ECLI:CZ:US:1998:1.US.388.97
sp. zn. I. ÚS 388/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. F. M., účastníka řízení - Krajského soudu v Ostravě, vedlejší účastnice - Ing. A. A., zastoupené Mgr. V. E., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 8 Co 990/97, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 1997, sp.
zn. 8 Co 990/97 se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 1997, sp.
zn. 34 C 501/95, bylo ve věci navrhovatelky (stěžovatelky), která
se proti odpůrci CK C. domáhala zaplacení částky 37 852 Kč
s příslušenstvím, zastaveno řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí byla
skutečnost, že stěžovatelka prý jako odpůrce označila neexistující
subjekt ("CK C."), když jeho správné označení je "ing. A. A., C.
cest. kancelář". Tento nedostatek shledal okresní soud
neodstranitelným, neboť nelze připustit, aby za neexistující
subjekt vstoupil do řízení jiný účastník.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo citované
usnesení Okresního soudu v Ostravě potvrzeno. V odůvodnění
usnesení soud uvedl, že stěžovatelka sice u ústního jednání dne
21. 3. 1997 jako odpůrkyni správně označila osobu uvedenou
v koncesní listině, to však prý nic nemění na skutečnosti, že
v den zahájení řízení odpůrce (uvedený v návrhu) neměl způsobilost
být účastníkem řízení a jediným možným důsledkem takové situace je
právě zastavení řízení (§104 odst. 1 věta prvá občanského
soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). Krajský soud se proto se
závěry okresního soudu ztotožnil.
Citované usnesení Krajského soudu v Ostravě napadla
stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že tímto usnesením
bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť
vynaložila finanční prostředky, určené na zaplacení zahraničního
zájezdu, aniž jí bylo poskytnuto požadované protiplnění.
Stěžovatelka se domnívá, že otázku způsobilosti být účastníkem
řízení jakožto procesní podmínku soud zkoumá z úřední povinnosti.
Stěžovatelka při jednání u okresního soudu (roz. 21. 3. 1997)
odpůrce označila správně, tj. v souladu s jeho živnostenským
oprávněním. Tím prý vadu řízení odstranila a v řízení mohlo být
pokračováno. V době podání závazné přihlášky k zájezdu odpůrce
údajně vystupoval tak, jak byl v původním návrhu označen a je prý
proto nepochybné, že ke dni podání návrhu na zahájení řízení
existoval. Navíc je údajně doloženo, že se odpůrce k podané žalobě
"v podstatě hlásil". Stěžovatelka dále tvrdila, že nepřesné
označení odpůrce v návrhu odstranila i ve svém vyjádření ze dne
9. 4. 1997. Napadené usnesení je prý v rozporu s příslušnými
ustanoveními o.s.ř. a s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
74/94 a stěžovatelka proto navrhla jeho zrušení. Stěžovatelka na
ústním jednání před Ústavním soudem netrvala.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský
soud v Ostravě, dále Okresní soud v Ostravě a vedlejší účastník
řízení - ing. A. A.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na
odůvodnění napadeného usnesení a nad jeho rámec uvedl, že ochrany
vlastnického práva je nutno se domáhat toliko zákonem předepsaným
způsobem, v tomto případě postupem upraveným v o.s.ř., a proto je
prý ústavní stížnost nedůvodná. Krajský soud netrval na ústním
jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Ostravě zcela odkázal na odůvodnění svého
usnesení v této věci a rovněž uvedl, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Ing. A. A. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti prohlásila,
že rozhodnutí obou obecných soudů jsou věcně správná a zákonná,
takže jimi nemohlo být porušeno ani vlastnické ani jiné základní
právo stěžovatelky. Proto navrhla, aby byla ústavní stížnost jako
zjevně neopodstatněný návrh odmítnuta. Na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvala.
Ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelka namítá, že v souzené věci bylo porušeno její
základní právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že stěžovatelka brojí
zejména proti procesnímu postupu obecných soudů a že tedy ve
skutečnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces, zakotvené
zejména v čl. 36 a násl. Listiny.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu. Obecné soudy v dané věci
dospěly k závěru, že stěžovatelka (v postavení navrhovatelky) jako
odpůrce chybně označila "neexistující subjekt", který neměl
způsobilost být účastníkem řízení, takže byly dány podmínky pro
zastavení řízení podle ustanovení §104 o.s.ř. Ústavní soud však
již dříve judikoval, že "z hlediska ustanovení §43 odst. 2
o.s.ř. má žaloba mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové
náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.
Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu
a tedy ani o otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit
ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován
někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Takové poučení
soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce,
když má na mysli jeden a týž subjekt ... je plně namístě" (nález
sp. zn. III. ÚS 74/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 298 a 299, na nějž
stěžovatelka v ústavní stížnosti správně poukázala).
Ústavní soud se ani v souzené věci nemíní od své ustálené
judikatury odchylovat. Z příslušného soudního spisu vyplývá, že
podle listinných důkazů (závazná přihláška na zájezd ze dne 4. 4.
1995, oficiální razítko apod.) odpůrce vystupoval pod označením
"C. cestovní kancelář" a že tedy stěžovatelku uvedl v omyl,
jestliže koncesní listina již od 17. 9. 1993 zněla na jméno: Ing.
A. A., C. cest. kancelář. Stěžovatelka si v dobré víře zaplatila
zahraniční zájezd na Mallorku a ne vlastní vinou se jí nedostalo
odpovídajícího protiplnění. V jednání, jež předcházelo soudnímu
řízení, stěžovatelka s firmou, označenou jako "C. cest. kancelář",
korespondovala, takto označená firma (kterou zastupovala ing. A.)
na korespondenci reagovala a v té době nikdy nepoukázala na to, že
"neexistuje". Poté, co stěžovatelka dne 21. 3. 1997 svůj omyl
zjistila - a to bez jakéhokoliv poučení okresním soudem - ještě
před zahájením jednání po nahlédnutí do koncesní listiny uvedla do
protokolu o jednání, že upřesňuje označení odpůrce podle této
koncesní listiny, "a to Ing. A. A., C. cest. kancelář". Z toho
vyplývá, že stěžovatelka uvedený nedostatek podmínky řízení
neprodleně odstranila, takže okresní soud v tomto případě důvod
pro zastavení řízení neměl. Skutečnost, že tak po jednom a půl
roce od zahájení řízení učinil, aniž by respektoval opravný
přednes stěžovatelky co do označení odpůrce - byť ji sám ve smyslu
§5 o.s.ř. nepoučil - nasvědčuje tomu, že postupoval zcela
formalisticky a svým rozhodnutím - které potvrdil i krajský soud
- naprosto ignoroval i ustálenou judikaturu Ústavního soudu.
Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením
Krajského soudu v Ostravě bylo porušeno základní právo
stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 8 Co
990/97, zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavní soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. ledna 1998