Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.03.1998, sp. zn. I. ÚS 400/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 29/10 SbNU 189 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.400.97

sp. zn. I. ÚS 400/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P. K. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, takto: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, se z r u š u j e . Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 7. 1992, sp. zn. 1 T 150/92, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyhýbání se výkonu civilní služby podle ustanovení §272d odst. 3 trestního zákona, neboť v době od 21. 11. 1991 v Lipnici nad Sázavou v léčebně dlouhodobě nemocných Okresní nemocnice Havlíčkův Brod nadále odmítá vykonávat civilní službu, do níž byl povolán rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 10. 1990, č.j. 50/86/90, s nástupem od 1. 11. 1990, z důvodu svého náboženského přesvědčení, které mu prý brání podle platné právní úpravy takovou službu vykonávat a po celou dobu se proto zdržuje mimo místo výkonu služby. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 9. 1992, sp. zn. 4 To 255/92, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele. V ní zejména uvedla, že stěžovatel byl původně rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. 1 T 259/91, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 To 2/92, uznán vinným, že dne 15. 8. 1991 bez povolení a souhlasu příslušných orgánů opustil místo civilní služby v OÚNZ Havlíčkův Brod, kam byl povolán rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Havlíčkově Brodě ze dne 2. 10. 1990, č.j. 50/86/90, s nástupem od 1. 11. 1990, což bylo právně kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle ustanovení §272d odst. 3 trestního zákona, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Již u soudního jednání dne 20. 11. 1991 prý stěžovatel prohlásil, že jeho rozhodnutí dále nevykonávat civilní službu, jež učinil dne 15. 8. 1991, je trvalé. Jeho jednání proto bylo citovaným rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 1991 správně posouzeno jako trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle ust. §272d odst. 3 trestního zákona. Pokračování ve vyhýbání se výkonu této služby však prý již nelze hodnotit jako nový trestný čin, neboť stěžovatel pouze setrval na své již dříve projevené vůli civilní službu nedokončit. Jde tedy o stejné jednání i o stejný následek a tedy i o totožný a nikoliv nový skutek. Další odsouzení stěžovatele proto znamená rozpor s ustanovením §11 odst. 1 písm. g) trestního řádu, což odvolací soud nezjistil a nenapravil. Proto ministryně spravedlnosti Nejvyššímu soudu ČR navrhla, aby podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že citovaným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové byl porušen zákon v §11 odst. 1 písm. g), §2 odst. 6 a §254 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k §272d odst. 3 trestního zákona a dále aby napadené rozhodnutí zrušil, a to včetně citovaného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, že stěžovatel se sice dopouštěl totožného jednání, avšak toliko svojí povahou a následkem. Stěžovatel skutečně setrval na své dříve projevené vůli civilní službu nedokončit. Z pohledu trestněprávní teorie i praxe by se prý proto skutečně jednalo o totožný skutek, pokud by však nedošlo k odsouzení stěžovatele rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 11. 1991, sp. zn. 1 T 259/91. Jeho vyhlášením totiž došlo k přerušení totožnosti skutku a k jeho ukončení. Právě k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně váže trestní zákon rozdíl mezi souběhem a recidivou (§35 odst. 2 trestního zákona). Z toho je prý nutno dovodit, že "trestný čin, který je trestný" jen při soustavném páchání (pokračující, trvající nebo hromadný), je nutno pro potřebu soudního rozhodnutí považovat za ukončený vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně; pokud stejné jednání trvá i po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, jde o nový trestný čin. Proto byla stížnost pro porušení zákona zamítnuta. Nejvyšší soud ČR dodal, že i za platnosti nové právní úpravy, která podle §12 odst. 11 trestního řádu váže okamžik, od něhož se pokračující jednání považuje za nový skutek, na úkon sdělení obvinění podle §160 trestního řádu, by jednání stěžovatele bylo nutno posuzovat jako dva samostatné skutky. Citované usnesení Nejvyššího soudu ČR napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že jeho případ je totožný s několika případy, které již Ústavní soud rozhodl dříve (sp. zn. I. ÚS 184/96, IV. ÚS 81/95, IV. ÚS 82/97 a I. ÚS 322/96) a že proto pouze odkazuje na odůvodnění obsažená v těchto nálezech. Opakované odsouzení v případě, kdy někdo již byl jednou potrestán za trvalé odepření "povinné služby", je v rozporu s čl. 40 odst. 5, s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto stěžovatel navrhl, aby bylo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušeno. Stěžovatel netrval na ústním jednání před Ústavním soudem a podle ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, žádal, aby jeho náklady na právní zastoupení uhradil stát. Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že tedy nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR, dále Krajský soud v Hradci Králové, Okresní soud v Havlíčkově Brodě a vedlejší účastník řízení - ministryně spravedlnosti ČR. Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že rozhodoval v souladu se zákonem. Poukázal na to, že v ústavní stížnosti se toliko zdůrazňuje trvalost úmyslu stěžovatele civilní službu nevykonat. Trestní zákon však striktně stanoví, kde je hranice, dělící trvající jednání (resp. udržování protiprávního stavu) na dva skutky (§35 odst. 2 trestního zákona, §12 odst. 11 trestního řádu). Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a prohlásil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Krajský soud v Hradci Králové rovněž pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Okresní soud v Havlíčkově Brodě Ústavnímu soudu sdělil, že soudce, který tento případ projednával, již v justici nepůsobí, a proto soud nepovažuje za vhodné se k ústavní stížnosti vyjádřit. Okresní soud na ústním jednání před Ústavním soudem netrval. Ministryně spravedlnosti ČR ve svém vyjádření odkázala na stanovisko uvedené ve stížnosti pro porušení zákona, a to jak co do skutkových zjištění, tak i jejich právního hodnocení. Proto navrhla, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvala. Ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 40 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Podle čl. 40 odst. 5 Listiny "nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby." Na tento ústavně zaručený princip navazuje zejména ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, "proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno". V čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě se uvádí, že "nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu". V ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny se praví, že "při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena". V souzené věci Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od své stávající judikatury, podle níž pokračování ve vyhýbání se výkonu civilní služby poté, co za to byl stěžovatel pravomocně odsouzen, nelze pokládat za nový trestný čin. "Zásada ne bis in idem nalezla své místo též v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. či omezení základního práva podle čl. 40 odst. 5 Listiny, jak to činí §12 odst. 11 trestního řádu. Rozhodující přitom je, že toto ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice podle čl. 10 Ústavy bezprostředně závazné a má přednost před zákonem. Tak musí být i aplikováno" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 184/96, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, C. H. Beck, Praha 1997, str. 216). Dalším odsouzením stěžovatele byl tedy porušen zákon, zejména ve vztahu k ustanovení citovaného §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, které vyjadřuje pravidlo, že nikdo nesmí být stíhán opětovně pro týž skutek. Interpretace citovaných předpisů trestního zákona a trestního řádu, podle níž při trvalém odmítnutí výkonu civilní služby by byly tyto osoby opakovaně trestně stíhány, je nepřijatelná, neboť pak by bylo toto trvalé odmítnutí ve svých důsledcích vykládáno jako odmítnutí dočasné či krátkodobé. Proto Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 65/97, zrušil, neboť jím byla porušena výše uvedená základní práva a svobody stěžovatele. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. března 1998