ECLI:CZ:US:1998:1.US.419.98
sp. zn. I. ÚS 419/98
Usnesení
I. ÚS 419/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předseda JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. S., zastoupené advokátem JUDr.V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 28 Ca 216/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 27. 1. 1995, č.j. PÚ 1014/92, byla stěžovatelce (navrhovatelce) vydána část pozemku č. kat. 1018 o výměře 376 m2, sloučená do parc. č. 1019, označená nově podle geometrického plánu ze dne 28. 9. 1994 čís. zak. 547-107/94 jako parc. č. 1019/2 ostatní plocha o výměře 376 m2 v katastrálním území P., dosud vedená u Katastrálního úřadu Praha - město na listě vlastnictví č. 142 pro obec hl. m. Praha a kat. území P. (dále jen "předmětná nemovitost"). Citovaným rozhodnutím byl zamítnut návrh na vydání zbytku pozemku č. kat. 1018 o výměře 628 m2, sloučeným do parc. č. 1018 a 1019 v katastrálním území P.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí pozemkový úřad zejména uvedl, že se stěžovatelka domáhala vydání výše specifikovaného pozemku, popř. přidělení náhradního pozemku, z toho důvodu, že prý přešel na stát neprávem vyvlastněním (rozhodnutím odboru výstavby ONV v Praze 4 ze dne 28. 5. 1965, č.j. Výst. 9222/65-Dk), a to přesto, že byl zakoupen pro
I. ÚS 419/98
výstavbu rodinného domu. Za nespravedlivou označila stěžovatelka i příliš nízkou náhradu za vyvlastnění (5.542,10 Kč). Podle názoru pozemkového úřadu část původního pozemku, tj. předmětná nemovitost, trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna a je proto dána podmínka podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), k jejímu vydání stěžovatelce jako oprávněné osobě. Ohledně zbytku pozemku č. kat. 1018 o výměře 628 m2 pozemkový úřad návrhu nevyhověl, nebot' prý tato nemovitost slouží účelu, pro nějž byla vyvlastněna, došlo k jejímu zastavění obytným domem a náhrada za vyvlastnění byla vyplacena.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca 76/95, bylo citované rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, k odvolání podanému Stavebním bytovým družstvem Rozvoj zrušeno. V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že se předmětný pozemek nacházel v lokalitě, která byla územním plánem určena k zástavbě rodinnými domy. Půdou, na niž se vztahuje zákon o půdě, je prý však třeba rozumět pouze půdu vymezenou určitým účelem, tj. zemědělskou půdu obhospodařovanou a půdu, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařovaná, ale dočasně obdělávaná není, přičemž zákonná úprava zemědělského půdního fondu používá kritéria materiálního. Nepostačuje proto samotná evidence půdy jako zemědělské a rozhodující je skutečný stav. Přitom zemědělským obhospodařováním je údajně třeba rozumět výrobu provozovanou zemědělskými družstvy, státními statky nebo fyzickými osobami pro trh a nikoliv pěstování zeleniny nebo jiných plodin pro vlastní potřebu. Tomu odpovídá i negativní vymezení působnosti zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kde je v ustanovení §1 odst. 4 stanoveno, že tohoto zákona se nepoužije na zmírnění křivd, které vznikly převzetím zemědělské půdy využívané k zemědělské výrobě. V souzené věci je prý nepochybné, že předmětný pozemek není využíván k zemědělské výrobě a v době, kdy byl vyvlastněn, sama stěžovatelka uvedla, že jej zakoupila za účelem výstavby rodinného domu. Pozemkový úřad se však nijak nezabýval tím, jakým způsobem byl pozemek fakticky užíván a v jakém rozsahu a k jakým účelům na něm byly pěstovány ovoce či zelenina. Navíc prý k provedenému místnímu ohledání nebyli přizváni účastníci řízení, nebylo zřejmé, z jakých důvodů a na základě čeho byla stanovena geometrická hranice oddělující část pozemku parc. č. 1019/2 a rovněž k tomuto geometrickému plánu nebyla účastníkům řízení dána možnost se vyjádřit.
I. ÚS 419/98
Z uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, a proto je zrušil.
Rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 16. 5. 1997, č.j. PÚ 1080/96, bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastnicí pozemku č. kat. 1018 o výměře 1.004 m2 v kat. území P.. V odůvodnění rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že v době vyvlastnění byl předmětný pozemek užíván jako zahrada a pěstovalo se na něm pouze ovoce pro vlastní potřebu, nikoliv pro trh. Protože správní orgán je vázán právním názorem soudu, který jeho rozhodnutí přezkoumal, a v souzené věci předmětný pozemek nebyl v době jeho přechodu na stát zemědělsky obhospodařován, pozemkový úřad návrhu stěžovatelky na jeho vydání nevyhověl.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 1998, sp. zn. 28 Ca 216/97, bylo citované rozhodnutí Magistrátu h1. m. Prahy - pozemkového úřadu ze dne 16. 5. 1997 potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud zdůraznil, že se v tomto přezkumném řízení zabýval výlučně otázkou, zda pozemkový úřad v doplněném řízení respektoval právní názor Městského soudu v Praze, obsažený v jeho předchozím rozsudku ze dne 19. 4. 1996. Na základě provedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že je prokázáno, že ke dni vyvlastnění sloužil předmětný pozemek jako zahrada pro potřebu rodiny jeho majitelky. Půdou, na niž se vztahuje zákon o půdě, je prý toliko zemědělský půdní fond nebo půda, která sice zemědělský půdní fond netvoří a ani do něj nenáleží, byla však k tomuto účelu užívána v době odnětí. Ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, náleží do zemědělského půdního fondu pouze zahrady zemědělsky obhospodařované, přičemž za zemědělské obhospodařování je třeba považovat výrobu provozovanou zemědělskými družstvy, státními statky nebo jinými právnickými či fyzickými osobami pro trh. V daném případě prý byl předmětný pozemek využíván pouze pro potřebu rodiny a byl zamýšlen k zástavbě rodinnými domky, tzn. v době odnětí nesplňoval materiální kritéria zařazení do zemědělského půdního fondu a ani nebyl k těmto účelům využíván.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že předmětný pozemek jako zahrada nevyužívaná k zemědělské výrobě podléhal režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a nespadal pod "rozsah působnosti" zákona o půdě. Proto byl pozemkový úřad
1, úS 419/98
povinen rozhodnout ve smyslu §9 odst. 4 zákona o půdě tak, že restitučnímu nároku stěžovatelky vyhovět nemohl.
Z těchto důvodů Městský soud v Praze napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
V záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní zejména namítla, že na předmětném pozemku byly ovocné stromky likvidovány za účelem pozdější výstavby až v červenci roku 1965, pozemek byl nezastavěnou parcelou mezi rodinnými domky a v pozemkové knize byl zapsán jako zahrada, která byla řádně obhospodařována. Stěžovatelka prý tento pozemek vlastnila příliš krátkou dobu na to, aby trvalé porosty mohly začít plodit více, než spotřebovala její rodina, přičemž "budoucí výnosy rozhodně nevylučovaly, že část produkce mohla být v budoucnu určena pro trh". Pěstování plodin by se prý stěžovatelka mohla věnovat více až poté, co by bydlela v domě, který hodlala vystavět, k čemuž ovšem - v důsledku vyvlastnění - již nemohlo dojít. Těmito okolnostmi se napadený rozsudek Městského soudu v Praze vůbec nezabýval, přestože prý z uvedených důkazů vyplývá, že předmětná nemovitost v době vyvlastnění k zemědělskému účelu využívána byla a na její vydání se vztahuje zákon o půdě. Stěžovatelka dále napadla citovaný rozsudek Městského soudu v Praze pro nesprávný právní názor, podle něhož nemá nárok na vydání předmětných nemovitostí vůbec, protože pro uplatnění nároků prý nelze použít zákon č. 229/1991 Sb., který soud aplikoval velmi restriktivně. Dodala konečně, že odpůrce její výzvu k vydání nemovitostí přijal.
Stěžovatelka domnívá, že tímto rozsudkem bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhuje, aby byl zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastník - Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad.
Městský soud v Praze zastává názor, že ústavní stížnost není důvodná, nebot' ve své podstatě namítá nesprávné posouzení provedených důkazů a vytýká soudu pouze, že dospěl k odchylnému právnímu závěru než stěžovatelka. K porušení základního práva vlastnit majetek údajně nemohlo dojít, nebot' stěžovatelka předmětnou nemovitost nevlastní a pouze
I. ÚS 419/98
uplatnila nárok na obnovení vlastnického práva cestou restitučního řízení. Přitom právo na restituci majetku základním právem není. Městský soud v Praze se tedy domnívá, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla a navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Magistrát h1. m. Prahy, pozemkový úřad, se domnívá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné nové skutečnosti a navrhuje, aby byla odložena.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelka uvádí, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek ve smyslu č1. 11 Listiny. Jak však již Ústavní soud opakovaně judikoval, ochrana vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se vztahuje na vlastnické právo již konstituované a tedy existující, nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. 1. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V souzené věci tedy k porušení čl. 11 Listiny nedošlo, nebot' stěžovatelka předmětnou nemovitost nevlastní, a domáhala se toliko jejího navrácení podle zákona o půdě.
Protože však Ústavní soud není vázán odůvodněním podaného návrhu, přezkoumal napadený rozsudek i z hlediska případného porušení jiných základních práv stěžovatelky, zejména práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že předmětná nemovitost - jejíhož vydání se stěžovatelka podle zákona o půdě domáhala - byla v době vyvlastnění využívána k zemědělskému účelu a že tedy její případné vydání spadá do působnosti zákona o půdě (§1). Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, a Městský soud v Praze však dospěly k závěru, že předmětná nemovitost se nacházela v lokalitě, určené územním plánem k zástavbě rodinnými domy, a že se tedy nejedná o půdu, patřící do zemědělského půdního fondu.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není obecným soudům nadřízen a zpravidla mu proto nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávání skutkového stavu,
I. Ú§419/98 š
zjištěného v předchozích řízeních, nýbrž pouze úvaha, zda v těchto řízeních nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody fyzických a právnických osob a vyvození důsledků z toho.
V souzené věci však Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatelka v podstatě brojí toliko proti skutkovému a právnímu hodnocení daného případu Městským soudem v Praze, což Ústavnímu soudu za těchto okolností nepřísluší přehodnocovat. Městský soud v Praze i Magistrát hl. m. Prahy, pozemkový úřad, správně vymezily rozsah působnosti zákona o půdě, jestliže za základní interpretační vodítko pro klasifikaci jednotlivých pozemků vzaly materiální kritérium zařazení do zemědělského půdního fondu.
Ústavní soud neshledal důvod ani pro zpochybňování skutkových závěrů Městského soudu v Praze a pozemkového úřadu, že předmětná nemovitost nespadá do zemědělského půdního fondu a že ji tedy podle zákona o půdě nelze vydat, nebot' úprava obsažená v tomto
předpisu se na předmětnou nemovitost nevztahuje. Ostatně v tomto směru se orgány veřejné noci opřely i o vlastní sdělení stěžovatelky, že pozemek byl užíván jako zahrada pouze pro potřeby rodiny. Z hlediska účelu a smyslu zákona o půdě lze stěží akceptovat stěžovatelčinu úvahu, že "budoucí výnosy rozhodně nevylučovaly, že by část produkce mohla být v budoucnu určena pro trh". Tak daleko zákonodárce - který upravil rozsah působnosti zákona o půdě v ustanovení §1 - nezašel.
Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu