ECLI:CZ:US:1998:1.US.447.97
sp. zn. I. ÚS 447/97
Usnesení
I. ÚS 447/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatelů ing. J.S. a M.S., roz. S., obou zastoupených advokátkou JUDr. E.V., proti rozsudku Okresního soudu vÚstí nad Orlicí ze dne 18. 12. 1996, čj. 5 C 130/96 - 49, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 1997, čj. 19 Co 120/97 - 64, takto:
Návrh ústavní stížnosti se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali návrh na. zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 25. 11. 1997, označeným jako ústavní stížnost.
Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozsudky Okresního soudu v Ústi nad Orlicí a Krajského
I. ÚS 447/97
soudu v Hradci Králové, protože soud I. stupně zamítl jejich žalobu na Kč 540 442,91 s příslušenstvím jako škodu, která jim vznikla znehodnocením domu se stavební parcelou č. 40 v obci V. a tuto úhradu požadovali podle §23 zákona č. 229/1991 Sb. společně a nerozdílně od České republiky - Okresního úřadu v Ú.O., od D. V. a od Obce V. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Stěžovatelé v rozhodnutí obou soudů spatřují porušení svého základního práva zaručeného ústavou ČR, tj. práva vlastnit majetek podle čl. 11 (nesprávně uveden čl. 10) Listiny základních práv a svobod, zejména odst. 1, kde je zakotveno, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu; jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, kterou jim neposkytly ani soud prvního stupně ani soud odvolací.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vesměs opakují argumentaci již uplatněnou v soudním řízení, tj. především vyjadřují odlišný názor na výklad citovaných ustanovení zákona č.
229/1991 Sb.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tato činnost není zaměřena na eventuální porušení běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv.
I. ÚS 447/97
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak nepřikročuje k hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Jestliže se namítá porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pak je si třeba z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, jakož i z úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Není ani úkolem Ústavního soudu napravovat situaci, kdy stěžovatel v řízení neunesl důkazní břemeno.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu
své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní stránky věci - ustanoveními občanského soudního řádu. Pokud jde o dokazování v civilním soudním řízení, občanský soudní řád hovoří o právu vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§123), stvrzuje zásadu tzv. volného hodnocení důkazů (§132) a především však stanoví, že soud sám rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120). Povinností soudu je přitom řádně odůvodnit, proč navrhované důkazy provedeny nebyly, což
v tomto případě krajský soud učinil.
I. ÚS 447/97
Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavních procesních ani jiných ústavně zaručených práv, senátu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, návrh odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 1998 JUDr. Vladimír Paul
předseda I. senátu Ústavního soudu