ECLI:CZ:US:1998:1.US.297.98
sp. zn. I. ÚS 297/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 9. 1996, sp. zn. 17 C 422/95, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 1998, sp. zn. 18 Co 307/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud zrušil oba tyto rozsudky, jimiž soudy zamítly žalobu, aby jí byl vydán rodinný dům čp. 868 v P. 6 a pozemky č. kat. 3273 a 3274 v rámci restituce. Městský soud zde zaujal stejný právní názor jako soud prvního stupně, když i podle jeho názoru žalující strana nesplňovala podmínku zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť v době původní lhůty k uplatnění nároku, tj. od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991, neměla české státní občanství.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila názor, že uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 90 Ústavy ČR, který soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s o. s. ř. poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatelka je přesvědčena, že současně bylo porušeno i právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i právo garantované čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu. Mezi základní práva občana totiž patří právo na soukromý majetek a z tohoto práva analogicky vyplývá i právo na vrácení tohoto majetku, který mu byl protiprávně odňat.
K tomu je ovšem v prvé řadě třeba uvést, že návrh stěžovatelky je třeba především posuzovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (č. 87/1991 Sb.), což je speciální zákon.
Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v roce 1990 na základě naturalizace, tj. po získání amerického občanství, ztratila československé občanství. Občanství ČR znovu získala Listinou o udělení státního občanství České republiky, datovanou dnem 23. 12. 1992. Z toho vyplývá, že stěžovatelka nemohla být oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,, ani podle §19 téhož zákona, který se týká osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích. Oprávněnou osobou se nestala ani na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994, č. 164/94 Sb., který zrušil s účinností ke dni 1. 11. 1994 část výše zmíněného ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a to tak, že byla vypuštěna podmínka trvalého pobytu na území České republiky a zároveň pro ty osoby, jichž se toto ustanovení dotýkalo, stanovil nově lhůty pro uplatnění jejich nároků v §5 odst. 2 a odst. 4. Tento nález však nic nezměnil na podmínce, že oprávněnou osobou může být nadále jen fyzická osoba, pokud je státním občanem České republiky.
Z výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nemohla jí být poskytována ochrana podle Listiny základních práv a svobod či Ústavy ČR, když předmětná restituční práva jí nepřináležela. Ústavní soud v daném případě nezjistil, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky a návrh ústavní stížnosti musel považovat za návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu