ECLI:CZ:US:1998:1.US.442.97
sp. zn. I. ÚS 442/97
Usnesení
I. ÚS 442/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti stěžovatele J.Š., zastoupeného advokátkou JUDr. D.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 1997, sp. zn. 30 Ca 73/96, a rozhodnutí Okresního úřadu v L. ze dne 3. 2. 1996, č.j. PÚ-R-2945/II/96-Šo, takto:
ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Okresního úřadu v L., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), ze dne 5. 2. 1996, č.j. PÚ-R-2945/II/96-Šo, bylo určeno, že podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
I. ÚS 442/97
majetku, ve znění pozdějších novel (dále jen "zákon o půdě"), není J.Š. vlastníkem domu č.p. 72/II v Č.D., okr. L., sestávajícího se z obytné části, stodoly se stavební parcelou č. 412/1 o výměře 146 m2, stodoly se stavební parcelou č. 412/2 o výměře 1660 m2 a pozemkových parcel č. 463 - pastvina o výměře 1124 m2, č. 464/2 - zahrada o výměře 1230 m2 a č. 464/3 - zahrada o výměře 472 m2, tak, jak jsou dnes zapsány na LV č. 195 pro kat. úz. a obec Č.D., okr. L., ve vlastnictví s. p. L., J.N., neboť k přechodu vlastnického práva na současného vlastníka nedošlo způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. k), r) zákona o půdě. Jedná se již o třetí rozhodnutí v této věci, neboť předchozí rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k doplnění řízení.
Pozemkový úřad vyslechl řadu svědků a provedl důkazy listinami. Dospěl k závěru, že J.Š. byl vlastníkem domu č.p. 72/II v Č.D. s příslušnými (ve výroku rozhodnutí uvedenými) parcelami a že tyto nemovitosti " v době, kdy stavěl po rozvodu manželství rodinný dům v J., zcela svobodně prodal kupci, kterého si vybral a za cenu stanovenou znaleckým posudkem, s jehož obsahem souhlasil". Kupní smlouva byla uzavřena dne 17. 2. 1977 mezi J.Š. jako prodávajícím a L., s.p., J.N., jako kupujícím. Další kupní smlouva mezi týmiž účastníky byla podepsána dne 28. 2. 1986 a týkala se parcel č. 464/2 a 464/3. S prodejem předmětných nemovitostí bylo srozuměno JZD Č.D., které neprojevilo o jejich koupi zájem, neboť je nepotřebovalo, ale naopak krátce před jejich prodejem je "fakticky vrátilo" J.Š. Tento důkaz (mimo jiných) vyvrací tvrzení stěžovatele o nátlaku JZD na prodej nemovitostí a tím i vytváření tísně. Ani dalšími provedenými důkazy nebylo potvrzeno, že by
kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí byla uzavírána v tísni tak, jak má na mysli zákon o půdě, tedy především tíseň politickou, spojenou s křivdami let 1948 - 1989. V tom, že stěžovatel prodal své nemovitosti, protože potřeboval peníze na úhradu dluhů spojených
I. ÚS 442/97
s výstavbou nového rodinného domu v J., nespatřoval správní orgán ani tíseň politickou a ani tíseň ve smyslu ustanovení §49 občanského zákoníku. Také splnění další zákonné podmínky, a to uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, správní orgán neshledal, neboť kupní smlouva byla uzavřena za cenu určenou dle znaleckého posudku ing. T. v souladu s platnými právními předpisy. Dalšími dvěma znaleckými revizními posudky bylo potvrzeno, že posudek znalce ing. T. byl zpracován podle platného právního předpisu.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 8. 1997, č.j. 30 Ca 73/9643, bylo napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. Krajský soud přezkoumal toto rozhodnutí v rozsahu námitek, které navrhovatel uvedl v opravném prostředku a které vymezily rozsah soudního přezkumu. Pro restituci vlastnického práva podle zákona o půdě musí být splněna řada podmínek, v neposlední řadě musí být prokázán některý z tzv. restitučních titulů, jež jsou uvedeny v ust. §6 odst. 1 tohoto zákona. V úvahu prý přicházel pouze jediný podle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť titul uvedený v ust. §6 odst. 1 písm. r) téhož zákona nebyl prokázán a navrhovatel ostatně v opravném prostředku nenamítal, že by měl být uplatněn. Odpůrce však odůvodnil, proč není prokázán ani
(namítaný) restituční titul dle ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tj. přechod vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud jde o tíseň při uzavření kupní smlouvy, tou se rozumí objektivní, hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou projevu vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Protiprávnost vedoucí k restituci je nutno interpretovat výlučně v návaznosti na účel zákona o půdě, jímž je zmírnění některých majetkových křivd,
I. ÚS 442/97
k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 - 1989, a
proto i pojem tíseň je nutno uvádět v souvislosti s politickým nátlakem, spojeným s tímto časovým obdobím. Zejména je třeba za stav tísně považovat takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou umožňovanou nedostatkem existence právního a demokratického státu. V souzené věci však bylo ve správním řízení prokázáno, že stěžovatel s předmětnými nemovitostmi volně disponovat mohl. Až do jejich prodeje je užíval (nebo je užívala jeho bývalá manželka) a pronajímal je. Ničím nebylo prokázáno, že by byl pod pohrůžkou nepříznivých následků nucen k převodu nemovitostí na JZD, což svědci nezávisle na sobě vyloučili. Jak pozemkový úřad správně zjistil, stěžovatel nutně potřeboval z důvodu zadluženosti předmětné nemovitosti prodat, sám byl v tomto směru iniciativní (viz např. výpověd' svědka JUDr. C.) a kupující se mu přizpůsoboval i ohledně kupní ceny (svědek ing. arch. T.), takže splnění podmínky tísně při uzavření kupní smlouvy se nepodařilo prokázat. Rovněž naplnění další podmínky uvedeného restitučního titulu, totiž nápadně nevýhodné podmínky se smlouvou spojené, nebylo prokázáno. Nápadně nevýhodné podmínky by bylo možno spatřovat ve stanovení nápadně nižší kupní ceny za převedené nemovitosti. Cena byla stanovena podle znaleckého posudku ing. arch. T. Na základě pokynu krajského soudu v předchozím řízení vypracoval ing. Z.T. další posudek ze dne 25. 3. 1994, který ověřil, že znalecký posudek ing. arch. T. odpovídá tehdy platné vyhlášce č. 43/1969 Sb. I další přibraný znalec dipl. technik J.P. dospěl k závěru, že znalecký posudek ing. arch. T. je v souladu s právními předpisy platnými v době prodeje nemovitostí v roce 1977. Znalec P. vypracoval dvě alternativy posudku (pro porovnání) podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a dle §13 odst. 3 téže vyhlášky, podle níž byla kupní cena vyšší. Druhá alternativa však byla pro stanovení ceny nepoužitelná, neboť se týkala ocenění, jež přicházelo v úvahu u staveb užívaných vlastníkem k zemědělské nebo živnostenské činnosti.
I. ÚS 442/97
K těmto činnostem však stěžovatel předmětné nemovitosti nepoužíval, neboť je v době před uzavřením kupní smlouvy nevykonával a žil a pracoval v jiném místě. Nápadně nevýhodné podmínky by sice za určitých okolností mohly být dány i jinými skutečnostmi, než nápadně nižší kupní cenou, leč takové skutečnosti zjištěny nebyly.
Stěžovatel napadl předmětné rozhodnutí pozemkového úřadu i citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ústavní stížností. Podle jeho názoru byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z ústavy ČR a z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo vlastnit majetek a s tímto majetkem svobodně nakládat. Orgány státní správy, u nichž stěžovatel svůj restituční nárok uplatnil, mu neposkytly proti současnému držiteli požadovaných nemovitostí právní ochranu a nevyhověly jeho výzvě podané dle ust. §9 odst. 1, 4 zákona o půdě, čímž jako orgány veřejné moci zasáhly do stěžovatelových ústavně zaručených práv plynoucích zejména z článku 11 Listiny. Stěžovatel namítá, že pozemkový úřad i krajský soud posuzoval danou věc nesprávně, a to z těchto důvodů:
1. Při důkazní nouzi na straně žalobce (stěžovatele) ohledně tísně v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy prý soud nevzal na zřetel, že "Policie na žádost žalobce vyslýchala stěžejního svědka J.P., po dobu čtyř let, ovšem po celou tuto dobu jej nebyla schopna vyslechnnout". V době řízení před soudem tento svědek zemřel, čímž žalobce ztratil možnost doložit stav tísně a nápadně nevýhodných podmínek.
2. Rozhodnutím pozemkového úřadu a krajského soudu nebylo akceptováno tvrzení žalobce, že na předmětných nemovitostech prováděl živnost. Na polích kolem budov a na části budov hospodařil jako záhumenkář a na části budov podnikal z titulu jejich pronájmu Jednotě L. Z těchto důvodů měla být cena převáděných nemovitostí stanovena s použitím ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 43/1969 Sb.
I. ÚS 442/97
3. Žalobce uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni. Jako osoba dlouhodobě politicky perzekvovaná podepsal kupní smlouvu z důvodné obavy, že by jinak o své nemovitosti přišel, neboť "tamější JZD mu vyhrožovalo právem podle zákona č. 123/1975 Sb. si je bezplatně opět převzít".
Podle názoru stěžovatele měla být věc posouzena z hlediska §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě tak, že k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí došlo v tísni vyvolané dlouhodobými trpkými zkušenostmi stěžovatele s politickou perzekucí jeho osoby a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť kupní cena předmětných nemovitostí měla být stanovena s použitím ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 43/1969 Sb., a to v daleko vyšší částce než byla stanovena v předmětné kupní smlouvě. Nápadně nevýhodné podmínky rovněž spočívaly v tom, že stěžovatel byl výše uvedenými okolnostmi donucen předmětné nemovitosti prodat, ačkoli z nich před prodejem bral příjmy v nemalé výši.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozsudkem nebyla porušena základní práva stěžovatele vyplývající z ústavy ČR a z Listiny. O vlastnictví předmětných nemovitostí nemohlo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatele proto, že nebylo shledáno naplnění žádného z restitučních důvodů uvedených v ust. §6 odst. 1 zákona o půdě, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku. Ani výslech zemřelého svědka P. by nemohl přinést "nic kladného" pro stěžovatele, když bylo spolehlivě prokázáno, že stěžovatel nejednal při uzavření předmětné
smlouvy v takovém stavu tísně, který odpovídá duchu restitučního zákona. Krajský soud prý nepominul skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti politicky perzekuován především v době výkonu vojenské služby (zařazení do PTP), leč nepodařilo ničím doložit, že by politická perzekuce byla příčinou uzavření smlouvy po mnoha letech v roce 1977. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
I. ÚS 442/97
Okresní úřad v L., okresní pozemkový úřad, k ústavní stížnosti pouze uvedl, že celá kauza byla třikrát projednávána před Krajským soudem v Hradci Králové, s jehož rozsudkem se pozemkový úřad ztotožňuje (č.l. 12).
Vedlejší účastníci řízení L., s.p., J.N. a Pozemkový fond České republiky se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali (č.l.21 a 11)
Stěžovatel napadá předmětná rozhodnutí pozemkového úřadu a krajského soudu s poukazem na to, že orgány státní správy, u nichž svůj restituční nárok uplatnil, mu neposkytly proti současnému držiteli požadovaných nemovitostí právní ochranu a nevyhověly jeho výzvě podané podle ust. §9 odst. 4 zákona o půdě, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv plynoucích zejména z článku 11 Listiny. Dále jim vytýká nesprávné posouzení věci z hlediska tvrzení o uzavření kupní smlouvy v tísni a trvá na splnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy na existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavření smlouvy. Jeho bližší námitky jsou specifikovány na jiném místě tohoto usnesení.
Ústavní soud v této souvislosti vychází ze své ustálené judikatury, podle níž funkcionálně - jako zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti podle článku 83 Ústavy České republiky - není další soudní instancí a není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud jejich rozhodovací činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Co se týká hodnocení důkazů obecnými soudy, může se jimi ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování. Mezi ně patří zejména právo na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny). Žádný z těchto
I. ÚS 442/97
ústavních procesních principů však v předchozím řízení nebyl porušen a stěžovatel se jich v ústavní stížnosti ani přímo nedovolává.
Ústavní soud dále konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle článku 82 Ústavy ČR vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 o.s.ř. a plyne z ní i postup soudu podle ust. §120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést a podle ust. §132 o.s.ř. pak provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z provedených důkazů bylo možno bezpečně vyvodit skutkový stav věci.
Se zřetelem k těmto principům svého rozhodování chápe Ústavní soud i konkrétní námitky uplatněné v ústavní stížnosti. Pokud jde o zemřelého svědka Polanského, nelze podle obsahu spisu dovozovat, že jeho výslech byl záměrně znemožňován, nehledě k tomu, že nesplnění podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek - k nimž se prý měl svědek vyjádřit - bylo přesvědčivě doloženo řadou jiných důkazů. Obsah spisu - jak obecný soud dovodil - rovněž nenasvědčuje tomu, že mělo být pro stanovení odhadní ceny použito ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 43/1969 Sb., jež se týkalo staveb užívaných vlastníkem k zemědělské nebo živnostenské činnosti, již stěžovatel před uzavřením napadené kupní smlouvy podle zjištění obecného soudu neprovozoval. (Za takovou činnost obecný soud nepovažoval hospodaření na záhumenku a pronájem části budov Jednotě L.) Stěžovatel konečně namítal, že jako osoba dlouhodobě perzekvovaná podepsal kupní smlouvu z obavy, že by jinak o nemovitosti přišel, neboť mu JZD vyhrožovalo. Tato námitka se však týká oblasti hodnocení provedených důkazů, jež v zásadě spadá do působnosti obecných soudů, do
I. ÚS 442/97
níž -jak již bylo uvedeno - zpravidla Ústavní soud zasahovat nemůže. Ostatně v tomto směru Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření - zcela v souladu s provedenými důkazy - právem konstatoval, že se správnost této námitky ničím nepodařilo doložit. Ústavní soud nemá důvod k tomu, aby z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele závěry obecného soudu zpochybňoval.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, je třeba podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat toto ustanovení především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného, tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani být nemůže. U nároků, které se opírají o tzv. restituční zákony (např. zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), proto porušení článku 11 Listiny bude zpravidla vyloučeno. O takový případ jde i v rozhodované věci.
Ze všech těchto důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993. Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu