ECLI:CZ:US:1998:1.US.404.97
sp. zn. I. ÚS 404/97
Usnesení
.
I. ÚS 404/97
Č E S K Á R E PUBLIK A
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.A., zastoupené advokátkou JUDr. I.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997, č. j. 33 Ca 80/96-39, ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 20. 11. 1995, č. j. V 6 - 6700/94, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Bytového podniku v P., zastoupeného advokátkou JUDr. V.M., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností napadla navrhovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 1997, č. j. 33 Ca 80/96-39, ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu P. ze dne 20. 11. 1995, č. j. V 6 - 6700/94. Rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo rozhodováno o odvolání proti rozhodnutí Katastrálního úřadu P. podle §250 I a násl. o. s. ř. Městský
I. ÚS 404/97
soud v Praze potvrdil svým rozsudkem rozhodnutí katastrálního úřadu, jímž byl zamítnut návrh na vklad dohody o vydání věci ze dne 29. 5. 1991 uzavřené podle zák. č. 403/1990 Sb. mezi vedlejším účastníkem a zemřelou matkou navrhovatelky A.H. ohledně domu čp. 1687 s pozemkem parc. č. 2961 v kat. úz. P.
Stěžovatelka vytýká rozhodnutí obecného soudu, že jím došlo k majetkové křivdě, neboť v řízení bylo prokázáno, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období způsobem, kdy nelze pochybovat o tom, že se jednalo o násilné převzetí vlastnického práva. Tyto křivdy by měly napravovat restituční zákony. Navrhovatelka je přesvědčena o tom, že je třeba na celý případ aplikovat obecně vůli a účel restitučních zákonů, které jako speciální zákony na sebe navazují a napravují křivdy minulým režimem spáchané. Pokud by navrhovatelce byly známy skutečnosti a měla doklady, o které městský soud opřel své rozhodnutí, bývala by mohla uplatnit v zákonné lhůtě svůj nárok podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť z dostupných listinných dokladů je zřejmé, že pokud skutečně konfiskační řízení bylo aplikováno, bylo výrazem politické perzekuce a majetek přešel na stát v rozporu se zákonem. Stěžovatelka se proto domnívá, že pokud byla dohoda o vydání nemovitosti uzavírána dne 29. 5. 1991, tedy v době účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., je možné dohodu posuzovat podle obsahu, kterým je vůle napravit nepochybnou křivdu. Podle navrhovatelky není rozhodné z formální stránky, podle kterého restitučního zákona je dohoda o vydání nemovitostí nadepsána. Zájem tehdejšího režimu na majetku rodiny spatřuje stěžovatelka v tom, že sestra původního vlastníka, se kterou provozoval živnost, byla v padesátých letech odsouzena za protistátní činnost k odnětí svobody v uranových dolech a k trestu propadnutí majetku.
I. ÚS 404/97
Navrhovatelka se proto domnívá, že rozhodnutím obecného soudu ve spojení s rozhodnutím Katastrálního úřadu P. bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na vlastnictví. Dále došlo k porušení čl. 1 Listiny, tj. princip, že základní právo, v tomto případě vlastnické, je nezrušitelné. Konečně došlo k porušení čl. 90 Ústavy, neboť obecný soud neposkytl ochranu právům navrhovatelky.
Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelky se závěry obecného soudu i katastrálního úřadu ohledně toho, zda bylo možno provést vklad konfiskačním výměrem do katastru nemovitostí dohody o vydání věci uzavřené podle zák. č. 403/1990 Sb., jestliže tato dohoda měla být správně uzavřena podle zák. č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, č. j. 33 Ca 80/96-39. Z jeho obsahu zjistil, že 29. 5. 1991 došlo k uzavření dohody o vydání věci podle zák. č. 403/1990 Sb. mezi matkou navrhovatelky A.H. a vedlejším účastníkem, jejímž předmětem byly nemovitosti v kat. úz. P. Dohoda o vydání věci byla registrována bývalým Státním notářstvím pro Prahu dne 23. 9. 1991. Na základě podnětu ke stížnosti pro porušení zákona došlo rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 1994, sp. zn. 4 Cz 147/92, ke zrušení rozhodnutí o registraci a věc byla vrácena k novému řízení. V jeho rámci Katastrální úřad pro P. rozhodnutím z 20. 11. 1995 zamítl návrh na vklad, neboť nebylo prokázáno, že přechod vlastnického práva na čs. stát nastal na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Naopak doplněním řízení bylo prokázáno, že důvodem přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát byla konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. V řízení se sice nepodařilo dohledat originál výměru ONV v Praze o konfiskaci majetku A.P., ze dne 11. 11. 1952, dle dekretu č. 108/1945 Sb., dohledána
I. ÚS 404/97
a předložena byla však fotokopie odvolání A.P. do konfiskačního výměru ONV v Praze. Z textu tohoto dokladu vyplynulo, že odvoláním byl napaden výměr ONV v Praze ze dne 11. 12. 1951, č. 193/1-11.12.1951-6-8Ross, jímž byla vyslovena konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb. Předloženo bylo i rozhodnutí finančního odboru ÚNV hl. m. Prahy ze dne 5. 5. 1959, č. Fin/3-P 8741959, kterým bylo o odvolání A.P. rozhodnuto tak, že výměr o konfiskaci byl potvrzen. V průběhu tohoto řízení dne 24. 11. 1994 zemřela A.H. a její jedinou dědičkou se stala její dcera, tedy navrhovatelka, na kterou přešlo i majetkové právo dle uzavřené dohody o vydání věci. Odvolání k Městskému soudu v Praze proto podala již sama navrhovatelka. Městský soud v Praze posoudil věc podle §2501 a násl. o. s. ř. a potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu jako věcně správné.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze, Katastrální úřad P. i vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
V případě předmětné ústavní stížnosti je nutno poukázat na vztah zákona č. 87/1991 Sb. a zák. č. 403/1990 Sb., v platném znění. Oba restituční zákony upravují zcela samostatné okruhy následků majetkových křivd a způsobů jejich zmírnění, a nejde tudíž o vztah zákona speciálního k zákonu obecnému. Pokud proto v případě předmětné věci bylo prokázáno, že k přechodu vlastnictví na stát došlo v důsledku konfiskačního výměru prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a nikoliv na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., bylo nutno restituční nárok uplatnit na základě příslušné restituční normy. To znamená, že v případě majetkových křivd a jiných křivd, k nimž došlo konfiskačním výměrem v tzv. rozhodném období (tj. období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), je třeba uplatnit restituční nárok podle zák. č. 87/1991 Sb. Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, přitom okruh problematiky, na kterou se vztahuje,
vymezuje negativně, tedy tím způsobem, že se nevztahuje na ty případy, které jsou upraveny zvláštním zákonem. Takovým zvláštním případem byl přechod vlastnictví na čs. stát na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru. V takovém případě by byl namístě postup podle zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, v platném znění. Pokud však dohoda o vydání věci byla uzavřena podle zák. č. 403/1990 Sb., ačkoliv k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát došlo na základě konfiskačního výměru ze dne 11. 12. 1951, tedy v rozhodném období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb., měl být restituční nárok uplatněn podle zákona o mimosoudních rehabilitacích (§6 odst. 1 a 2). Otázka přechodu vlastnictví na stát na základě dekretu prezidenta republiky, č. 108/1945 Sb., byla v řízení prokázána. Konfiskační výměr ONV v Praze ze dne 11. 12. 1951 nepochybně vydán byl, když proti němu bylo podáno odvolání. Proto došlo u původního vlastníka A.P. ke konfiskaci veškerého jeho majetku dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky, č. 108/1945 Sb., tj. dnem 30. 10. 1945. V takovém případě měla stěžovatelka, respektive její právní předchůdkyně, volit cestu, spadající pod režim zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění. Neučinila-li tak, nemůže sledovaného cíle dosáhnout na základě zák. č. 403/1990 Sb., v platném znění. Nelze proto nic podstatného vytknout závěru jak Městského soudu v Praze, tak Katastrálního úřadu P., pokud nevyhověl návrhu na vklad vlastnického práva s poukazem na ustanovení §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění.
Ve vztahu k namítanému porušení čl. 11 Listiny současně poukazuje Ústavní soud na to, že tímto ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Nemohlo proto ani z tohoto pohledu tvrzené porušení citovaného článku Listiny obstát.
S
I. ÚS 404/97
Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu