ECLI:CZ:US:1998:1.US.34.97
sp. zn. I. ÚS 34/97
Usnesení
I. ÚS 34/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního sondu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M.B., R.N. a A.N., zastoupených advokátem JUDr. M.T., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, č.j. 24 Co 180/86-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, č.j. 24 Co 180/86-78, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 15. 2. 1995, č.j. 16 C 285/93-38, "v tomto správném znění", že se zrušuje článek IV. smlouvy kupní a darovací uzavřené mezi žalobci ing. J.H. a L.H. a manžely R.B. a M.B. dne 25. 2. 1977, registrované Státním notářstvím v K. dne 15. 3. 1997 pod č. RI 199/77, jímž byly darovány zemědělské pozemky č. 102 - role o výměře 18 523 m2, č. 104 - pastvina o výměře 108 m2,
č. 118 - role o výměře 10 358 m2, č. 404 - role o výměře 28 161 m2, č. 464 - role o výměře 12 211 m 2, č. 536 - role o výměře 14 782 m2, č. 543 - role o výměře 18 080 m 2, č. 552 - role o výměře 14 674 m2, č. 559 - role o výměře 3 679 m2, č. 682 - role o výměře 7 828 m2, č. 683
I. ÚS 34/97
- pastvina o výměře 142 m2, č. 706 - role o výměře 17 336 m2, zapsané dříve ve vložce č. 95 pozemkové knihy, nyní na LV č. 172 pro katastrální území V.D., a pozemek č. 161 - role o výměře 11 240 m2, zapsaný dříve ve vložce č. 522 pozemkové knihy, nyní na LV č. 172 pro katastrální území V.D.
Okresní soud v Kladně po provedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů vzal za prokázáno, že dne 25. 2. 1977 byla mezi žalobci - ing. H. a L.H. -jako prodávajícími na straně jedné a manžely R. a M.B. jako kupujícími na straně druhé, uzavřena kupní a darovací smlouva, registrovaná Státním notářstvím v K. dne 15. 3. 1977 pod č. RI 199/77. Touto smlouvou žalobci prodali manželům B. rodinný dům ve V.D. s příslušenstvím a pozemky v soukromém užívání za částku 42 500 Kč a zároveň jim podle článku IV. smlouvy "darovali" i zemědělské pozemky, které tehdy byly v užívání socialistické organizace. Tyto pozemky jsou podle notářských zápisů Státního notářství v K. ze dne 25. 2. 1977, č. NZ 202/77, N 222/77, a ze dne 13. 10. 1997, č. NZ 1116/77, N 1208/77, z jedné poloviny nadále ve vlastnictví původní nabyvatelky M.B. (l. žalované) a ve zbývající části ve spoluvlastnictví osob blízkých původním nabyvatelům, a to jejich dcery A.N. (3. žalované) a jejich vnuka R.N. (2. žalovaného), každého z jedné čtvrtiny celku. V řízení prý nebyla prokázána tvrzení žalovaných, že za zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace bylo žalobcům zaplaceno, a to jednak částkou 30 000 Kčs, placenou vedle ceny uvedené v kupní a darovací smlouvě, a navíc bezplatným převedením chatky v zahrádkářské kolonii. To, že v přibližně stejné době, v níž byla uzavřena předmětná kupní a darovací smlouva, došlo mezi manžely H. a M.B. k převodu zahradní chatky, je sice nesporné, z žalobci předkládaných dokladů a tvrzení však nebylo prokázáno, že by za zahradní chatku žalobci neplatili. Rovněž nebylo prokázáno, že by převod zahradní chatky měl jakoukoli souvislost s uzavřením kupní a darovací smlouvy, takže obě transakce bylo
I. ÚS 34/97
třeba posuzovat samostatně. Z těchto důvodů okresní soud na návrh oprávněných osob podle ustanovení §8 odst. 3 písm. a) zákona o půdě v tehdy platném znění [nyní ust. §88 odst. 4 písm. a) zákona o půdě, ve znění zákona č. 30/1996 Sb.], rozhodl o zrušení čl. IV. předmětné smlouvy (uzavřené mezi žalobci a manžely B.), jíž byly darovány zemědělské pozemky v užívání tehdejší socialistické organizace v kat. úz. V.D.
Krajský soud v Praze rozsudek Okresního soudu v Kladně potvrdil a toliko upřesnil správné znění rozsudečného výroku, pokud jde o zrušení článku IV. kupní a darovací smlouvy uzavřené mezi žalobci a manžely R. a M.B. dne 25. 2. 1977. Odvolací soud tak rozhodl vzhledem k tomu, že tvrzení žalobců o vyplacení kupní ceny pouze v té výši, jak je uvedena v kupní smlouvě, a tvrzení, že za převod chaty i zahrádkářského dílu se s žalovanou řádně finančně vypořádali, jsou podporována i listinnými důkazy (kupní a darovací smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu a potvrzením o vzájemném finančním vyrovnání a prodeji chaty z 6. 1. 1977). Podle názoru odvolacího soudu v dané věci byla uzavřena smlouva mezi žalobci a prvou žalovanou M.B. a jejím manželem R.B. nazvaná jako smlouva kupní a darovací, byt' ve skutečnosti šlo o prodej nemovitostí v osobním vlastnictví a o bezúplatný převod zemědělských pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovy, k níž pozemky patřily [§8 odst. 3 písm. a) zákona o půdě v tehdy platném znění]. Závěru, že zemědělské pozemky neměly být původně předmětem převodu, nasvědčuje i znalecký posudek z 9. 2. 1977, zpracovaný pro
tyto účely Místním národním výborem V.D., který obsahuje ocenění pouze těch nemovitostí, které se pak staly předmětem kupní smlouvy. Tuto smlouvu uzavřenou dne 25. 2. 1977 je třeba - i přes označení jako smlouva kupní a darovací - posuzovat podle jejího obsahu. Jestliže je v článku IV. smlouvy uvedeno, že postupující darují touto smlouvou nemovitosti uvedené v odstavci I. písm. b) smlouvy, které jsou v užívání socialistického sektoru, do vlastnictví manželům R. a M.B. a tito je přijímají , pak je třeba
I. ÚS 34/97
podle názoru odvolacího soudu posuzovat tento převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, ke které patřily, jako bezúplatný převod. Proto nebylo třeba, aby žalobci prokazovali tíseň při převodu nemovitostí. Tvrzení žalovaných, že předmětné zemědělské pozemky byly uhrazeny formou naturálního plnění - poskytnutím chaty oceněné částkou 32 000 Kč - považoval soud za účelové a zcela v rozporu se všemi zjištěným okolnostmi, neboť z listinných důkazů, zejména z potvrzení sepsaného v K. dne 6. 1. 1977 je patrno, že prodávající M.B. odprodala ing. J.H. jako kupujícímu ovocné dřeviny, ostatní porost, chatu, sklep a volně ležící materiál z dílu č. 13 zahradní osady. Kupující i prodávající stvrzují, že jsou vzájemně dohodnuti a vyrovnáni. Žalovaným se tedy nepodařilo zpochybnit ani vyvrátit správnost obsahu kupní a darovací smlouvy z 25. 2. 1977 jako veřejné listiny, takže žalobci prokázali naplnění zákonných podmínek ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb. Proto krajský soud napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 349/97, odmítnuto, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž dovolání není přípustné. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v posuzovaném případě odvolací soud přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil. Soud prvního stupně rovněž nevydal rozsudek, který by byl zrušen, a žalovaní ani ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") před vydáním potvrzujícího rozsudku nepodali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Jeho přípustnost by proto mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ust. §237 odst. 1 o.s.ř. [§241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.]. Dovolatelé však netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by napadený rozsudek trpěl některou z vad uvedených v tomto ustanovení o.s.ř. Je proto nepochybné, že dovolaní směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
I. ÚS 34/97
Stěžovatelé napadli rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 1996, č.j. 24 Co
180/96-78, ústavní stížností. Její podstata spočívá v polemice s právními závěry krajského
soudu, který prý nesprávně použil pro posouzení věci některá ustanovení zákona č.
229/1991 Sb. Krajský soud vycházel z toho, že žalobci ing. J.H. a L.H. jsou původními vlastníky předmětných pozemků podle ust. §8 odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb., aniž by zkoumal, za jakých okolností nabyli nemovitosti, které jsou předmětem sporu.
Stěžovatelé namítali, že žalobci manželé H. nabyli vlastnictví ke sporným nemovitostem
kupní a darovací smlouvou ze dne 23. 10. 1973 od původní vlastnice M.E. Manželé H. tedy získali předmětné nemovitosti za stejných podmínek jako stěžovatelé, takže nejde o původní vlastníky a osoby oprávněné ve smyslu ust. §4 zákona č. 229/1991 Sb. v platném znění. Stěžovatelé proto dovozují, že napadeným rozhodnutím byli bezdůvodně zbaveni vlastnictví, čímž byla porušena jejich práva ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že se soudy nezabývaly citovanou smlouvou ze dne 23. 10. 1973, došlo dále k porušení práv stěžovatelů ve smyslu článku 36 Listiny. Stěžovatelé rovněž namítali, že odvolací soud neuvěřil jejich tvrzení, že darování, resp. bezúplatný převod uvedený v článku IV. předmětné smlouvy ze dne 25. 2. 1977, nebyl ve skutečnosti darováním ani bezúplatným převodem, neboť "za předmětné pozemky bylo poskytnuto věcné plnění, ... převod chatky včetně porostu a též oplocení, které není zmiňováno ve výpovědích účastníků a dále příslušný zahrádkářský díl". Na jedné straně tedy odvolací soud neuvěřil žalobcům, že neexistovala souvislost mezi oběma dohodami, na druhé straně jim však uvěřil, že zaplatili za převod chatky s porostem a oplocením částku 30 000 Kčs, ač zaplacení této částky nikdy neprokázali a žádným způsobem nedoložili. Zmiňovaný doklad o vyrovnání ze dne 6. 1. 1977 není dokladem o zaplacení částky 30 000 Kčs. Naopak tento doklad prý potvrzuje správnost tvrzení žalovaných, že mezi účastníky byla dohoda, že předmětné pozemky, které se staly "obsahem" darovací smlouvy, jsou touto formou uhrazeny.
I. ÚS 34/97
Pokud odvolací soud v odůvodnění poukazuje na cenový rozdíl obou údajně vyměněných nemovitostí,pak je třeba konstatovat, že majetek, který přešel od žalobců na žalované, nikdy znalecky odhadnut nebyl a v té době se účastníkům dohody tyto cenové relace mohly jevit naprosto přiměřené.
Stěžovatelé proto navrhli, aby byl napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastníci řízení.
Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření uvedl, že pokud jde o otázku aktivní legitimace žalobců, byla žalovanými - stěžovateli - konkrétně nastolena teprve v dodatku dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze a poté v ústavní stížnosti. Okresní soud však při rozhodování o předmětné žalobě pochybnosti o aktivní legitimaci žalobců neměl. Pokud jde o okolnosti převodu předmětných zemědělských pozemků mezi účastníky, těmi se podrobně zabývaly soudy obou stupňů a své závěry z provedeného dokazování v rozhodnutích vysvětlily.
Krajský soud v Praze se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil a odkázal plně na odůvodnění napadeného rozsudku.
Vedlejší účastníci ing. J.H. a L.H. ve společném vyjádření uvedli, že ústavní stížnost je především podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Konkrétně nevyčerpali "možnost dovolání", neboť před vyhlášením napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze nepodali podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. návrh na vyslovení jeho přípustnosti. Proto také Nejvyšší soud ČR dovolání, které stěžovatelé podali, jako nepřípustné odmítl. Vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva podle ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. znamená - podle názoru vedlejších účastníků - učinit všechny zákonné kroky potřebné k tomu, aby stěžovatelé dosáhli věcného projednání všech v úvahu přicházejících opravných prostředků podle o.s.ř. Vedlejší účastníci (žalobci)
I. ÚS 34/97
dále uvedli, že o porušení článku 11 Listiny nemůže jít v souvislosti se zákonnou realizací restitučních nároků, neboť jde o zásah na základě zákona. Jejich aktivní legitimace pro uplatnění nároku podle ust. §8 odst. 4 (v původním znění odst. 3) zákona o půdě je jednoznačně určena tímto ustanovením, jehož podmínky splňují a jejich právo nemůže být odvozováno od údajného někdejšího práva M.E. Vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, případněji zcela zamítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Na tuto otázku lze stěží odpovědět kladně. Jestliže se totiž stěžovatelé domnívali, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [např. pokud jde o vztah mezi ust. §8 odst. 3 písm. a) - nyní ust. §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě a ust. §4 tohoto zákona], měli v tomto směru - a v tomto konkrétním případě - včas podat návrh na připuštění dovolání. I kdyby byl odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, bylo by založeno oprávnění soudu dovolacího tuto otázku posoudit a v kladném případě by bylo podané dovolání přípustné (ust. §239 odst. 2 o.s.ř.). Šlo tedy o dodržení postupu, který by byl - byt' v závislosti na úvaze dovolacího soudu - způsobilý zajistit stěžovatelům v jimi navrženém rozsahu projednání podaného dovolání. (Na tom nic nemění skutečnost, že nejistota v tom, jaký by byl procesní závěr dovolacího soudu, vyžadovala, aby stěžovatelé kromě dovolání včas podali i ústavní stížnost.) Stěžovatelé však uvedený postup nedodrželi, takže podle názoru Ústavního soudu nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění).
Ústavní stížnosti by však nebylo možné vyhovět ani po stránce věcné.
Základní námitka stěžovatelů spočívá v tom, že žalobci, kteří uplatnili svůj nárok na
základě ust. §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona o půdě, nebyli aktivně legitimováni k podání
žaloby, neboť nejde o osoby oprávněné ve smyslu ust. §4 zákona o půdě. Definicí pojmu
I. ÚS 34/97
"oprávněná osoba" podle ust. §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě se již Ústavní soud zabýval ve věci sp. zn. III. ÚS 49/96 a v nálezu ze dne 13. 11. 1997 uvedl, že "specialita" pojmu "oprávněných osob" dle ust. §8 odst. 4, 5 zákona o půdě se nevztahuje na okruh oprávněných osob, jak je vymezen v ustanovení §4 zákona. Shodně s judikaturou Ústavního soudu interpretuje vztah ustanovení §8 odst. 4, 5 k ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě i Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku, publikovaném pod č. 24 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997. Ústavní soud má zato, že ustanovení §8 odst. 3 (nyní odst. 4) zákona o půdě je ve vztahu k §4 tohoto předpisu lex specialis, neboť je zřejmé, že upravuje případy, kdy věc přešla z fyzické osoby na jinou fyzickou osobu. Je tedy irelevantní, zda restituenti (žalobci) H. nabyli věc v roce 1973 koupí a darem od původní vlastnice M.E., která byla tetou L.H.
Při hodnocení dalších argumentů, o které se stěžovatelé v podané ústavní stížnosti opírají, konstatuje Ústavní soud, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle článku 82 Ústavy vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 o.s.ř. a vyplývá zní i postup soudu podle ust. §120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhu stran na doplnění dokazování. Podle ust. §132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, i kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Nicméně Ústavní soud usuzuje,
že Krajský soud v Praze pečlivě hodnotil uzavření smlouvy mezi žalobci a manžely R. a M.B. ze dne 25. 2. 1977 nazvanou jako smlouvu kupní a darovací a dovodil, že ve skutečnosti šlo o prodej nemovitostí v osobním vlastnictví a o bezúplatný převod zemědělských pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu (zde dům čp.
I. ÚS 34/97
121 včetně hospodářských budov a pozemků), k níž pozemky patřily. Tento závěr je podporován zejména textem čestného prohlášení z 29. 11. 1976, v němž se zemědělské pozemky v popisu převáděných nemovitostí vůbec neobjevují. Naopak zemědělské pozemky v souhrnné výměře asi 15 ha jsou zahrnuty do toho bodu čestného prohlášení, v němž převodce uvádí ještě další nemovitosti, které vlastní. Závěru, že zemědělské pozemky neměly být původně předmětem převodu, nasvědčuje i znalecký posudek z 9. 2. 1977, který obsahuje ocenění pouze těch nemovitostí, které se pak staly předmětem kupní smlouvy. Tuto smlouvu, i přes označení smlouva kupní a darovací, je třeba posuzovat podle jejího obsahu. Jestliže je v článku IV. smlouvy uvedeno, že postupující darují nemovitosti uvedené v odstavci I. písm. b) smlouvy (které jsou v užívání socialistického sektoru) do vlastnictví manželům R. a M.B. a tito je přijímají, pak je třeba podle názoru odvolacího soudu posuzovat tento právní úkon zemědělských pozemků jako bezúplatný převod v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, ke které patřily, takže nebylo třeba, aby žalobci prokazovali při převodu nemovitostí existenci tísně. O darovaní ve smyslu ust. §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. v tehdy platném znění by šlo tehdy, kdyby byly předmětem smlouvy pouze tyto zemědělské pozemky. Krajský soud dospěl k názoru, že tvrzení žalovaných o tom, že pole byla uhrazena formou naturálního plnění - tedy poskytnutím, chaty oceněné na 32 000 Kčs - je účelové a zcela v rozporu se zjištěnými okolnostmi. Jako podstatný se v tomto směru jeví cenový rozdíl obou údajně vyměněných nemovitostí, když cena polností byla dle kupní smlouvy stanovena (pouze odhadem) na 60 000 Kčs, zatímco podle znaleckého ocenění z 5. 5. 1972 znalcem ing. J. byla cena těchto nemovitostí 55 844 Kčs. Žalovaným se tedy nepodařilo zpochybnit ani vyvrátit správnost obsahu kupní a darovací smlouvy z 25. 2. 1977 jako veřejné listiny, takže žalobci prokázali naplnění zákonných podmínek ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb. Ústavní soud nemá důvodu, aby se z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatelů od závěrů krajského soudu odchyloval.
I. ÚS 34/97
Ústavní soud neshledal, že by v řízení u obecných soudů bylo stěžovatelům odepřeno právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny tím, že se soudy nezabývaly otázkou, za jakých okolností nabyli nemovitosti, které jsou předmětem sporu, "konkrétně" smlouvou ze dne 23. 10. 1973. Tuto okolnost a námitku nedostatku aktivní legitimace žalobců vůbec, vznesli stěžovatelé teprve v dodatku dovolání proti napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze,které však bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pokud stěžovatelé tutéž námitku vznesli i v ústavní stížnosti, nelze přehlédnout, že otázka platnosti smlouvy kupní a darovací ze dne 23. 10. 1973, uzavřená mezi ing. H. a L.H. a M.E., v souzené věci předmětem řízení vůbec nebyla, takže se jí obecné soudy nemohly zabývat.
Z důvodů, které jsou podrobněji uvedeny na jiném místě tohoto usnesení, rovněž Ústavní soud nedospěl k závěru, že by bylo napadeným rozhodnutím porušeno základní právo stěžovatelů podle čl. 11 Listiny.
Proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti tak, že ji jednak jako návrh nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e), jednak jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 1998
JUDr. Vladmír Paul
předseda senátu Ústavního soudu