Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.01.1998, sp. zn. I. ÚS 257/96 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 1/10 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.257.96

sp. zn. I. ÚS 257/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. července 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 1996, č.j. 1232/91/RZ/Davidová. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě), správní orgán určil, že stěžovatelka není dle pozemkové knihy vlastníkem st. p. č. 1 s čp.10 a č. kat. 44, 41/1, 37/2, část 41/1 a část 40, dle KN st. 1 s čp. 10, parc. č. 37/2 a 41/1 v k.ú. P. Správní orgán uvedl, že nemovitosti dle KN st. p. 1 s čp. 10 parc. č. 37/2 a 41/1 v k.ú. P. přešly do vlastnictví ZD Č. kupní smlouvou NZ 175/79, N 191/79, ze dne 18. 5. 1979, uzavřenou mezi stěžovatelkou a Zemědělským družstvem Č. Předmětem kupní smlouvy byla bývalá zemědělská usedlost bez stodoly. Správní orgán se proto zabýval otázkou, zda byla tato smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o tíseň prodávající (stěžovatelky), nespočívala prý ani v její tehdejší bytové situaci, ani v nemožnosti dojíždět do zaměstnání z důvodu péče o dvě děti. Tyto okolnosti jsou ryze subjektivní povahy, které nejsou způsobilé vyvolat tíseň. Pojem tísně je nutno vykládat ve smyslu politického nátlaku, neboť jiný výklad by zakládal nerovnost právních důsledků ve vztahu k jiným v tísni uzavřeným úkonům. Dále správní orgán hodnotil, zda kupní cena představovala ekvivalent prodávaných hodnot, a dospěl k závěru, že byla stanovena přesně podle tehdy pořízeného znaleckého posudku, takže v dohodnuté kupní ceně nápadně nevýhodné podmínky nespočívají. Za usedlost byla stěžovatelce vyplacena částka 78 813,- Kčs, byť nebyl důvod, aby jí byla proplacena i stodola, neboť stěžovatelka ji nevlastnila, avšak přesto byla její cena v kupní ceně zahrnuta. Rozsudkem ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27, Krajský soud v Českých Budějovicích napadené rozhodnutí správního orgánu potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud se zabýval otázkou, zda v souzené věci jsou dány důvody k vydání majetku podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. zda šlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Uvedl, že tíseň při uzavírání právního úkonu znamená omezení ve svobodě rozhodování prodávajícího, avšak pro účely naplnění restitučního titulu podle uvedeného zákonného ustanovení je vyžadováno, aby se jednalo o objektivně existující okolnosti způsobilé takové stavy vyvolat. Krajský soud se dále odvolal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je nutno pojem tísně vykládat výlučně ve smyslu politického nátlaku v období let 1948 - 1989, pod jehož vlivem byl takový úkon učiněn. Jiný výklad by představoval nerovnost právních následků ve vztahu k jiným, rovněž v tísni uzavřeným, úkonům a dostal by se tak do rozporu s ústavním principem rovnosti. Poukázal na to, že se stěžovatelka nejprve neúspěšně domáhala vyslovení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979, jak je patrno z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 1991, č.j. 6 Co 34/91-22. Následně dne 23. 11. 1992 uplatnila restituční nárok, "k němuž dne 8. 8. 1995 doplnila čestné prohlášení", v němž uvedla důvody, které vyvolaly tíseň. Z tohoto prohlášení a z výpovědi stěžovatelky při jednání před krajským soudem učinil soud závěr, že tíseň "dokladovaná stěžovatelkou" je subjektivního charakteru, neboť v okamžiku prodeje nebyl žádný politický nátlak na navrhovatelku prokázán. Navrhovatelka v obci nebydlela a měla zájem o koupi nemovitosti v místě nového bydliště i pracoviště. Její matka v posledních dvou letech života pronajímala nemovitosti jiné rodině a sama žila u stěžovatelky. V dalším období až do prodeje nemovitosti nebyla usedlost trvale obydlena. K prodeji nemovitosti došlo dne 18. 5. 1979 a část prostředků získaných prodejem nemovitosti byla poukázána na zaplacení půjčky navrhovatelky. Soud dále neshledal ani existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť předmětnou kupní smlouvou byla převáděna zemědělská usedlost bez stodoly za kupní cenu 78 813,- Kčs (stanovenou znaleckým posudkem), přičemž v ceně byla zahrnuta i cena za stodolu, kterou stěžovatelka nevlastnila. V kontrolním znaleckém posudku ze dne 4. 5. 1994 byla zjištěna cena za převáděné nemovitosti ve výši 86 686,- Kč. Rozdíl v ceně stanovené původním znaleckým posudkem a kontrolním znaleckým posudkem činí částku 7 873,- Kč, což není položka natolik významná, aby byla kupní cena hodnocena jako neekvivalentní k převáděným nemovitostem. Revizní znalecký posudek byl mimo to pořízen se značným časovým odstupem od převodu nemovitosti, kdy se stavební poměry změnily, takže úvahy znalce o opotřebení převáděné usedlosti v roce 1979 mohou být hypotetické. Krajský soud tedy neshledal, že by byla kupní smlouva uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a proto napadené rozhodnutí správního orgánu jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě uvedla, že uzavření kupní smlouvy ohledně jejích nemovitostí v P. bylo důsledkem politiky takzvané likvidace třídního nepřítele z počátku padesátých let, které nebylo omezeno hranicí času a pouze se měnily formy a metody. Vyvíjený tlak byl soustavný a vytvořil kolem rodiny stěžovatelky atmosféru záště existující ještě v sedmdesátých létech. Permanentní udržování stěžovatelky ve strachu ze svévolného jednání JZD (v době, kdy skončilo její zaměstnání v K. a s ním i jistota bydlení), doprovázené otevřeným vyhrožováním, že JZD, případně pak MNV v P., nedá souhlas k převodu nemovitosti na někoho jiného, byly tísní, kterou JZD vyvolalo, udržovalo a z níž nakonec profitovalo bez ohledu na lidská práva stěžovatelky, mezi něž jednoznačně patří i právo vlastníka svobodně se rozhodnout ve věcech dispozice se svým majetkem. Nápadně nevýhodné podmínky při uzavření kupní smlouvy byly dány podle názoru stěžovatelky jednak tím, že prodej nemovitosti JZD vylučoval možnost prodávající občas v obci pobývat, jak by jí to byl umožnil kupec jiný, a jednak tím, že JZD samo určilo cenu, za jakou nemovitost koupí. Tuto si odvodilo od znaleckého posudku, který na objednávku a pro potřeby JZD vypracoval znalec, jehož si družstvo vybralo. V restitučním řízení byl však vypracován znalecký posudek znalce ing. P., z něhož vyplynulo, že kupní cena za dům čp. 10 s pozemky byla stanovena částkou o 32 % (21 022,- Kč) nižší, než byla skutečná hodnota těchto nemovitostí podle tehdy platného oceňovacího předpisu. V relacích doby, kdy byla kupní smlouva uzavírána, se jednalo o velmi vysoké částky a nelze se proto ztotožnit s názorem soudu, že se jednalo o nevýznamný rozdíl. Soud započetl na kupní cenu za dům čp. 10 s pozemky i cenu, která byla stěžovatelce vyplacena za stodolu (částkou 13 149,- Kčs), ač stěžovatelce nepatřila. Podle názoru stěžovatelky však i při mylné úvaze, že se cena stodoly zpětně transformuje do ceny domu, nelze dojít k závěru, že by při důchodu převodkyně ve výši 330,- Kčs měsíčně byla několikatisícová částka - o kterou by v takovém případě byla kupní cena nižší než skutečná hodnota prodávaných nemovitostí - "pouze nevýhodnou a nikoli nápadně nevýhodnou" (roz. podmínkou). Stěžovatelka proto nesouhlasí s názorem, který krajský soud vyslovil v odvolacím řízení, že tíseň je v daném případě pouze subjektivní povahy. Odvolací soud se blíže nezabýval tím, že pozemkový úřad v dříve vedeném řízení dospěl k rozhodnutí o vydání požadovaných nemovitostí a nebral v úvahu, že po zrušení tohoto rozhodnutí týž orgán bez doplnění řízení či zjištění nových skutečností vyvodil z provedeného dokazování závěr, že stěžovatelka neprokázala, že kupní smlouvu uzavřela v tísni. Rovněž tak prý odvolací soud nesprávně posoudil otázku nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, když bez opory v dalších důkazech prohlásil údaje v revizním znaleckém posudku za potenciálně hypotetické a rozdíl v ceně ve výši 21 022,- Kč posuzoval hodnotou koruny ve dvou časově nesrovnatelných obdobích bez přihlédnutí k nim. V jednání soudu proto stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na právní pomoc ve spravedlivém soudním procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých práv na spravedlivý soud spatřuje stěžovatelka i v tom, že v celém jejím případu rozhodoval výlučně názor jediné soudní instance. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích se stěžovatelka dostala do nerovného postavení ve srovnání s právy ostatních občanů, dovolávajících se soudní spravedlnosti na základě právních norem, obecně garantujících rovné postavení všech občanů před zákonem a stejné právo všech občanů na soudní ochranu a právní pomoc v uplatnění svých práv, včetně práv na vlastnictví. Proto stěžovatelka navrhla, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích byl zrušen, a uvedla, že souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 1996, č.j. 10 Ca 220/96-27, nabyl právní moci dne 29. 7. 1996. Ústavní stížnost došla Ústavnímu soudu nejprve faxem dne 23. 9. 1996 a její originál byl podán k poštovní přepravě dne 24. 9. 1996, takže ve smyslu ust. §57 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení uvedl, že stěžovatelka opírá ústavní stížnost o údajné porušení jejího základního práva na právní pomoc ve spravedlivém soudním procesu podle hlavy páté Listiny, což dovozuje argumentací spočívající ve výhradách k hodnocení důkazů a následně "k právnímu zjištění" ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě v novelizovaném znění. Pokud jde o hodnocení, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni, vzal soud na zřetel ty důvody, v nichž stěžovatelka sama tíseň při uzavírání kupní smlouvy spatřovala. Tyto důvody však nenasvědčují tísni podle §6 odst. 1 zákona o půdě a jsou ryze subjektivní povahy. K prodeji domu došlo v roce 1979, takže kupní smlouvu nelze hodnotit ve světle politiky likvidace "třídního nepřítele" z padesátých let, jak je ve stížnosti požadováno. Co se týče nápadně nevýhodných podmínek, stěžovatelka uplatňuje námitku, že kupní cena nebyla odpovídající prodávanému majetku. Rozdíl v ocenění v době prodeje a ve správním řízení však není výrazný a spočívá v různém výpočtu amortizace znalci. Jestliže nedošlo při původním ocenění k porušení cenového předpisu při stanovení amortizace, která je věcí úvahy znalce, pak nelze dovodit, že kupní cena nebyla v době prodeje ekvivalentní převáděnému majetku, a následně nelze usuzovat, že kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Při projednání věci před soudem stěžovatelka nebyla zkrácena na svém právu na právní pomoc při jednání a soud otázku zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy projednal veřejně za přítomnosti stěžovatelky a její právní zástupkyně. Napadený rozsudek tedy nebyl vydán v rozporu s články 36, 37 a 38 Listiny. Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v projednávané věci (č.l. 25). Okresní úřad - pozemkový úřad v Pelhřimově jako vedlejší účastník sdělil, že stěžovatelka uplatnila u tohoto orgánu nárok dle zákona o půdě na vydání nemovitostí, a to st. p. 1 s čp. 10, parcel číslo 37/2 a 41/1 v kat. úz. P., které přešly do vlastnictví ZD Č. na základě kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979, N 191/79. Okresní pozemkový úřad nejprve rozhodnutím ze dne 10. 10. 1995, č.j. 1232/91/R/Davidová, rozhodl o vydání požadovaných nemovitostí stěžovatelce. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2. 1996, č.j. 10 Ca 697/95-10, rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 10. 1995 zrušil a věc vrátil k novému řízení. Okresní pozemkový úřad proto rozhodoval ve věci znovu a řídil se právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, ve kterém soud dovodil, že kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Protože v dalším řízení stěžovatelka nedoložila žádné další nové skutečnosti, měl okresní pozemkový úřad za to, že nebyly splněny podmínky uvedené v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, takže požadovaný majetek nebylo možno podle tohoto zákona vydat. Okresní pozemkový úřad navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasil s upuštěním od ústního jednání v předmětné věci (č.l. 27). Další vedlejší účastníci, a to Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Pelhřimov, a Zemědělské družstvo Č. se postavení vedlejšího účastníka vzdali (č.l. 30 a 31). Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 220/96, vyplývá, že krajský soud pečlivě zvažoval všechny okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud právem usoudil, že oba zákonné předpoklady, jak tíseň, tak nápadně nevýhodné podmínky, musí být splněny současně. Při nedodržení byť jedné z těchto podmínek nelze nemovitosti do rukou žadatele vydat. V posuzovaném případě se stěžovatelka nejprve neúspěšně domáhala neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979 a následně pak uplatnila restituční nárok, k němuž připojila čestné prohlášení o tom, co podle jejího názoru vyvolalo v jejím případě tíseň. Soud z tohoto prohlášení i z osobního výslechu stěžovatelky v předmětném řízení učinil jednoznačný závěr, že tíseň dokladovaná stěžovatelkou je subjektivního charakteru, takže uzavření smlouvy v tísni nebylo prokázáno. Ani další předpoklad pro naplnění restitučního titulu, tj. uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, soud neshledal. Předmětnou smlouvou byla převáděna zemědělská usedlost bez stodoly za kupní cenu 78 813,- Kčs (stanovenou znaleckým posudkem), přičemž v ceně byla zahrnuta i cena za stodolu, kterou stěžovatelka nevlastnila. V kontrolním znaleckém posudku ze dne 4. 5. 1994 byla zjištěna cena za převáděné nemovitosti ve výši 86 686,- Kč. Rozdíl mezi oběma posudky spočíval ve způsobu vyčíslení amortizace objektů, přičemž úsudek o výši amortizace je na úvaze znalce. Revizní znalecký posudek bere za rozhodný okamžik přestavbu usedlosti realizovanou v roce 1930. Revizní znalecký posudek byl podán se značným časovým odstupem od převodu usedlosti, kdy se stavební poměry změnily, takže úvahy znalce o opotřebení převáděné usedlosti v roce 1979 mohou být hypotetické. V těchto souvislostech, s přihlédnutím k výši rozdílu mezi kupními cenami, nelze nápadně nevýhodné podmínky spatřovat. Ke skutečnosti, že do kupní ceny byla zahrnuta hodnota stodoly, která nemohla být předmětem převodu, soud uvedl, že dohodnutá kupní cena je vodítkem pro posouzení ekvivalentnosti převáděných plnění. Proto se soud zabýval vztahem kupní ceny ke stavbám, které bylo lze prodat, a dospěl k závěru, že rozdíl v ohodnocení převáděné nemovitosti není natolik významný, aby bylo možno hodnotit kupní cenu jako nepřiměřenou převáděným nemovitostem. Jestliže se nepodařilo prokázat, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nemohly být požadované nemovitosti vydány. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje tytéž argumenty, které uplatňovala již v soudním a správním řízení o vydání předmětného majetku. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry napadeného rozsudku krajského soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jaký plyne z opravného prostředku stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Pelhřimově. Krajský soud se námitkami stěžovatelky dostatečně zabýval, v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi i náležitě vypořádal a ve věci provedl řadu důkazů, které považoval za rozhodné. Z tohoto hlediska tedy napadenému rozsudku nelze nic podstatného vytknout. Ústavní soud se zejména zaměřil na otázku, zda orgány veřejné moci v řádném a spravedlivém řízení přezkoumaly existenci podmínek vydání požadovaných nemovitostí podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, jehož se stěžovatelka dovolává. Přitom přirozeně respektoval zásadu, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ust. §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H. Beck, Praha 1994, nález č. 5, sp. zn. III. ÚS 23/93). Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní úřad a krajský soud po provedeném dokazování a právním zhodnocení předmětného návrhu správně dovodily, že podmínky ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě nejsou splněny. Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které stěžovatelka spatřuje ve stanovení kupní ceny - pak lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. V projednávaném případě je významné, že v kupní ceně, stanovené za převáděné nemovitosti, byla obsažena i cena za stodolu ve výši 13 149,- Kčs, ač stodola stěžovatelce nepatřila, a přesto stěžovatelka i tuto částku - jak sama potvrdila v doplnění ústavní stížnosti - přijala jako kupní cenu za převáděné nemovitosti. Jestliže nyní tvrdí, že o tuto částku je nutno snížit kupní cenu za ně, aby byl zjištěn vyšší rozdíl mezi cenou stanovenou původním znaleckým posudkem a revizním posudkem z roku 1994, čímž by bylo možné usoudit na existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavření předmětné kupní smlouvy, jde o tvrzení účelové a nelogické, k němuž nelze přihlédnout. V této souvislosti lze poukázat i na obsah spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 400/90, ve věci stěžovatelky proti odpůrci JZD Č. na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979 ohledně domu čp. 10 se st. p. č. 10, odst. plochou č. 37/2 a zahradou č. 41/1 v P. V uvedené právní věci Okresní soud v Pelhřimově nejprve rozsudkem ze dne 21. 11. 1990, č.j. 3 C 400/90-8, návrhu stěžovatelky vyhověl, avšak Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 1. 1991, č.j. 6 Co 34/91-22, rozsudek okresního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatelky na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 18. 5. 1979 mezi ní a odpůrcem - tehdejším JZD Č. - zamítá. Podle obsahu kupní smlouvy byly navrhovatelce proplaceny i hospodářské budovy, jež byly vlastnictvím družstva, a to stodola za 13 149,- Kčs a chlév za 3 795,- Kčs, čímž získala neoprávněný majetkový prospěch. Nápadně nevýhodné podmínky je však nutno posuzovat konkrétně, podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými. Takovou situaci však se zřetelem k uvedeným okolnostem Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka v odvolání (správně "opravném prostředku") proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 21. 3. 1996, č.j. 1232/91/RZ/Davidová, vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích ve spise zn. 10 Ca 220/96, uvedla ohledně kupní ceny dvě verze podle následujících výpočtů: a) podle posudku znalce H. vyplaceno ................ 78 813,- Kčs v tom neměla být stodola v částce ................ 13 149,- Kčs tedy "na převáděné nemovitosti byla cena" .........65 664,- Kčs s touto částkou je srovnatelná cena stanovená znalcem ing. P. ................................. 86 686,- Kč tedy rozdíl je ........ 21 022,- Kč = 32 % b) při verzi, že stodola byla součástí ceny, ač neměla a nemohla být, tj. celkem .................................... 78 813,- Kčs pak se musí srovnat posudek znalce ing. P. s přípočtem této stodoly, tj. ........86 686 + 13 149 = 99 835,- Kč rozdíl je opět .. 21 022,- Kč = 26,7 % Podle přesvědčení Ústavního soudu z uvedených výpočtů je zřejmé, že kupní cena převáděných nemovitostí v roce 1979 byla 78 813,- Kčs. Tuto kupní cenu stěžovatelka dostala a v ní zahrnutou částku 13 149,- Kčs proplacenou za stodolu, která jí nepatřila, vrátit nemusela. Znalecký posudek znalce ing. P. z roku 1994 stanovil kupní cenu bez stodoly ve výši 86 686,- Kč a uvedl, že v kupní smlouvě byla cena nižší o 21 022,- Kč. Tento tvrzený rozdíl je však nelogický, neboť nelze odečítat kupní cenu za stodolu, která stěžovatelce vyplacena byla a k jejímuž vrácení nedošlo. Zásadně tedy nutno dovodit, že pokud stěžovatelka obdržela kupní cenu v částce 78 813,- Kčs, pak cenový rozdíl znalce H. oproti znaleckému posudku ing. P., který určil kupní cenu ve výši 86 686,- Kč, činí jen 7 873,- Kč (tedy cca 10 %), takže kupní cenu, kterou stěžovatelka obdržela, nelze považovat za natolik odchylnou, že by bylo možné uvedený cenový rozdíl kvalifikovat jako nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu článku 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. [Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelce nehrozí úspěšné uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (podle dříve platných předpisů vydání neoprávněného majetkového prospěchu), pokud jde o částku 13 149,- Kčs - které jí družstvo proplatilo za stodolu, která jí nepatřila - neboť toto právo se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 občanského zákoníku). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za 10 let ode dne, kdy k němu došlo (§107 odst. 2 občanského zákoníku)]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala i tím, že v době převodu předmětných nemovitostí byl její měsíční důchod pouze 330,- Kčs, takže i kdyby byla kupní cena nižší než skutečná hodnota prodávaných nemovitostí jen o několik tisíc korun (pozn.: čili kdyby se plně přihlédlo k tomu, že jí byla zaplacena stodola, která jí nepatřila), znamenalo by to pro ni uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí. Údaj o měsíčním důchodu 330,- Kčs se v prvé řadě týká důchodu matky stěžovatelky, jak sama uvedla v odvolání (správně "opravném prostředku") ze dne 24. 4. 1996 podaném proti rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Pelhřimově ze dne 10. 10. 1995, nikoli jejího vlastního příjmu v době, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy. Ústavní soud dále ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 220/96, a ze spisu Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Pelhřimově, č.j. 1232/91/RZ/Davidová, zjistil, že stěžovatelka uzavřela dne 20. 4. 1963 sňatek s F. S., takže i její manžel byl povinen podílet se na zajištění její výživy. Tvrzení, že stěžovatelka musela žít z důchodu matky ve výši 330,- Kčs v době, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, tj. v roce 1979, odporuje tomu, že matka stěžovatelky M. H. zemřela dne 21. 5. 1976 a rozhodnutím Státního notářství v Pelhřimově ze dne 10. 6. 1977, sp. zn. D 705/76, nabyla stěžovatelka dědictví po ní v hodnotě 58 514,10 Kčs. V této částce je zahrnuta stavební parcela číslo 1 o výměře 1 385 m2 s čp. 10 v P., ostatní plocha č. 37/2 o výměře 317 m2 a zahrada č. 41/1 o výměře 4 373 m2 , kat. úz. P. Ani z těchto okolností nelze dovodit, že by k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek, jež stěžovatelka ve vztahu k době uzavření kupní smlouvy neprokázala. Za těchto okolností proto nebylo třeba - byť se tím krajský soud zabýval - zjišťovat k posouzení uplatňovaného restitučního titulu podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, zda je splněna i další podmínka, totiž uzavření kupní smlouvy v tísni. Pokud stěžovatelka namítala porušení svých práv na spravedlivý soud spočívající v tom, že o celém jejím případu rozhodoval výlučně názor jediné soudní instance - čímž se prý dostala do nerovného postavení ve srovnání s právy ostatních občanů - Ústavní soud konstatuje, že řízení ve správním soudnictví je podle platného zákona řízením jednoinstančním bez přípustnosti dalších opravných prostředků. Ostatně nerovnost nelze namítat tam, kde zákon stanoví pro všechny subjekty, jež lze zahrnout pod rozsah konkrétního právního předpisu, stejné podmínky. Ve správním soudnictví soudy přezkoumávají zákonnost rozhodnutí a jsou vázány skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn správním orgánem. Soud je ovšem povinen posoudit (§250j odst. 2 o.s.ř.), zda zjištění skutkového stavu je dostačující k posouzení věci a zda zjištění skutkového stavu, z něhož vycházelo rozhodnutí správního orgánu, není v rozporu s obsahem spisů. Porušení těchto povinností však zjištěno nebylo. Rovněž k porušení základních práv stěžovatelky na soudní ochranu zaručených v čl. 36 a dalších Listiny nedošlo. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za plného respektování záruk vyplývajících z čl. 95 Ústavy České republiky, dle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal. Rovněž nebyl porušen čl. 11 Listiny, který zaručuje právo vlastnit majetek, neboť tato ochrana se vztahuje pouze na vlastnické právo již existující, konstituované, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně. To odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. ledna 1998