ECLI:CZ:US:1998:1.US.274.97
sp. zn. I. ÚS 274/97
Usnesení
I. ÚS 274/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti J.B. a M.B., zastoupených advokátkou JUDr. D.S., vedlejších účastníků - B.S. a M.S., zastoupených advokátem Mgr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 856/96, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 4. 3. 1996, sp. zn. 16 C 51/95, byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby odpůrci B.S. a M.S., byli povinni vydat stěžovatelům rodinný domek č.p. 705 s příslušenstvím, zapsaný na LV č. 1120 pro k. ú. K. (dále jen "předmětná nemovitost"). Řízení proti odpůrcům - České republice, zastoupené Ministerstvem financí ČR, a Okresnímu úřadu N.J. bylo zastaveno, protože stěžovatelé ve vztahu k nim vzali svůj návrh zpět.
I. ÚS 274/97
V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud uvedl, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a v zákonné lhůtě uplatnili své nároky na vydání předmětné nemovitosti podle citovaného zákona. Okresní soud však dospěl k závěru, že návrhu stěžovatelů nebylo možno vyhovět, neboť nebyly naplněny znaky obsažené v ustanoveních §4 odst. 2 a §20 zákona č. 87/1991 Sb. Z provedeného dokazování prý totiž vyplynulo, že B. a M.S. (dále jen "odpůrci") nabyli předmětnou nemovitost do svého vlastnictví kupní smlouvou, uzavřenou s MěstNV v K., při dodržení všech zákonných ustanovení, přičemž "MěstNV v rámci řízení pro výběr případných uchazečů postupoval způsobem, který vyloučil možnost protiprávního zvýhodnění konkrétní osoby." Takovéto zvýhodnění nezjistil ani okresní soud.
Uvedený rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně potvrdil v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě. V jeho odůvodnění krajský soud zejména uvedl, že nalézací soud dospěl ke správným skutkovým i právním zjištěním. Odpůrci zakoupili předmětnou nemovitost kupní smlouvou ze dne 8. 9. 1986 uzavřenou s MěstNV v K. (registrovanou bývalým Státním notářstvím v N.J. dne 23. 10. 1986), za kupní cenu 318.485 Kč, přičemž tato cena odpovídá znaleckému posudku, vypracovanému znalcem ing. J.Š. dne 22. 2. 1996. Krajský soud uvedl, že důvod k vypracování nového znaleckého posudku by byl dán pouze tehdy, kdyby stěžovatelé tvrdili a prokázali, že původní posudek vycházel z jiného stavu nemovitosti než jaký skutečně byl a že nezhodnotil nemovitost objektivně. Takovou námitku však prý stěžovatelé nevznesli a proto krajský soud neměl důvod o správnosti znaleckého posudku pochybovat. Jestliže pak Městský národní výbor v K. uzavřel s B.S. a M.S. kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí, učinil tak v souladu s oprávněním se svým majetkem takto naložit. Proto krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil.
I. ÚS 274/97
V záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ní tvrdí, že jím bylo porušeno jejich vlastnické právo zakotvené v čl. 11, věta první a druhá, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tohoto porušení se krajský soud měl dopustit tím, že - stejně jako okresní soud - aplikoval nesprávný právní názor na postavení stěžovatelů jako vlastníků předmětné nemovitosti. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 11. 1990, sp. zn. Rt 794/90, byli stěžovatelé rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Citovaným usnesením byl rovněž zrušen rozsudek ze dne 28. 12. 1985, jímž byli odsouzeni k propadnutí majetku, tzn. že i výrok o propadnutí majetku byl zrušen s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku (ex tunc). V důsledku toho se prý obnovilo původní vlastnictví stěžovatelů k předmětné nemovitosti, na čemž nic nezměnil ani zákon č. 87/1991 Sb. Stěžovatelé odpůrce včas vyzvali podle ustanovení §5 ve spojení s §20 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k jejímu vydání a tím splnili podmínky pro uplatnění svého vlastnického práva. Krajský soud prý nebyl oprávněn zkoumat podmínky nabytí majetku stěžovatelů od státu fyzickými osobami, "neboť zkoumání těchto podmínek §20 restitučního zákona neukládá".
Proto stěžovatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníka řízení - Krajský soud v Ostravě, dále Okresní soud v Novém Jičíně a vedlejší účastníky - M. a B.S., Okresní úřad N.J. a Ministerstvo financí ČR.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že námitky stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, se obsahově shodují s jejich podáními, učiněnými v řízení před obecnými soudy. K otázce vztahu mezi zákonem č. 119/1990 Sb. a zákonem č. 87/1991 Sb. odkázal krajský soud na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 4/97, podle něhož je
I. ÚS 274/97
úprava podmínek uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků podle zákona č. 119/1990 Sb. vázán na zvláštní zákon, kterým je zákon č. 87/1991 Sb. Smyslem této úpravy je především ochrana původního vlastníka, a to zejména s ohledem na možnou námitku vydržení. Ustanovení §23 zákona č. 119/1990 Sb. prý chrání právo každého vlastnit majetek "potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoli vždy cestou naturální restituce."
Okresní soud v Novém Jičíně pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, který v této věci vydal.
M. a B.S. zastávají názor, že obecné soudy postupovaly správně, když dospěly k závěru, že i v případě postupu podle zákona č. 119/1990 Sb. "musí být splněny podmínky pro vydání nemovitosti", tj. že povinné osoby nabyly věc od státu za okolností uvedených v ustanovení §4 odst. 2 a §6 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by prý ve spojení s §20 nebylo aplikováno ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., znamenalo by to spáchání nových křivd vůči vedlejším účastníkům. Stěžovatelům údajně náleží pouze právo na náhradu podle ustanovení §13 zákona č. 87/1991 Sb., protože vydání předmětné nemovitosti možné není. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Okresní úřad N.J. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze rekapituloval změny vlastnického práva k předmětné nemovitosti, k nimž došlo v minulosti.
Ministerstvo financí ČR Ústavnímu soudu sdělilo, že mu rozsudek Krajského soudu v Ostravě dosud nebyl doručen, zřejmě proto, že Okresní soud v Novém Jičíně řízení proti ČR, zastoupené Ministerstvem financí ČR, zastavil, protože proti němu stěžovatelé vzali svůj návrh zpět.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatelé namítají, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Tohoto pochybení se prý soud dopustil tím, že aplikoval nesprávný právní názor na postavení stěžovatelů jako vlastníků předmětné nemovitosti.
Z ustanovení §2 zákona č. 119/1990 Sb. vyplývá, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí vyhlášená v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5. 5. 1945, podle zákonů a jejich ustanovení v citovaném zákoně vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána. Podle ustanovení §23 odst. 2 stejného zákona však podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, na který se ostatně stěžovatelé při podání žaloby u okresního soudu odvolávali a jehož režim při rozhodování ve věci obecné soudy správně aplikovaly.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vázanost uplatnění uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, nýbrž zejména zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence této vázanosti na citovaný zákon mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům, např. účinkům vydržení (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 194/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 74).
Obecné soudy v souzené věci dospěly k závěru, že stěžovatelé
I. ÚS 274/97
sice byli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., nicméně že vedlejší účastníci (M. a B.S.) nejsou osobami povinnými ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, neboť vlastnictví k předmětné nemovitosti nenabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. To ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti ani netvrdí. Ústavní soud sám nevidí v této konkrétní věci důvod k tomu, aby se - z ústavněprávního hlediska - od názoru obecných soudů odchyloval
Stěžovatelé se dopouštějí omylu, pokud se domnívají, že výzvou k vydání předmětné nemovitosti splnili podmínky svého vlastnického práva k ní a že "krajský soud nebyl oprávněn zkoumat podmínky nabytí ... majetku od státu fyzickými osobami, v daném případě vedlejšími účastníky, neboť zkoumání těchto podmínek §20 restitučního zákona neukládá." Z ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. totiž vyplývá, že povinnými osobami jsou - za podmínek v tomto ustanovení uvedených - i "fyzické osoby podle §4 odst. 2 zákona". Citované ustanovení tedy výslovně odkazuje na §4 odst. 2 zákona č. 87/1991, podle něhož "povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele ...". Proto obecné soudy postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem, pokud u vedlejších účastníků zkoumaly, zda splňují podmínky citovaného ustanovení a ústavní soud nemá důvod jejich postup a závěry zpochybňovat. To ostatně odpovídá i jeho dosavadní známé judikatuře.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
I. ÚS 274/97
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 1998
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu