ECLI:CZ:US:1998:1.US.317.97
sp. zn. I. ÚS 317/97
Usnesení
I. ÚS 317/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele I., zastoupeného advokátkou JUDr. E.K., o ústavní stížnosti proti nečinnosti Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v R. ve věci vedené u něj pod sp. zn. PÚ 114/91, za účasti vedlejšího účastníka města R., zastoupeného advokátem JUDr. M.M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností napadl navrhovatel nečinnost Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v R. ve věci vedené u tohoto správního orgánu pod sp. zn. PÚ 114/91. Navrhovatel tvrdí, že Okresní úřad - okresní pozemkový úřad v R. je od 10. 3. 1994 nečinný ve věci vedené u něj pod sp. zn. PÚ 114/91, neboť dosud nerozhodl o zřízení věcného břemene ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), jak mu bylo uloženo zrušovacím výrokem rozsudku -Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1994, sp. zn. 28 Ca 185/93.
I. ÚS 317/97
Navrhovatel tvrdí, že touto nečinností správního orgánu došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně poukazuje na porušení jeho základního práva zakotveného v Listině v čl. 36 odst. 1, č1. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2, podle nichž má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu ve stanovených případech, každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy i jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů.
Stěžovatel se proto domáhá svou ústavní stížností, aby Ústavní soud uložil Okresnímu úřadu - okresnímu pozemkovému úřadu v R., aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. PÚ 114/91 a aby neprodleně v této věci ve smyslu závazného právního názoru obsaženého v rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 185/93, ze dne 28. 1. 1994, v této věci provedl správní řízení dle §9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb. o zřízení věcného břemene na pozemcích č. p. 177/3 a č. p. 177/4 v kat. úz. R., spočívajícího v právu chůze, jízdy, dovozu a odvozu zboží a jiného materiálu pro dům čp. 240 a pozemkovou parcelu č. 177/1 v kat. úz. R.
Z obsahu vlastní ústavní stížnosti, jakož i z obsahu rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 185/93, ze dne 28. 1. 1994, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - Okresního pozemkového úřadu v R. ze dne 3. 11. 1993, č. j. PÚ 114/91-1 vyplývá, že správní orgán rozhodoval v rámci řízení o vydání nemovitostí podle zákona o půdě i o zřízení věcného břemene ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Zřízení věcného břemene podmínil správní orgán uzavřením dohody mezi vlastníkem a spol. s r.o., I., k upřesnění a ohodnocení věcného břemene pro účely zpoplatnění. V rámci soudního přezkumu správního soud potvrdil výrok ohledně vydání parcel č. 177/2, 177/3 a 177/4 v kat. úz. R. i ohledně nevydání par. č. 177/1 v tomtéž
I. ÚS 317/97
kat. území. Ve výroku o zřízení věcného břemene podle §9 odst. 5 zákona o půdě správní rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušovacího výroku byla skutečnost, že nelze podmiňovat zřízení věcného břemene další dohodou vlastníků nemovitostí, kterou bude věcné břemeno upřesněno. Soud uložil správnímu orgánu, aby zřídil sám věcné břemeno tak, aby jím byly důležité zájmy vlastníka stavby chráněny.
Ze stanoviska Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu v R. je zřejmé, že nevydal nové rozhodnutí o zřízení věcného břemene, neboť nemůže rozhodovat nad rámec zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Důvodem je skutečnost, že aplikace §9 odst. 5 zákona o půdě je možná jen na převáděné nemovitosti, v daném případě však již právní mocí soudního rozhodnutí došlo k převodu nemovitostí. Navíc v současné době se změnil i okruh původních účastníků správního řízení. Osobou oprávněnou byla J.I., která převedla kupní smlouvou ze 14. 2. 1997 svá vlastnická práva na MUDr. I.Š., povinnou osobou bylo město R. a dalším účastníkem, jehož práva a právem chráněné zájmy byly dotčeny, byla spol. s r. o., I. Tato obchodní společnost převedla svá vlastnická práva 29. 12. 1993 na I., a. s.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti zejména poukazuje na to, že ustanovení §9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, je aplikovatelné pouze na převáděné nemovitosti. Pouze ve vztahu k nim může pozemkový úřad zřídit věcné břemeno, pokud je toho nezbytně třeba k ochraně důležitých zájmů jiných vlastníků. Nelze proto aplikovat toto ustanovení směrem k převedeným nemovitostem, neboť v takovém případě by zřízení věcného břemene znamenalo zásah do čl. 11 odst. 4 Listiny nového vlastníka nemovitosti. V případě předmětné kauzy by k takovému zásahu došlo zcela nepochybně, neboť v současné době se zcela změnil okruh původních účastníků správního řízení.
I. ÚS 317/97
Vlastnicí pozemku, jehož se zřízení věcného břemene dotýká, je MUDr. I.Š., subjektem, v jehož prospěch by mělo být věcné břemeno zřízeno, je stěžovatel, který získal před vydáním soudního rozhodnutí nemovitost od I., spol. s r.o. Za dané situace proto nelze, aby rozhodnutím správního orgánu došlo ke zřízení věcného břemene ve smyslu ustanovení §9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., neboť takové rozhodnutí by odporovalo jak zákonu o půdě, tak čl. 11 odst. 4 Listiny. Negativní rozhodnutí by v zájmu procesního ukončení věci nicméně měl správní orgán vydat
Nedošlo proto nečinností orgánu veřejné moci k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy stěžovatele. Stěžovatel nebyl účastníkem původního správního řízení a nemovitosti, jichž se zřízení věcného břemene týká, nemají charakter převáděných nemovitostí. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se navrhovatelka dovolává ustálené judikatury, která podle ní připouští zřízení věcného břemene samostatným rozhodnutím pozemkového úřadu a odkazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 15. 7. 1993 (Cpjn 50/93), je třeba zdůraznit, že uvedené stanovisko Nejvyššího soudu ČR se této problematiky přímo nedotýká. Jedná se o stanovisko, které řeší dílčí výkladové otázky, týkající se jednotlivých ustanovení jednak zákona č. 403/1990 Sb., jednak zákona č. 87/1991 Sb. a jednak zákona č. 229/1991 Sb. Ve vztahu k zákonu o půdě pak jsou zde řešeny otázky vlastního rozhodování o vydání či nevydání nemovitosti ve vazbě na výklad pojmu nápadně nevýhodné podmínky. V rámci rozhodovací činnosti pozemkových úřadů pak je věnována pozornost §9 odst. 4, zákona o půdě, uvedené stanovisko se vůbec nezabývá aplikací §9 odst. 5 zákona o půdě.
I, ÚS 317/97 Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 25. února 1998
prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu