Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.02.1998, sp. zn. I. ÚS 283/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 19/10 SbNU 125 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.283.97

sp. zn. I. ÚS 283/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatele MVDr. J. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 28/97, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 8. 1996, sp. zn. 2 Kzv 23/95, bylo podle ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu zastaveno trestní stíhání stěžovatele (obviněného) pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona. Toto usnesení nabylo právní moci dne 20. 8. 1996. Ministr spravedlnosti podal dne 20. 2. 1997 v neprospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, tedy v šestiměsíční lhůtě od právní moci napadeného usnesení státního zástupce. Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 1997 rozhodl, že citovaným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně byl porušen zákon v ustanovení §172 odst. 1 písm. b) trestního řádu ve prospěch stěžovatele a proto toto usnesení zrušil a státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Brně přikázal, aby stěžovatelovu věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud ČR uvedl, že stížnost pro porušení zákona byla podána dne 20. 2. 1997 a Nejvyšší soud ČR o ní rozhodl dne 10. 6. 1997. Zákonnou tříměsíční lhůtu - počínající od podání stížnosti pro porušení zákona - však považoval za zachovanou, neboť prý v době od 15. 4. 1997 do 26. 5. 1997 tato lhůta neběžela v důsledku okolností stojících výlučně na straně stěžovatele a jeho obhájce. V souzené věci totiž šlo o případ nutné obhajoby, kdy řízení o stížnosti pro porušení zákona a zejména veřejné zasedání nelze konat bez přítomnosti obhájce. Přípisem ze dne 13. 3. 1997 předseda senátu Nejvyššího soudu ČR stěžovatele poučil o tom, že v řízení musí mít obhájce, a že - pokud obhájce nebude zvolen do 28. 3. 1997 - bude obhajobu vykonávat obhájce ustanovený. Protože k danému termínu obhájce zvolen nebyl, ustanovil stěžovateli předseda senátu jako obhájce JUDr. L. H. a na 16. 4. 1997 nařídil veřejné zasedání. Dne 11. 4. 1997 si však stěžovatel zvolil obhájcem JUDr. J. H., který téhož dne požádal o odročení veřejného zasedání, aby se mohl seznámit s obsahem spisu. Této žádosti předseda senátu nevyhověl. Dne 15. 4. 1997 obhájce JUDr. H. oznámil, že se k veřejnému zasedání nedostaví, což odůvodnil svou nemocí. Dne 16. 4. 1997 se tento obhájce k veřejnému zasedání skutečně nedostavil. Proto se veřejné zasedání nemohlo konat. Další veřejné zasedání bylo nařízeno na 30. 4. 1997 a předseda senátu se zároveň obrátil na Českou advokátní komoru se žádostí, aby byla vůči JUDr. H. učiněna taková opatření, která by zajistila jeho účast na veřejném zasedání ve stanoveném termínu. Česká advokátní komora Nejvyššímu soudu ČR sdělila, že ji JUDr. H. ujistil, že dne 30. 4. 1997 se k veřejnému zasedání dostaví osobně nebo alespoň jeho "substitut". Dne 28. 4. 1997 však JUDr. H. Nejvyššímu soudu ČR oznámil, že se k veřejnému zasedání z důvodu nemoci nedostaví a že se mu nepodařilo zajistit ani substituci jiným advokátem. Proto muselo být veřejné zasedání odročeno na 19. 5. 1997. Předseda senátu o situaci opět informoval Českou advokátní komoru a požádal ji o ustanovení zástupce JUDr. H. Tímto zástupcem byl podle §27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ustanoven JUDr. P. B. Dne 19. 5. 1997, tj. v den konání veřejného zasedání, bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno stěžovatelovo sdělení, že JUDr. H. vypověděl plnou moc, neboť si zvolí obhájce jiného a že do tří dnů sdělí, koho si zvolil. V důsledku vypovězení této plné moci nemohl obhajobu stěžovatele vykonávat ani ustanovený zástupce JUDr. B. a veřejné zasedání proto muselo být opět odročeno. Protože si stěžovatel ve lhůtě tří dnů obhájce nezvolil, byl mu dne 26. 5. 1997 obhájcem ustanoven JUDr. V. E. Zároveň bylo nařízeno veřejné zasedání na 10. 6. 1997. Dne 9. 6. 1997 si stěžovatel za obhájce zvolil JUDr. A. H., jemuž udělil plnou moc. Proto téhož dne předseda senátu zrušil ustanovení obhájce JUDr. E. K veřejnému zasedání dne 10. 6. 1997 se zvolený obhájce dostavil a veřejné zasedání tak bylo možno provést. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pokud dne 15. 4. 1997 JUDr. H. soudu sdělil, že se nedostaví k veřejnému zasedání, začala nejpozději tímto dnem na straně stěžovatele, resp. jeho obhájce, působit překážka, která bránila provedení veřejného zasedání. Tato překážka přestala působit nejdříve dne 26. 5. 1997, tedy dne, kdy předseda senátu stěžovateli ustanovil obhájcem JUDr. E., neboť od tohoto dne prý mohlo řízení o stížnosti pro porušení zákona pokračovat a skončit rozhodnutím. Tuto dobu, tj. dobu od 15. 4. 1997 do 26. 5. 1997 (1 měsíc a 11 dnů) prý proto není možné započítávat do běhu tříměsíční lhůty stanovené v ustanovení §272 trestního řádu. Podle odůvodnění napadeného rozsudku z citovaného ustanovení trestního řádu vyplývá, že zákon jako podmínku rozhodnutí soudu stanoví - mimo jiné - že rozhodnutí musí být učiněno v určitém časovém limitu, jestliže zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného. Účelem této úpravy je prý zakotvení právní jistoty v tom smyslu, že pravomocné rozhodnutí, jímž nebyl zákon porušen v neprospěch obviněného, zůstane nedotčeno, pokud stát nezjedná nápravu ve stanoveném limitu. Tříměsíční lhůta má tedy sloužit jako limit státu pro případ efektivní nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí, jímž zákon nebyl porušen v neprospěch obviněného. Protože se prý však jedná o časový limit, jejž stát stanovil sám sobě, logicky z toho vyplývá, že k jeho překročení lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů, jež stát může ovlivnit. Jestliže by však k překročení uvedeného časového limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže, protože spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce, bylo by prý nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném opravném prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Postup, kdy by se obviněný a jeho obhájce (obhájci) opakovaně nedostavovali k veřejnému zasedání, kdy by si obviněný postupně volil různé obhájce a pokaždé by jim vypověděl plnou moc apod. - přičemž Nejvyšší soud ČR do vztahu mezi obviněným a zvoleným obhájcem nemůže zasahovat - by v podstatě znamenal ochromení samotného výkonu spravedlnosti na úrovni rozhodování o stížnosti pro porušení zákona. Je prý proto nepřijatelné, aby v takových případech Nejvyšší soud ČR při výkladu uvedené tříměsíční lhůty nepřihlédl k tomu, že toto překročení stát nemohl ovlivnit. Proto Nejvyšší soud ČR při výkladu lhůty stanovené v §272 trestního řádu dospěl k závěru, že tato lhůta neběží, pokud postupu řízení o stížnosti pro porušení zákona brání okolnosti, které jsou výlučně na straně obviněného nebo jeho obhájce a na které nemá Nejvyšší soud ČR žádný vliv. Proto v souzené věci uvedená lhůta po dobu 1 měsíce a 11 dnů neběžela. Pokud tedy její nominální konec připadal na 20. 5. 1997 a Nejvyšší soud ČR rozhodl až dne 10. 6. 1997, k porušení ustanovení §272 trestního řádu nedošlo, neboť Nejvyšší soud ČR rozhodl "s odstupem kratším než doba 1 měsíce a 11 dnů ode dne 20. 5. 1997". Tento výklad běhu lhůty prý vychází ze stejných zásad jako nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 293/1996 Sb. Citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že Nejvyšší soud ČR rozhodl v rozporu s ustanovením §272 trestního řádu, protože tak učinil v době delší tří měsíců od podání stížnosti pro porušení zákona. Tím prý byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále byl porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušen. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastníci - ministryně spravedlnosti ČR a Krajské státní zastupitelství v Brně. Nejvyšší soud ČR v prvé řadě namítl, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže s ústavní stížností není spojen návrh, aby byl pro neústavnost zrušen zákon nebo některé ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto. Bližší důvody vzhledem k ustálené praxi Ústavního soudu neuvedl a navrhl, aby byla ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta. Nejvyšší soud ČR dodal, že napadené rozhodnutí učinil se zřetelem k právnímu názoru Ústavního soudu, publikovanému v nálezu pod č. 293/1996 Sb., týkajícím se otázky, "zda běží lhůta, kterou stanovil stát", jestliže nemožnost dodržet lhůtu vyplývá ze skutečností, které stát nemůže ovlivnit. Nejvyšší soud ČR rozhodl s vědomím, že toto rozhodnutí nemá oporu ve výslovném ustanovení zákona, proto "jinak" s důvody uvedenými v ústavní stížností souhlasí. Obecný soud se však řídil hlediskem účelnosti a vzal v úvahu, že jeho rozhodnutí má precedentní povahu, neboť pokud by v dané věci napadené rozhodnutí nevydal, akceptoval by ve skutečnosti stav, kdy "obecně v kterékoli trestní věci, v níž je stížnost pro porušení zákona podána v neprospěch obviněného a v níž jde o případ tzv. nutné obhajoby, může obhájce ... znemožnit rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v zákonné lhůtě tří měsíců pouze svou absencí ve veřejném zasedání". Nejvyšší soud ČR navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno v tom rozsahu, že v rozsudku Nejvyššího soudu ČR bude zrušen výrok, jímž bylo zrušeno napadené usnesení státního zástupce, a výrok, jímž bylo státnímu zástupci přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. Tu část ústavní stížnosti, požadující zrušení výroku, jímž bylo vysloveno, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon, navrhl Nejvyšší soud ČR zamítnout. Ministryně spravedlnosti ČR prohlásila, že napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR je v souladu se zákonem, protože Nejvyšší soud ČR důvodně považoval tříměsíční lhůtu k projednání stížnosti pro porušení zákona za zachovanou. Z odůvodnění rozsudku prý jasně vyplývá snaha obhajoby znemožnit konání veřejného zasedání k projednání podané stížnosti pro porušení zákona před uplynutím tříměsíční zákonné lhůty. Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že ji pokládá za důvodnou. Poukázalo na to, že "rozšíření" počítání lhůt nad rámec stanoveného časového limitu je v rozporu s trestním řádem a ústavně zaručeným právem na obhajobu. Je věcí státu, aby pro výkon spravedlnosti vytvořil takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity, které si sám zákonem stanovil, stejně jako je povinností orgánů soudní moci těchto limitů dbát. Citovaný nález Ústavního soudu č. 293/1996 Sb. se údajně týká přípravného řízení, nikoliv však řízení o mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že právo na spravedlivý proces má nejen obviněný, nýbrž i stát. V ustanovení §272 trestního řádu je stanoven časový limit směřující vůči ministrovi spravedlnosti a Nejvyššímu soudu ČR. Tato lhůta sice sleduje zejména cíl právní jistoty obviněného, nicméně uvedená ochrana nemůže být jednostranná a nemůže směřovat "výhradně vůči státu". Pokud tedy k porušení lhůty podle citovaného §272 trestního řádu došlo toliko v důsledku překážky, na niž orgány činné v trestním řízení neměly vliv, je zcela přiměřené a spravedlivé, aby tyto překážky neohrožovaly řádný výkon spravedlnosti. Proto Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Ústavní soud se v první řadě musel vypořádat s námitkou Nejvyššího soudu ČR, obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jestliže s ústavní stížností není spojen návrh, aby byl pro neústavnost zrušen zákon nebo některé ustanovení zákona, na jehož podkladě bylo rozhodnuto. Tuto námitku shledal neoprávněnou. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". Protože Nejvyšší soud ČR je součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli pochybnost v kompetenci Ústavního soudu, aby o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR rozhodoval. V tomto směru lze ostatně odkázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 131/93, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 133 a násl.). Proto Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu ČR, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, nevyhověl. Ústavní stížnost však není důvodná po stránce věcné. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR byla porušena jeho osobní svoboda, zaručená v čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Dále prý byl porušen i čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Jádrem sporu se stala otázka, zda Nejvyšší soud ČR porušil zákon (konkrétně ustanovení §272 trestního řádu), jestliže v souzené věci rozhodl po uplynutí lhůty tří měsíců od podání stížnosti pro porušení zákona. Ústavní soud již dříve judikoval - a na tento nález se v odůvodnění napadeného rozsudku odvolal i Nejvyšší soud ČR (sp. zn. III. ÚS 83/96, in.: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, str. 123 a násl.) - že pokud součinnost obviněného na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat, je přiměřené a spravedlivé, aby "řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit". "Sem spadají nejen zřejmé snahy (záměry) obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním ..., tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové snahy postrádají - sledují již mimoprocesní cíle; takovýmto jevům zřetelně vybočujícím na úkor státu jako procesní strany jak z ústavně chráněných procesních kautel, tak dokonce i ze samotného rámce právnosti státu ... je však podle přesvědčení Ústavního soudu nutno čelit" (tamtéž, str. 139). Je pravda, že v citovaném nálezu šlo o věcně odlišný případ (týkající se přípravného řízení trestního, zejména vazby), než je případ projednávaný. Argumentace, v něm obsažená, má však obecnější platnost a je možné ji přiměřeně použít i v souzené věci. Ústavní soud tedy nemá důvod zpochybňovat závěry Nejvyššího soudu ČR, k nimž dospěl v napadeném rozsudku. Jeho argumentace je logická, vyvážená a přesvědčivá. Tříměsíční lhůta k rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona má skutečně sloužit jako limit státu pro případ efektivní nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí, jímž zákon byl porušen v prospěch obviněného. Tento časový limit stanovil sám stát, z čehož logicky vyplývá, že k jeho překročení lze přihlížet pouze tehdy, pokud k němu došlo z důvodů, jež stát může ovlivnit. Pokud by však k překročení uvedeného časového limitu došlo z důvodů, které stát ovlivnit nemůže, protože spočívají výlučně na straně obviněného a jeho obhájce, bylo by nelogické a odporovalo by samotnému smyslu zákonných ustanovení o stížnosti pro porušení zákona jako mimořádném opravném prostředku, kdyby takové důvody měly zabránit zjednání nápravy nezákonného pravomocného rozhodnutí. Ústavní soud - po seznámení se s příslušným spisovým materiálem - shledal, že se obviněný a jeho obhájce skutečně opakovaně nedostavovali k veřejnému zasedání, obviněný si zvolil obhájce (čímž zabránil tomu, aby jeho obhajobu vykonával obhájce již ustanovený), později mu vypověděl plnou moc a dalšího obhájce si zvolil až poté, co mu byl ustanoven obhájce nový, nedodržoval lhůty, stanovené k volbě obhájce apod. Nejvyšší soud ČR sám do vztahu mezi stěžovatelem a zvoleným obhájcem nemohl nijak zasahovat a nelze proto přičítat státu - na rozdíl od vyjádření krajského státního zástupce - že nebyly vytvořeny takové podmínky, jež by umožňovaly splnit limity, které si stát sám stanovil zákonem, a že těchto limitů nedbal. Pokud Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti toliko ve výroku, že napadeným usnesením státního zástupce byl porušen zákon, zatímco v ostatních částech navrhl vyhovění ústavní stížnosti, Ústavní soud se ztotožnil jen s prvním z těchto návrhů. Z materiálního pohledu na právo plyne, že nález Ústavního soudu by měl mít nejen význam akademický, nýbrž i důsledky praktické. Ústavní soud má za to, že v souzené věci lze otázku běhu lhůty ve smyslu ustanovení §272 trestního řádu překlenout výkladem, takže novelizace tohoto ustanovení není jediným řešením vzniklého sporu. Ostatně podobně postupoval Ústavní soud již dříve v citovaném nálezu č. 293/1996 Sb., vedeném pod sp. zn. III. ÚS 83/96. Pro úplnost se konečně poznamenává, že ve vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti lze spatřovat zřetelný rozpor s jeho vlastním (napadeným) rozsudkem, jestliže nyní sám navrhuje zrušující (nikoliv tedy pouze "akademický") výrok tohoto rozsudku zrušit. V tomto směru Ústavní soud názor Nejvyššího soudu ČR nesdílí. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle článku 10 Ústavy (zejména v článku 8 odst. 2 a v článku 2 odst. 2 Listiny), porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. února 1998