ECLI:CZ:US:1998:1.US.43.98
sp. zn. I. ÚS 43/98
Usnesení
I.ÚS 43/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula' ve věci ústavní stížnosti J.Č. a H. Č., zastoupených advokátem JUDr. I. D. účastníků řízení - Okresního soudu v Táboře a Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, vedlejších účastníků - Z. S. a V. S., zastoupených advokátem JUDr. A. J., proti rozsudku okresního soudu v Táboře ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 5 C 391/92, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 31. 10. 1997, sp. zn. 15 Co 517/97, takto:
1. Ústavní stížnost se o d m í t á.
2. Návrh, že stěžovatelé jsou povinni nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení, se z a m í t á.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 1997, č.j. 5 C 391/92-86, bylo rozhodnuto, že vlastnické právo k domu č. 28 se
I. ÚS 43/98
stavební parcelou č. 26 o výměře 612 m2 a pozemku "parcela č. 95/4 zahradě" o výměře 888 m2, zapsaných na LV č. 99 pro katastrální území D. (dále jen "předmětné nemovitosti"), dosud ve vlastnictví stěžovatelů J. a H. Č., přechází na navrhovatele Z. S. a V. S.
V odůvodnění rozsudku soud zejména uvedl, že uplatněný nárok byl posuzován podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Nespornou skutečností prý bylo, že navrhovatelé jsou - jako původní vlastníci předmětných nemovitostí - oprávněnými
osobami podle ustanovení §4 odst. 1 cit. zákona a že předmětné
nemovitosti přešly na stát na základě výroku o propadnutí majetku v trestním řízení (§6 odst. 1 písm. a) cit. zákona). Soud se proto zabýval otázkou, zda v daném případě byly splněny podmínky
uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. zda odpůrci
nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele a osoby blízké této osobě, pokud na ni vlastnictví přešlo.
V souzené věci prý v úvahu přicházela toliko otázka prodeje za cenu nižší než odpovídala tehdy platným předpisům. V tomto směru okresní soud plně odkázal na závěr znaleckého posudku ing. A. R., že v roce 1981 činila - podle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. - hodnota předmětné nemovitosti částku 71.113 Kč. Stěžovatelé však tuto nemovitost nabyli kupní smlouvou, uzavřenou s Československým státem - MNV Skopytce ze dne 3. 7. 1981, č.j. N 309/81, za kupní cenu, která podle původního znaleckého posudku ing. J. V. a dohody stran činila toliko 45.946 Kč.
Okresní soud tedy dospěl k závěru, že uvedená kupní cena byla stanovena chybně a byla podstatně nižší, než odpovídalo tehdejším cenovým předpisům. Proto návrhu vyhověl.
I. ÚS 43/98
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Táboře byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, potvrzen. V odůvodnění rozhodnutí tento soud zejména uvedl, že prvostupňový soud dospěl ke správným skutkovým i právním zjištěním a proto odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Okresní soud prý správně posoudil podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, "když bylo zcela na místě, aby za základ své úvahy o tom, že odpůrci získali nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdejším cenovým předpisům, vzal znalecký posudek ing. R." Tento posudek se údajně vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi případu a přesvědčivě zdůvodnil, v čem původní ocenění stěžovatele zvýhodnilo. K námitce, že na souzenou věc režim zákona o půdě vůbec nedopadá, odkázal krajský soud na ustanovení §1 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle něhož se zákon vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, a to včetně zastavěných pozemků. Při koupi nemovitosti navrhovateli (manželi S.) v roce 1974 šlo o zemědělskou usedlost a přestože její následné úpravy směřovaly k tomu, aby dům získal charakter spíše rodinného domku nebo rekreační chalupy, k datu odnětí vlastnického práva zmíněný charakter zemědělské usedlosti nepozbyl. Dopad zákona o půdě na daný případ proto vyloučen není a jeho aplikace je namístě.
V záhlaví uvedené rozsudky okresního a krajského soudu stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva zakotvená v č1. 11 odst. 1, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v č1. 1 a v č1. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Tohoto porušení se obecné soudy měly dopustit tím, že jejich závěry neměly oporu ve skutkových zjištěních. V roce 1981 prý totiž stěžovatelé požádali o zřízení práva osobního užívání předmětných nemovitostí, "a to za úplatu 6.000 Kčs. Tato částka byla řádně a včas zaplacena a v souladu s ustanovením §872 o.z. se právo osobního užívání předmětných, pozemků změnilo ke dni 1. 1. 1992 na vlastnické právo stěžovatelů." Přestože prý obecné soudy měly k dispozici dostatek důkazů o způsobu nabytí těchto pozemků, rozhodly v neprospěch stěžovatelů a s jejich námitkami,
I. ÚS 43/98
obsaženými v odvolání, se krajský soud vypořádal velmi povrchní argumentací, "že i když tyto pozemky stěžovatelé získali způsobem odlišným od stavby a tudíž cena za zřízení práva osobního užívání mohla odpovídat ceně podle tehdejších předpisů, je nutno na všechny nemovitosti hledět jako na jeden celek, neboť zřízení užívacího práva k pozemkům zajišťovalo podmínky pro výkon
vlastnických práv ke stavbám." Toto odůvodnění stěžovatelé pokládají za nepřezkoumatelné, neboť z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudu a právními závěry.
Krajský soud se prý velmi stroze a povrchně vypořádal i s námitkou, že na uplatněný nárok by měl být aplikován zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Předmětné nemovitosti se totiž nacházejí ve středu obce a v době odnětí manželům S. nesloužily k zajištění zemědělské výroby, leč k rekreaci. K této otázce krajský soud - "v rozporu se zásadami spravedlivého procesu" - údajně nedostatečně právně argumentoval a i v tomto směru je proto jeho rozsudek nepřezkoumatelný.
Proto stěžovatelé navrhli, aby byly napadené rozsudky obou soudů zrušeny a aby Ústavní soud odložil vykonatelnost "napadeného rozhodnutí", neboť jeho výkon by s přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout vedlejším účastníkům.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti účastníky řízení - Okresní soud v Táboře a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočku v Táboře, a vedlejší účastníky - Z. a V. S.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění rozsudku, který v souzené věci vydal.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, se rovněž odvolal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Nad jeho
I. ÚS 43/98
rámec uvedl, že smyslem restitučních předpisů je "určitá revize" vlastnických vztahů s ohledem na křivdy způsobené v rozhodném období, přičemž neúspěch v takovém sporu nemůže automaticky znamenat porušení ústavního práva na vlastnictví. Vůči stěžovatelům prý nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces. Proto krajský soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, popř. zamítnout.
Z. a V. S. namítli, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelé tím, že nenavrhli u odvolacího soudu vyslovení přípustnosti dovolání, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jejich práva poskytoval. Obsah ústavní stížnosti vedlejší účastníci pokládají za zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost považují za "obecně nedůvodnou". Nabytí pozemků p.č. 26 a 95/4 v kat. území D. prý totiž nelze posuzovat odděleně od nabytí domu č.p. 28 tamtéž, přestože se nabytí formálně realizovalo dvěma právními akty (kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků). Účelem zřízení práva osobního užívání pozemků nebylo užívání těchto pozemků samotných, ale právě zajištění podmínek pro výkon vlastnického práva ke stavbám na nich se nacházejících. Kupní smlouva ke stavbám byla uzavírána za situace, kdy stěžovatelé měli užívání souvisejících pozemků zajištěno "před několika málo dny uzavřenou" dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků. Soulad nabývací ceny (tj. v tomto případě součet kupní ceny stavby a náhrady za zřízení práva osobního užívání pozemků) s cenovými předpisy je proto nutno zkoumat ve vztahu k součtu úředních cen staveb a pozemků, jak obecné soudy správně učinily. Přístup stěžovatelů je prý formalistický a popírá účel zákona o půdě.
Mimo to prý stěžovatelé nabyli pozemky v rozporu s tehdy platnými předpisy, jednak z důvodu překročení maximální možné výměry pozemků pro přidělení do osobního užívání, jednak proto, že dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků byla uzavřena dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí o jejich přidělení do osobního užívání.
I. ÚS 43/98
Vedlejší účastníci konečně uvedli, že předmětné nemovitosti jednoznačně spadají pod právní režim zákona o půdě, neboť jak v roce 1974 tak i v současnosti byly a jsou využívány k zemědělským účelům (k chovu ovcí) a nikdy nebyly rekolaudovány ve smyslu stavebního zákona.
Proto vedlejší účastníci navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, resp. zamítnuta, nesouhlasili s návrhem na odložení vykonatelnosti "napadeného rozsudku" a navrhli, aby Ústavní soud stěžovatelům uložil společně a nerozdílně nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení podle ustanovení §62 odst. 3 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům:
Stěžovatelé - jak již bylo uvedeno - namítají, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu č1. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dále prý bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 95 odst. 1 Ústavy. Tohoto pochybení se obecné soudy údajně dopustily v podstatě tím, že (1.) jejich rozsudky nejsou dostatečně odůvodněny a jsou proto nepřezkoumatelné, (2.) právní závěry soudů neměly oporu ve skutkových zjištěních a (3.) soudy chybně postupovaly podle zákona o půdě namísto podle zákona č. 87/1991 Sb.
Při posuzování tohoto případu Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle níž není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla nepřísluší ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud ovšem právní závěry obecného soudu nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými
skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.
I. ÚS 43/98
3, C. H. Beck, Praha, 1995, str. 257).
Z tohoto pohledu Ústavní soud posuzoval první námitku
stěžovatelů, že rozsudky obecných soudů nejsou dostatečně
odůvodněny a jsou proto nepřezkoumatelné. S přihlédnutím k obsahu
příslušného soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že podaná
ústavní stížnost se do značné míry obsahově překrývá s odvoláním
stěžovatelů do rozsudku Okresního soudu v Táboře, s nímž se dostatečným způsobem vypořádal již Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Z odůvodnění napadeného rozsudku Okresního soudu v Táboře zřetelně vyplývá, že stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a v tomto směru krajský soud plně odkázal na přesvědčivě odůvodněný znalecký posudek ing. A. R., jehož podstatnou část citoval, a který stěžovatelé v podstatě nezpochybňují. Stěžovatelé se mýlí, jestliže tvrdí, že okresní soud "své rozhodnutí ve vztahu k oběma citovaným pozemkům vůbec neodůvodnil, toliko obecně konstatoval, že všechny nemovitosti nabyli stěžovatelé za cenu nižší, než odpovídala tehdy platným cenovým předpisům". Tuto výtku však nelze akceptovat, neboť okresní soud v napadeném rozsudku jasně vyslovil, že podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě jsou splněny, což odůvodnil poukazem na znalecký posudek ing. A. R., podle něhož celková cena předmětných nemovitostí neodpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Přiměřené je i odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, který se otázkou ceny nemovitostí a vztahu znaleckého posudku znalců ing. V. (původní znalec) a ing. R. (revizní znalec) podrobně zabýval. Tvrzení stěžovatelů o nedostatečném odůvodnění a z toho pramenící nepřezkoumatelnosti napadených rozsudků proto odrážejí spíše jejich subjektivní pohled než objektivní realitu souzené věci.
K druhé námitce, že k předmětným pozemkům bylo zřízeno pouze právo osobního užívání a ke změně vlastnického práva k nim tedy nedošlo ihned v roce 1981, nýbrž až později (v důsledku změny právní úpravy), odkazuje ústavní soud zejména na vyjádření vedlejších účastníků, že účelem zřízení práva osobního užívání
I. ÚS 43/98
pozemků nebylo užívání těchto pozemků samotných, leč právě zajištění podmínek pro výkon vlastnického práva ke stavbám na nich se nacházejících. Obecné soudy proto postupovaly správně, když posuzovaly všechny nemovitosti - z hlediska uplatňování restitučního nároku podle zákona o půdě - jako celek a jestliže proto vycházely ze závěrů znaleckého posudku, jenž se zabýval souladem celkové nabývací ceny (tj. součtem kupní ceny stavby a náhrady za zřízení práva osobního užívání pozemků) s úředními cenami staveb a pozemků podle tehdejších předpisů. Také v tomto směru nelze námitky stěžovatelů akceptovat.
Třetí základní námitka stěžovatelů se týkala otázky, zda by restituční nárok vedlejších účastníků neměl být posuzován podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli podle zákona o půdě. V tomto směru Ústavní soud reflektuje právní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích (obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku), že ještě v roce 1974 při koupi nemovitostí vedlejšími účastníky se jednalo o zemědělskou usedlost a přestože následné úpravy směřovaly k tomu, aby dům získal charakter rodinného domku nebo rekreační chalupy, nepozbyl svůj původní charakter a aplikace zákona o půdě je proto plně na místě. Ústavní soud nevidí důvod k tomu, aby z ústavně právního hlediska - a to i se zřetelem ke kompetenčním vztahům mezi soudnictvím ústavním a obecným - uvedené závěry zpochybňoval. Ani tato námitka proto není akceptovatelná.
Za těchto okolností se Ústavní soud již dalšími námitkami vedlejších účastníků (str. 5, 6) nezabýval, neboť by to bylo nadbytečné.
Ústavní soud konečně zkoumal návrh vedlejších účastníků, aby bylo stěžovatelům uloženo nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Podle ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi
I. ÚS 43/98
jeho náklady řízení. V souzené věci však podle názoru Ústavního soudu podmínky citovaného ustanovení nejsou splněny. Řízení před Ústavním soudem není klasickým řízením sporným a jako zásada v něm platí, že náklady řízení, které účastníku nebo vedlejšímu
účastníku vzniknou, uhradí účastník nebo vedlejší účastník sám (§62 odst. 3 cit. zákona). Proto je třeba výjimku uvedenou v ust. §62 odst. 4 téhož zákona, již se vedlejší účastníci dovolávají, vykládat restriktivně. Ostatně sami vedlejší účastníci v uvedeném směru svůj návrh nijak věcně neodůvodnili.
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu