Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.10.1998, sp. zn. I. ÚS 340/96 [ nález / PAUL / výz-3 ], paralelní citace: N 113/12 SbNU 131 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.340.96

sp. zn. I. ÚS 340/96 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů 1) ing. V. B., zastoupeného JUDr. Z. M., 2) Mgr. V. Č., zastoupené JUDr. L. P., 3) E. Z., 4) J. Z., 5) Z. Z., 6) O. Z., 7) B. U., všech zastoupených JUDr. Z. M., na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, takto: Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95, a Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, se zrušují. Odůvodnění: Ústavní stížností ze dne 28. 11. 1996, došlou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 1996, se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl zamítnut návrh stěžovatelů, kterým se domáhali toho, aby byla společnosti Stavební stroje N. n. H., s. p., uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání věcí, a to parc. č. 470 s dílnou, pozemků parc. č. 806 a 811 včetně stavebních objektů, na nichž stojí (nyní parc. č. 771, 512, 806/1), specifikovaných znaleckým posudkem č. 293-15/922, ze dne 16. 2. 1992, v katastrálním území Němčice nad Hanou. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru, že majetek, který byl předmětem restitučního řízení, přešel na stát dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nebyla tedy podle něho splněna jedna z hlavních a základních podmínek pro vydání věci podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. K tomuto závěru dospěl na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. 19 Co 632/94, jímž byl zrušen mezitímní rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 6. 1994, sp. zn. 7 C 74/92, když v tomto usnesení odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná věc byla znárodněna zestátněním ke dni 1. 1. 1948. Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 18. 9. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že původním výlučným vlastníkem předmětného majetku byl ing. A. B., po jeho smrti se dědičkou k jedné polovině předmětného majetku stala jeho manželka M. B., která zemřela dne 28. 8. 1995, a dědictví po ní připadlo jako odúmrť státu. Odvolací soud dovodil, že s ohledem na fakt, že stěžovatelé uplatnili nárok na vydání věci celé (nikoliv její jedné poloviny) za situace, kdy jejich právní předchůdci se podíleli jen na jedné polovině majetku ing. B., nebylo možno návrhu vyhovět, když soud nemůže zasahovat do projevu vůle účastníka (který zde byl obsahem petitu). V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že uvedená rozhodnutí považují za nezákonná a kolidující s ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. K tvrzenému porušení mělo pak dojít tím, že soudy se při posuzování věci zabývaly výhradně právním posouzením věci, aniž byl zjištěn skutkový stav věci - došlo tak k porušení zásad spravedlivého procesu. Na podporu své argumentace uvádějí stěžovatelé i řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů s tím, že k porušení ústavních práv stěžovatelů nedošlo. V odůvodnění svého stanoviska uvedl, že stěžovatelé nemohou požadovat vydání veškerého majetku svého právního předchůdce ing. A. B., ale pouze tu část, na níž by se podle dědické linie vůbec kdy mohli podílet. Ani v restitučním řízení nemůže nikdo nabýt více práv, než by mohl nabýt v dědickém řízení. Stěžovatelé se žalobou domáhali nahrazení projevu vůle, který pojali do petitu žaloby. Soud je návrhem v tomto řízení vázán. Do projevu vůle účastníka řízení nemůže soud zasahovat, nemůže jej měnit a nemůže mu ani částečně vyhovět. Krajský soud v tomto směru poukazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpj 237/81, Komentář k o. s. ř. z r. 1985 s tím, že pokud tento názor v obecné rovině stále platí, pak platí i pro řízení ve věcech restitučních. Stavební stroje N. n. H., s. p. v likvidaci, zastoupené likvidátorem JUDr. J. J., ve svém vyjádření navrhly, aby stížnosti stěžovatelů nebylo vyhověno. Prohlásily, že se vzdávají postavení být vedlejším účastníkem v řízení u Ústavního soudu. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, zejména tehdy, došlo-li k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k rozsahu stěžovateli namítaných ústavněprávních vad byl Ústavní soud nucen zkoumat napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející. Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda byla splněna lhůta pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost bylo možno podat ve lhůtě šedesáti dnů a tato lhůta začala běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tato lhůta v daném případě splněna byla. Při posuzování, zda bylo rozhodnutím obecných soudů zasaženo do ústavních práv stěžovatelů, vyšel Ústavní soud z rozsudků soudů první a druhé instance, z ústavní stížnosti a některých předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která se projednávanou problematikou zabývala. Na základě toho pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Odvolací soud dospěl k závěru, že nemohl vyhovět návrhu stěžovatelů, protože podíly požadované navrhovateli v dohodě o vydání nemovitosti nebyly v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb. Poukazoval přitom na to, že soud nemůže zasahovat do projevu vůle účastníka, který zde byl obsahem petitu; s tímto názorem se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť poučovací povinnost soudu podle §5 o. s. ř. se sice týká procesních práv a povinností a podstatná část §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. má hmotněprávní povahu, ale právo na soudní ochranu je v zákoně č. 87/1991 Sb. upraveno v ustanovení §5 odst. 4. Toto ustanovení je třeba vyložit pro účely splnění poučovací povinnosti soudu obdobně jako klasickou procesní normu, a proto o postupu při realizaci tohoto ústavního práva (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), je třeba účastníka poučit. To je dáno i tím, že jde o nárok restituční, který má podle judikatury Ústavního soudu speciální povahu a zasluhuje proto zvláštní ochrany. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, i když z jiných důvodů než soud prvního stupně použil, čímž argumentaci okresního soudu ani nepotvrdil, ani nevyvrátil. Právě touto argumentací bylo zasaženo do práv stěžovatelů, když soud založil své rozhodnutí na tom, že v daném případě došlo k přechodu na stát ze znárodňovacího zákona dnem 1. 1. 1948, tedy mimo rozhodné období 25. 2. 1948 - 1. 1. 1990, a na tom podle něj nezměnila nic ani okolnost, že výměr příslušného ministerstva byl vydán až v roce 1951. Toto stanovisko nebylo zrušeno, i když je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92, který dospěl k závěru, že dobu vzniku majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je nutno správně vztáhnout k datu přijetí zákona. Vyloučení případů znárodnění, ke kterým došlo zákony vydanými v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. jen proto, že zákon obsahoval ustanovení o zpětné účinnosti k datu, které nespadá do rozhodné doby ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., je v rozporu s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva, tj. v rozporu s ustanoveními čl. 11 odst. 2 první a druhé věty Listiny základních práv a svobod. Stejně judikoval Ústavní soud i v řadě dalších svých nálezů. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí dále dovolává nesprávného výkladu §5 odst. 1, který zní: "Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některé z nich, vydá se jim věc celá". Přes zcela jasné a nepochybné vyjádření vůle zákonodárce dospívá soud k závěru, že nikdo (tj. osoba povinná) nemůže na jiného převést více práv než kdy měl (tj. osoba oprávněná) a opomenul, že ona zásada vždy zněla "nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet", tj. nikdo nemůže převést více práva než sám má (tj. vztahuje se jen k osobě povinné, protože osoba oprávněná práva nabývá, a to není touto zásadou nijak dotčeno). Ústavní soud v souvislosti s tím shledal účelným věnovat se podrobněji výkladům §5 odst. 1 v citované jeho části, protože zde teorie i praxe došly někdy k názorům rozdílným, aniž by důvody byly dostatečně přesvědčivé. Měly však zřejmě původ ve změně přístupu k ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v němž bylo uvedeno: "Náležela-li odňatá věc do spoluvlastnictví více osob, jsou oprávněnými osobami spoluvlastníci podle výše svých podílů". Z toho se vyrozumívalo, že v případě podílového spoluvlastnictví k věci bylo možno vydat pouze ten spoluvlastnický podíl, který náležel osobě, jíž byl odňat. Změna však vyplynula právě z §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který na rozdíl od právě citovaného ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. obsahoval výslovné výše uvedené ustanovení o tom, že při splnění daných podmínek se vydá oprávněným osobám věc celá. Tato zákonná úprava, uskutečněná půl roku po zákonu č. 403/1990 Sb., svědčí podle názorů některých teoretiků o tom, že byla vyvolána již zkušenostmi z tohoto prvního restitučního zákona, neboť vydáním jen majetkových podílů na věci nebyl splňován jeden ze základních záměrů tohoto předpisu, aby stát vrátil majetek, který protiprávně nabyl. Nelze v této souvislosti a s přihlédnutím ke vzniku této novelizace opomenout ani první komentář k zákonu č. 87/1991 Sb. vydaný Dr. J. B. již v roce 1991. Zde se uvádí, že v citovaném ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je řešena také pluralita oprávněných a kogentně se stanoví, že uplatní-li nárok jen některý z nich, vydá se jim věc celá. Týká se to spoluvlastnictví ať podílového nebo bezpodílového, avšak také plurality nástupců prvotního oprávněného (§3 odst. 1, 2, 3). Nezáleží na tom, zda další oprávnění chtěli nebo nechtěli uplatnit svůj nárok, věc se vydá i bez ohledu na jejich pasivitu. V otázce, zda v takovém případě část připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují anebo zůstane státu, lze znění uvedeného ustanovení zákona spíše chápat tak, že podíl přirůstá druhým přihlášeným, to jest těm spoluoprávněným, kteří provedli výzvu podle §5 odst. 2 citovaného zákona. Dá se říci, že jim přirůstá rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni, např. podílové či bezpodílové spoluvlastníky. Účel zákona je také v tom, aby byla rychle zajištěna opětná stabilita právních vztahů vlastnických, zvláště k nemovitostem. Na druhé straně je tu ono kogentní ustanovení o vydání celé věci, znamenající zřejmě též, že není vhodné vytvářet spoluvlastnictví osob oprávněných a povinných. Riziko neprovedené výzvy jde plně k tíži oprávněného. Promeškal-li výzvu, prostě ztrácí nárok, i když o zákonu nevěděl. Odůvodněnost tohoto přístupu vykazuje i bezprostředně provedená novelizace zákona č. 403/1990 Sb. uskutečněná zákonem č. 137/1991 Sb., která v §9 odst. 1 v novém znění věc upravila takto: "Je-li více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z §3 tohoto zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě podle §19 uplatní nárok na vydání věci jen některá z nich, vydá se jim věc celá". Tím byly postaveny na stejnou linii či bázi možnosti oprávněných osob podle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. a odpovídající ustanovení pak bylo zahrnuto i do zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v §21. Tato v citaci uvedená poslední věta by byla zbytečná, pokud by mělo platit, že oprávněné osobě bude vydáno jen to, co může podle §3 požadovat, tj. její věc, která přešla do vlastnictví státu. Je to právě zakotvení možnosti, aby oprávněné osoby se dohodly jinak, a tedy aby např. některé z nich byl vydán podíl mnohonásobně vyšší, než by připadal v úvahu podle §3. Logickým důsledkem toho je pak i následující věta, která počítá s tím, že některá oprávněná osoba neuplatní svůj nárok včas a zákon dává jasnou dispozici, že osobám, které svůj nárok uplatnily včas, bude vydána věc celá. Soudní praxe nevnesla světlo do této problematiky a tak lze ocitovat jen stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1993, sv.7-8, č. 34 k výkladu některých ustanovení restitučních zákonů v praxi soudů. K předmětnému §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. uvádí: "8. Věcí, která má být vydána, je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu. Naproti tomu bezpodílový spoluvlastník je oprávněn požadovat vydání celé věci, a to i když z bezpodílových spoluvlastníků on sám splňuje předpoklady uvedené v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb." Bližší zdůvodnění se zde neuvádí, takže omezení oprávněných osob, které se zde stanoví, nevyplývá z textu zákona, jak výše uvedeno, a k objasnění věci nepřispělo. Ústavní soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně svým rozhodnutím ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. 19 Co 489/95, stejně jako Okresní soud v Prostějově rozhodnutím ze dne 2. 5. 1995, sp. zn. 7 C 74/92, porušil ústavní práva stěžovatelů obsažená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 11 odst. 2, větě první a druhé Listiny základních práv a svobod a dostal se do rozporu též s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 6. října 1998