ECLI:CZ:US:1998:1.US.390.97
sp. zn. I. ÚS 390/97
Usnesení
I. ÚS 390/97
_
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele Š., zastoupeného JUDr. L.V., proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1997, čj. 33 Cm 364/96 v bodě V. výroku, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, čj. 8 Cmo 213/97 - 21, takto:
Návrh se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 13. 10. 1997, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatel. napadá rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1997, čj. 33 Cm 364/96 v bodě V. výroku, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1997, čj. 8 Cmo 213/97 - 21, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v části. výroku, týkající se vrácení soudního poplatku, potvrzeno.
I. ÚS 390/97
Nesprávnost postupu obou soudů spatřuje v tom, že v případě jeho žaloby proti společnosti I., soudy nesprávně aplikovaly na jeho žádost o vrácení soudního poplatku ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. a zákona č. 36/1995 Sb. Proti stanovisku soudů namítá jednak nepřípustnou retroaktivitu, jednak rozpor s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
K návrhu je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí., ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá rozhodnutími obecných soudů jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny zejména ústavní procesní principy, především pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak se nezabývá stanovisky a závěry obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby s jejich postupem se sám neztotožňoval.
Podstata ústavní stížnosti je spatřována v tom, že pravomocným rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel však bližší zdůvodnění údajného zásahu do svých ústavních práv neuvádí. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na výklad ministerstva financí jako navrhovatele zákona č. 549/1991 Sb., který údajně podporuje názor stěžovatele.
I. ÚS 390/97
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda soudy neporušily čl. 36 resp. či. 38 Listiny základních práv a svobod, týkající se spravedlivého procesu. Nezjistil však takové porušení práv stěžovatele, ani porušení jiných ústavních práv. Neshledal ani důvod, z něhož by mělo být vyhověno návrhu na zrušení napadených rozhodnutí obou soudů, které svá právní stanoviska řádně odůvodnily a opřely o platné znění zákona. Proto i odvolání na čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, je pro tento případ nepoužitelné. Pokud však stěžovatel dospěl k názoru, že jiné soudy rozhodly jinak a lépe, je třeba uvést, že zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, v paragrafech 28 a 29 stanoví, že zákonnost rozhodování soudů zajišťuje Nejvyšší soud ČR, který sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování zaujímá stanoviska, zejména když některá právní otázka vyžaduje sjednocení výkladu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení Ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod a že vyplynulo, že jde jen o rozdílný výklad zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a jeho novely č. 36/1995 Sb., musel Ústavní soud považovat návrh ústavní stížnosti za návrh, k jehož projednání není příslušný.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 1998 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu