ECLI:CZ:US:1998:1.US.428.97
sp. zn. I. ÚS 428/97
Usnesení
I. ÚS 428/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatelů M.V. a Ing. F.Č., obou zastoupených JUDr. V.K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 954/97, o zdržení se svévolného zavírání přívodu vody, zpřístupnění uzávěru vody, jeho odstranění a zprovoznění vodovodního potrubí, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení a vedlejších účastnic JUDr. B.G. a Ing. V.K., obou zastoupených JUDr. D.U., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností podanou dne 11. 11. 1997 napadli stěžovatelé rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon
I. ÚS 428/97
954/97, jímž bylo odmítnuto jejich dovolání, protože bylo shledáno nepřípustným. Dovoláním napadli stěžovatelé pravomocný potvrzující rozsudek odvolacího soudu. V odvolacím řízení pak nenavrhli stěžovatelé vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyla shledána, stejně tak nebyla shledána přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání ani z hlediska zmatečnosti soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř., proto ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. dovolání stěžovatelů odmítl.
Dovolání směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 1995, sp. zn. 14 Co 401/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně, tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 5. 5. 1995, sp. zn. 9 C 302/94. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. února 1996.
Stěžovatelé vytýkají ve své ústavní stížnosti obecným soudům rozhodování v rozporu s čl. 9 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle tohoto ustanovení Listiny nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. Rozhodnutími obecných soudů však podle názoru navrhovatelů byli jako vlastníci domu soudem donuceni poskytovat vedlejším účastnicím dodávku vody, aniž by tyto hradily její spotřebu. Soudy tím podle názoru navrhovatelů zakotvily mezi oběma stranami nerovný stav, který vystavuje vlastníky domu útisku ze strany oprávněných osob, kdy vlastníci musí poskytovat služby a hradit je z vlastních prostředků získaných v případě potřeby i úvěrem. Stejně tak musí postupovat i v případě oprav a domáhat se úhrady dlužných částek vůči oběma vedlejším účastnicím vleklými soudními spory. Rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýkají stěžovatelé, že mělo ve výrokové části připustit dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky vytýkají navrhovatelé, že měl přezkoumat rozhodnutí
I. ÚS 428/97
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., tedy zda řízení nevykazovalo vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl Nejvyšší soud České republiky její zamítnutí, neboť stěžovatelé neuvádějí žádné konkrétní pochybení dovolacího soudu.
Stejně tak navrhly zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné obě vedlejší účastnice.
Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 9 C 302/94, a seznámil se s jeho obsahem. Ze spisu zjistil, že právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala dnem 21. února 1996.
V daném případě zkoumal Ústavní soud zejména otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1).
Vzhledem k tomu, že dovolání podané stěžovateli bylo jako nepřípustné Nejvyšším soudem ČR odmítnuto, pak ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 401/95. Toto rozhodnutí, jak uvedeno shora, nabylo právní moci dne 21. 2. 1996. Lhůta k podání ústavní stížnosti uplynula dnem 22. 4. 1996, neboť 60 denní lhůta připadla na sobotu 20. 4. 1996 a nejbližším pracovním dnem bylo tedy pondělí 22.
I. ÚS 428/97
4. 1996. Ústavní stížnost však byla k ústavnímu soudu podána až dne 11. 11.1997. Z toho plyne jednoznačný závěr, že lhůta k podání ústavní stížnosti, jak je uvedeno výše, nebyla dodržena.
Pokud se stěžovatelé rozhodli podat proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky a nebylo přitom zřejmé, zda dovolání je přípustné, měli vedle toho podat v zákonné lhůtě 60 dnů ústavní stížnost. Jelikož tak neučinili, dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto z důvodu nedodržení lhůty nemohl než ústavní stížnost odmítnout.
Poučeni.- Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 31. března 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu