez dalšího a jednostranným způsobem. Rovnost účastníků řízení je procesní zásadou, která vyjadřuje nutnost stejných "pravidel hry" pro všechny účastníky řízení; tato pravidla pro občanské soudní řízení podrobněji stanovuje občanský soudní řád (např. §24, §113, §115 a §158).
Soudní moc tak, jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje jak o tom, které z navrhovaných důkazů provede, tak i o provedení (vyžadování) jiných nenavržených důkazů, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení takových důkazů (§120). Uvažování soudu o důkazech účastníky nenavržených se uplatní především v souvislosti s právním posuzováním vece. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit i ty skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, k jejichž prokázání účastníci nenavrhli potřebné důkazy.
Přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již výše uvedeno, Ústavní soud provádí toliko tehdy, jsou-li v té které věci v cennosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v postupu soudů porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod neshledal.
I. ÚS 255/97
Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními o. S. ř., jež upravují průběh dokazování a hodnocení důkazů a do nichž se promítají principy upravené v čl.36.odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nemohl Ústavní soud činit závěr, že v řízení před nimi byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, nebo že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Ústavní soud se mimo to nemohl zabývat otázkou souvislostí dokazování a eventuální náhrady nákladů řízení, kterou se stěžovatel taktéž v odůvodnění svého návrhu podrobně zabýval, neboť v této části bylo prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a tato otázka byla dále předmětem samostatného rozhodování soudu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 1998 JUDr. Vladimír Paul soudce Ústavního soudu