Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.03.1998, sp. zn. I. ÚS 345/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 34/10 SbNU 223 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.345.96

sp. zn. I. ÚS 345/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti navrhovatele J. V. na nečinnost Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 15 Co 611/94 a nečinnost Okresního soudu v Berouně ve věci vedené pod sp. zn. 7 C 271/92, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Navrhovatel J. V. napadl svojí ústavní stížností nečinnost Krajského soudu v Praze ve věci žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a na náhradu ušlé mzdy, vedené pod sp. zn. 15 Co 611/94, a v téže věci i nečinnost Okresního soudu v Berouně, v řízení pod sp. zn. 7 C 271/92. Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle názoru navrhovatele bylo postupem soudů zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tím byl porušen i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovateli se tak prohlubuje vzniklá újma, neboť přišel o své zaměstnání i plat. Průtahy v řízení podle tvrzení navrhovatele trvaly v celém průběhu občanského soudního řízení. Jak navrhovatel uvedl, žalobu k Okresnímu soudu v Berouně podal dne 8. 12. 1992 a řízení dosud není skončeno. Dne 13. 12. 1993 soud vynesl rozsudek, který byl navrhovateli doručen až 2. 3. 1994. Jednání u krajského soudu probíhalo 15. 12. 1994, další až dne 23. 5. 1995. Rozhodnutí krajského soudu bylo vyneseno dne 23. 5. 1996. Tímto rozhodnutím byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Tato situace vedla navrhovatele k podání stížnosti na průtahy v řízení k rukám předsedy Krajského soudu v Praze dne 6. 2. 1995 a ministru spravedlnosti dne 23. 4. 1996, avšak průtahy v řízení odstraněny nebyly. Předsedkyně senátu Okresního soudu v Berouně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že poté, kdy byl rozsudek tohoto soudu krajským soudem zrušen, bylo nařízeno jednání ve věci na 24. 10. 1996. Při tomto jednání navrhovatel vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu a dále všech soudců Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze. Dne 12. 12. 1996 byl spis předložen Krajskému soudu v Praze. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ve svém vyjádření uvedla, že v předmětné věci nedošlo k zaviněným průtahům ze strany Krajského soudu v Praze. V časovém přehledu úkonů Krajského soudu v Praze poukázala zejména na to, že jednání před krajským soudem bylo nařízeno na 26. 1. 1995, avšak nekonalo se z toho důvodu, že zástupce navrhovatele dne 17. 1. 1995 vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu. Proto nemohla ve věci dále jednat, musela spis předložit Vrchnímu soudu v Praze a vyčkat jeho rozhodnutí. Z tohoto důvodu bylo další jednání nařízeno až na 23. 5. 1995. Uvedla dále, že v souladu s ustanovením občanského soudního řádu odvolací soud působil na účastníky řízení ke smírnému vyřízení věci, přičemž oba účastníci projevili zájem o mimosoudní vyřízení věci. Proto bylo jednání odročeno dne 22. 6. 1995 na neurčito a účastníkům byl dán prostor k mimosoudnímu jednání. V následujícím období navrhovatel (žalobce) ani jeho právní zástupkyně nepožádali soud o pokračování v řízení z důvodu neúspěšného mimosoudního jednání a zástupce žalovaného na dotazy předsedkyně senátu uváděl, že mimosoudní jednání probíhá. Z toho důvodu nelze ani o této době hovořit jako o průtazích způsobených zaviněnou nečinností soudu. Poté předsedkyně senátu obdržela od navrhovatele podání, v němž poukazuje na nečinnost soudu. Nato bylo ve věci nařízeno jednání a dne 23. 5. 1996 rozhodnuto ve věci samé. Dne 5. 3. 1997 byl spis Okresního soudu v Berouně předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o námitce podjatosti vůči soudcům Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze. I když navrhovatel realizuje vznesenou námitkou podjatosti své právo, v důsledku této námitky nemůže zatím Okresní soud v Berouně ani Krajský soud v Praze ve věci jednat vzhledem k tomu, že o námitce podjatosti musel rozhodovat Vrchní soud v Praze. Ze spisu Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal k okresnímu soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dal jeho zaměstnavatel - Střední odborné učiliště strojírenské v K. - dne 25. 9. 1992. Poté probíhalo ve věci řízení, které bylo ukončeno vynesením rozsudku Okresního soudu v Berouně dne 13. 12. 1993. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný zaměstnavatel odvolání, které bylo doručeno okresnímu soudu dne 17. 3. 1994 s tím, že bude odůvodněno do 7 dnů. Vzhledem k tomu, že žalovaný své odvolání neodůvodnil, okresní soud předložil odvolání žalovaného krajskému soudu bez odůvodnění dne 9. 5. 1994. Dne 31. 5. 1994 krajský soud vrátil okresnímu soudu spis bez věcného vyřízení z toho důvodu, že odvolání dle názoru krajského soudu nesplňovalo všechny náležitosti odvolání dle občanského soudního řádu a zástupce žalovaného nebyl předepsaným způsobem soudem vyzván k odstranění vad odvolání. Dne 23. 7. 1994 byly nedostatky odvolání žalovaným odstraněny. Dne 10. 8. 1994 podal navrhovatel návrh na předběžné opatření, který byl usnesením ze dne 20. 9. 1994 zamítnut. Jednání ve věci samé proběhlo před odvolacím soudem dne 15. 12. 1994 a bylo odročeno na 26. 1. 1995. Toto jednání však bylo dne 17. 1. 1995 přípisem všem účastníkům odvoláno (odročeno na neurčito) z důvodu vznesení námitky podjatosti předsedkyně senátu právním zástupcem navrhovatele, o čemž je ve spise úřední záznam předsedkyně senátu. Ve spise není doklad o tom, že námitka podjatosti byla předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí ani se tam nenalézá rozhodnutí vrchního soudu o námitce podjatosti, pouze je na č. listu 114 úřední záznam předsedkyně senátu ze dne 18. 4. 1995 o tom, že dotazem na vrchním soudu bylo zjištěno, že předsedkyně senátu není vyloučena z projednání předmětné věci. Další jednání Krajského soudu v Praze ve věci samé proběhlo dne 23. 5. 1995, bylo odročeno na 22. 6. 1995, kdy se obě strany sporu dohodly, že se pokusí o smírné vyřešení věci a nejpozději do konce srpna 1995 soudu sdělí, zda došlo k mimosoudní dohodě. Dne 4. 10. 1995 žalovaný na dotaz soudu sdělil, že jednání o smíru pokračuje a skončí do konce října a dne 4. 12. 1995 podal soudu zprávu, že k dohodě dosud nedošlo. Dne 12. 4. 1996 sdělil navrhovatel soudu, že k dohodě o mimosoudním vypořádání nedošlo a upozornil na zbytečné průtahy v řízení. Dne 23. 5. 1996 došlo u Krajského soudu v Praze ke druhému jednání ve věci samé, v němž soud usnesením rozsudek Okresního soudu v Berouně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud nařídil jednání na 24. 10. 1996. U tohoto jednání však vznesl navrhovatel námitku podjatosti soudců Okresního soudu v Berouně i Krajského soudu v Praze. Z tohoto důvodu bylo jednání odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o námitce podjatosti okresního a krajského soudu. Okresní soud v Berouně předložil spis k rozhodnutí o námitce podjatosti Krajskému soudu v Praze dne 12. 12. 1996, Krajský soud v Praze předložil spis k rozhodnutí o námitce podjatosti Vrchnímu soudu v Praze dne 5. 3. 1997. Vrchní soud v Praze rozhodl dne 30. 5. 1997 tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze nejsou vyloučeny z projednávání předmětné věci. O námitce podjatosti vůči soudcům Okresního soudu v Berouně dosud nebylo rozhodnuto, neboť navrhovatel podal ústavní stížnost a spis byl zaslán Ústavnímu soudu. II. Po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je důvodná pouze potud, že soudy obou stupňů nejednaly vždy ve zcela přiměřených časových intervalech. U Okresního soudu v Berouně došlo ke vzniku určitých průtahů zejména při odstraňování vad odvolání podaného žalovaným, kdy soud navíc nepostupoval v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, a proto musel být vyzván krajským soudem k nápravě tohoto nedostatku. Průtahy spatřuje Ústavní soud i při předkládání spisu k rozhodnutí o námitce podjatosti Vrchnímu soudu v Praze, kdy prodleva krajského soudu činila téměř tři měsíce. Námitka podjatosti byla vznesena u jednání dne 24. 10. 1996, spis byl předložen vrchnímu soudu až 5. 3. 1997. Průtahy vznikly i při odročení jednání před krajským soudem z důvodu vznesení námitky podjatosti zástupcem navrhovatele dne 17. 1. 1995. Do dalšího jednání dne 23. 5. 1995 uplynuly čtyři měsíce, přičemž ve spise není kromě úředních záznamů předsedkyně senátu, psaných téměř nečitelně vlastní rukou, žádný doklad o tom, že námitka podjatosti byla vznesena, kdy a kým, a především že předsedkyně senátu tuto námitku předložila vrchnímu soudu k rozhodnutí. Na základě uvedených skutečností má Ústavní soud za to, že v předmětné věci došlo v řízení před oběma soudy k nežádoucím průtahům. Při posouzení odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti těchto průtahů se však nelze jednoznačně přiklonit k názoru stěžovatele. Jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze ze 28. 4. 1997, bylo soudní projednávání věci provázeno mnoha složitostmi, které inicioval sám tehdejší žalobce. Závěrem je proto nutné k předmětné ústavní stížnosti uvést, že k průtahům v řízení ve věci samé došlo v podstatné míře vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil své právo a vznesl námitku podjatosti obou soudů, čímž přispěl i on k průtahům v předmětné věci. Vzhledem k celé řadě různých aktivit navrhovatele v průběhu soudního řízení nelze nežádoucí průtahy přičítat převážně obecným soudům. Zde je namístě uvést na příklad to, že navrhovatel podal odvolání proti rozsudku okresního soudu 17. 3. 1994, avšak závažné nedostatky tohoto odvolání - po urgencích soudu - odstranil až 23. 7. 1994, tedy až po čtyřech měsících. Rovněž postupné námitky podjatosti nejprve předsedkyně Okresního soudu v Berouně a pak všech soudců tohoto soudu i soudců Krajského soudu v Praze značně prodlužovaly celé řízení. Ani při pokusu o smírné řízení neuplatnil stěžovatel včas námitku, že tento pokus ztroskotal. Proto vzhledem ke všem okolnostem Ústavní soud nemohl než ústavní stížnost zamítnout, neboť průtahy způsobené soudy samými nebyly natolik závažné, aby je bylo možno označit přímo za zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 10. března 1998