ECLI:CZ:US:1998:1.US.392.97
sp. zn. I. ÚS 392/97
Usnesení
I. ÚS 392/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti navrhovatelky Ing. A.Š., zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 88/97-71, ze dne 9. 6. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadla rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 88/97-71, ze dne 9. 6. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně, tj. Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 5 C 218/93-41, ze dne 6. 9. 1996. Citovanými rozhodnutími obecných soudů byla navrhovatelce stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi, tj. Bytovému podniku P., částku 4 170 Kč s příslušenstvím, tj. 3% úroků z prodlení za dobu od 11. 1. 1993 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci soudního
rozhodnutí.
I. ÚS 392/97
V ústavní stížnosti navrhovatelka poukazuje na to, že vedlejší účastník se na ní domáhal zaplacení částky 4 170 Kč za poskytnuté ubytovací služby v Domě hotelového bydlení v P., za období od 1. 10. 1991 do 31. 12. 1992. Následně další žalobou podanou o dva roky později se vedlejší účastník domáhá na navrhovatelce zaplacení částky 25 432, 80 Kč ze stejného důvodu, ovšem za časové období od 1. 1. 1993 do 31. 7. 1995. Tento následný spor není dosud skončen.
Navrhovatelka se nezabývá ve své ústavní stížnosti meritem věci, vytýká pouze vady procesního charakteru. V této souvislosti poukazuje na zcela jinou kauzu, týkající se žalované A.B., která proběhla u Obvodního soudu pro Prahu 6, pod sp. zn. 4 C 224/93. Tato věc byla vyvolána z téhož důvodu jako případ navrhovatelky, pouze se týkala částky 16 440 Kč s příslušenstvím. Navrhovatelka demonstruje na této věci skutečnost, že přestože odvolací soud připustil ve věci dovolání, neboť si byl vědom, že právní posouzení merita věci je nejednoznačné, dovolací soud podané dovolání odmítl s poukazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tornu, že i její vlastní kauza nepřesahuje částku 20 000 Kč, není dána přípustnost dovolání právě s poukazem na ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tato situace je podle navrhovatelky způsobena chováním vedlejšího účastníka, který jako žalobce rozložil žalobní nárok uplatněný proti ní do dvou samostatných žalob.
Z toho navrhovatelka dovozuje ve vztahu k aplikaci ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. rozpor s ustanoveními čl. 1 a 10 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatelka dovozuje, že nemůže podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jen z toho důvodu, že žalobce rozložil svůj nárok do dvou žalob, a proto nepřesahuje předmět jednoho řízení částku 20 000 Kč. Podle navrhovatelky v zákoně jednoznačně chybí podrobnější úprava limitů, neboť nejsou podchyceny právě případy, kdy žalobce může žalovanou částku rozložit do více žalob tak, aby nebylo možno podat
I. ÚS 392/97
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu. Z těchto důvodů považuje navrhovatelka ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. za odporující shora citovaným článkům ústavy ČR, Listiny i Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Společně s podanou ústavní stížností proto navrhuje navrhovatelka i zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
V písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti Městský soud v Praze i vedlejší účastník řízení navrhli zamítnutí ústavní stížnosti.
Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 218/93, Ústavní soud zjistil, že věc skončila pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně. Navrhovatelce byla stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 4 170 Kč s příslušenstvím. Podstata dlužné částky spočívala ve zvýšení ceny za ubytování vyvolané zvýšením cen energií a vody. Zvýšení cen za ubytování proběhlo v souladu s cenovými předpisy a odpovídalo také ujednání ve smlouvě, kde byla zakotvena možnost pro vedlejšího účastníka zvýšit cenu za ubytování v souladu se změnami cen energií, vody, případně v oblasti poskytování služeb.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti poukazuje na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví. Nad jejich činností může vykonávat přezkumný dohled pouze došlo-li k porušení ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, jakož i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud v tomto směru nesdílí názor navrhovatelky, že došlo k porušení Ústavy ČR, Listiny a úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je namístě zdůraznit, že ústavní stížnost vůbec nepolemizuje s meritem věci, tedy s výsledkem řízení před obecnými soudy. Pouze napadá vady procesního charakteru, které spatřuje v aplikaci ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a to
I. ÚS 392/97
s poukazem na zcela jiné řízení. V kauze, která proběhla a pravomocně
skončila před obecnými soudy a týká se samotné navrhovatelky, totiž k aplikací citovaného ustanovení vůbec nedošlo.
Pokud se týká tvrzení navrhovatelky o záměru vedlejšího účastníka znemožnit jí podání dovolání rozložením částek do více žalob, vyvrací jej fakt, že druhá žaloba podaná vůči navrhovatelce přesahuje hranici 20 000 Kč a otevírá tedy prostor pro případné dovolání. Nešlo tedy nepochybně o záměr vedlejšího účastníka záměrně rozložit žalovanou částku do více kauz pod hranicí 20 000 Kč.
Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud v senátu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno vlastní ústavní stížnosti stěžovatelky nebylo třeba rozhodovat o jejím návrhu na zrušení ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť tento návrh je akcesorický vůči vlastní ústavní stížnosti.
Poučení, Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 20. července 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu