ECLI:CZ:US:1998:1.US.46.98
sp. zn. I. ÚS 46/98
Usnesení
I. ÚS 46/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vojena Güttlera ve věci stěžovatele R. F., zastoupeného advokátem JUDr. J. L., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 7 To 66/97, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1997, sp. zn. 2 T 19/96, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle ustanovení §219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků. Důvodem odsouzení stěžovatele bylo to, že se - společně s dalšími obžalovanými - podílel na zavraždění M. M. a L. M. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel byl "šéfem" organizované skupiny osob, páchajících hospodářskou i násilnou trestnou činnost a že tuto trestnou činnost řídil a organizoval. Proto byl odsouzen k trestu výjimečnému.
I. ÚS 46/98
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že se stěžovatel dopustil dvou návodů k trestnému činu vraždy poškozených M. M. a L. M. podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a §219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) trestního zákona se záměrem zmařit odhalení majetkové trestné činnosti R. F. a odsoudil jej proto k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 roků. Spolu s ním byli odsouzeni spoluobžalovaní J. Š., A.K., M. H., E. D., J. D. a L. B. pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 odst. 2 písm. f) trestního zákona a J. Š. též pro návod k trestnému činu vraždy podle ustanovení §10 odst. 1 písm. b) a §219 odst. 1 a odst. 2 písm. f) trestního zákona.
V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že se orgány přípravného řízení nevyvarovaly některých vážných procesních pochybení, jestliže zejména "v souvislosti s postupným zahájením trestního stíhání sdělením obvinění obžalovaným" nezopakovaly ty vyšetřovací úkony, které byly provedeny ještě před sdělením obvinění a jež nelze považovat za neodkladné nebo neopakovatelné. Tím se prý však zabýval již soud I. stupně, který z tohoto důvodu dne 14. 4. 1996 vrátil věc státnímu zástupci k došetření a správně dovodil, že k těmto vyšetřovacím úkonům nelze přihlédnout. Přesto však tento soud při rozhodování o vině stěžovatele z těchto nepoužitelných důkazů částečně vycházel. Proto odvolací soud své závěry o vině obžalovaných opřel o poněkud odlišný okruh důkazů, tj. výhradně o ty, jež byly v přípravném řízení a poté v řízení před soudem prvního stupně procesně nezávadným způsobem provedeny až po zahájení trestního stíhání. Vrchní soud se proto podrobně zabýval jednotlivými provedenými důkazy, zejména výpověďmi obžalovaných a svědků, leč přesto se zcela ztotožnil "se závěry ... o skutkových zjištěních" soudu prvního stupně ohledně doby, místa i způsobu usmrcení obou poškozených. Spoluobžalovaný Š. se ve svých výpovědích ze dnů 21. 9. 1994, 26. 10. 1994 a 28. 4. 1997 ke spáchání vražedného útoku proti M. M. přiznal a zároveň při hlavním líčení před krajským soudem dne 28. 4. 1997 usvědčil
I. ÚS 46/98
A. K. a R. F.. Změna výpovědi J. Š. dne 20. 1. 1997 prý svědčí pouze o jeho záměru bagatelizovat míru svého zavinění a zbavit spoluobžalované F. a K. odpovědnosti za jimi spáchanou trestnou činnost. Stěžovatele usvědčily i výpovědi spoluobžalovaného M. H., z nichž rovněž vyplynul motiv stěžovatelovy trestné činnosti.
Na základě provedených důkazů vrchní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nedopustil pachatelství nebo spolupachatelství uvedeného trestného činu, nýbrž toliko návodu k trestnému činu vraždy, a odsoudil jej opětovně tak, jak je uvedeno na jiném místě tohoto usnesení.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že tímto rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména porušením zásady presumpce neviny a navazující zásady "v pochybnostech ve prospěch" (§2 odst. 5 trestního řádu), dále zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, zásady volného hodnocení důkazů, a konečně zásady bezprostřednosti a ústnosti řízení. Tím byly údajně porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a č1. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K porušení uvedených základních práv stěžovatele prý došlo především tím, že některé důkazy byly provedeny nezákonně ještě před sdělením obvinění stěžovateli (výpovědi spoluobžalovaných B., Š. a svědkyně B.) a že některé důkazy byly hodnoceny nikoliv nestranně (výpovědi spoluobžalovaných Š., H. a svědků M., F. a další důkazy), "kdy soud použil vždy každou usvědčující větu, aniž by naopak přihlédl objektivně a nestranně k námitkám navrhovatele a jeho obhajobě".
Soud údajně pochybil i tím, že přistoupil k uložení výjimečného trestu odnětí svobody, aniž by byla dána obligatorní podmínka, že "možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena" (ustanovení §29 odst. 2 trestního zákona), neboť ze znaleckých
I. ÚS 46/98
posudků její splnění nevyplývá.
Stěžovatel konečně Ústavní soud informoval o tom, že v době přípravy ústavní stížnosti (datované ke dni 30. 1. 1998) dosud neobdržel napadený rozsudek vrchního soudu a že svoji ústavní stížnost "neprodleně doplní v důvodech" ihned po jeho obdržení. To učinil podáním ze dne 9. 2. 1998, označeným jako "ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 7 To 66/97 - doplnění podání ze dne 30. 1. 1998". V tomto podání stěžovatel uvedl, že i vrchní soud vycházel z nelegálních důkazů, opatřených ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Vrchní soud se totiž údajně opíral o jedinou legální usvědčující výpověď spoluobžalovaného Š. ze dne 28. 4. 1997 před krajským soudem a této ojedinělé výpovědi uvěřil proto, že se Š. již před sdělením obvinění F. vyjadřoval k F. podílu na vraždě, což však bylo procesně vadné. Soud tak prý vytváří dojem, že Š. stěžovatele usvědčoval opakovaně a v zásadě neměnným způsobem, přestože tak učinil pouze jedinou legální výpovědí a v jiných legálních výpovědích naopak vypovídal, že stěžovatel jej k vraždě nenavedl. Proto prý v tomto směru nebyl bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav, svědčící o stěžovatelově vině. Tím byla porušena ústavně garantovaná zásada presumpce neviny.
Stěžovatel dále zpochybnil věrohodnost výpovědi spoluobžalovaného H., která stěžovatele sice usvědčuje, ale je údajně v rozporu s jinými důkazy. Na tyto rozpory stěžovatel upozornil v rámci odvolání, avšak vrchní soud se s nimi však zásadním způsobem nevypořádal a tím rovněž porušil zásadu presumpce neviny.
Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové, a vedlejší účastníci - Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že námitky
I. ÚS 46/98
obsažené v ústavní stížnosti jsou komponovány v obecné rovině a v předchozím řízení na ně již vrchní soud reagoval. Uvedená pochybení byla navíc až na výjimky napravena již v řízení před soudem prvního stupně a pokud je nebylo možno napravit, vrchní soud k nepoužitelným důkazům při rozhodování o vině a trestu stěžovatele nepřihlédl. Proto se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje její odmítnutí nebo zamítnutí.
Krajský soud v Hradci Králové zastává názor, že ústavní stížnost směřuje toliko proti hodnocení důkazů a navrhuje proto její zamítnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové upozorňuje na skutečnost, že námitky stěžovatele byly již uplatněny v průběhu hlavního líčení u Krajského soudu v Hradci Králové a tento soud se jimi dostatečně zabýval. Tytéž námitky stěžovatel opakoval i ve svém písemném odvolání a opětovně je posoudil Vrchní soud v Praze. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.).
V souzené věci se však o takový případ nejedná.
Podle obsahu soudního spisu lze totiž akceptovat vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků, že námitky obsažené v ústavní stížnosti již stěžovatel uplatnil v řízení před
I. ÚS 46/98
obecnými soudy a v principu se domáhá pouze přehodnocení dokazování, provedeného obecnými soudy.
V napadeném rozsudku vrchní soud připustil, že v předchozím řízení došlo k jistým procesním pochybením a že zejména výpovědi některých spoluobžalovaných a svědků je nutno považovat za procesně neúčinné, protože k nim došlo ještě před sdělením obvinění stěžovateli. Zároveň však vrchní soud konstatoval, že k těmto důkazům z uvedeného důvodu nepřihlížel a že procesní pochybení z velké části odstranil již sám krajský soud. Tyto důkazy však nebyly jedinými usvědčujícími důkazy proti stěžovateli a pokud obecné soudy dospěly k závěru, že - přes uvedené nedostatky - byla jeho vina bez jakýchkoliv pochybností zjištěna, nemá Ústavní soud v souzené věci důvod, aby tento závěr z ústavněprávního hlediska neakceptoval.
Z příslušného soudního spisu totiž vyplývá, že v daném případě bylo prováděno velmi rozsáhlé dokazování. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení obhájce, který v řízení vystupoval
aktivně, navrhoval důkazy a tyto důkazy obecné soudy provedly a vyhodnotily. Ve způsobu provedení důkazů a jejich vyhodnocení Ústavní soud výše uvedený "extrémní nesoulad" neshledal (str. 6). Z celého kontextu věci je zřejmé, že ústavní stížnost v podstatě brojí proti hodnocení důkazů - které provedly obecné soudy - jejichž přehodnocování Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.
Pokud stěžovatel zpochybňuje výpovědi spoluobžalovaného J. Š., nezbývá než konstatovat, že k jeho výpovědím učiněným v přípravném řízení trestním došlo skutečně ještě před sdělením obvinění stěžovateli a že je proto vrchní soud - ve vztahu ke stěžovateli - správně shledal procesně neúčinnými a nepřihlížel
k nim. Nelze však nevidět, že J. Š. stěžovatele usvědčil i v řízení před krajským soudem, kterého se účastnil jak stěžovatel, tak i jeho obhájce a stěžovatelovo právo na obhajobu tedy bylo v tomto směru naplněno. Nelze navíc přehlédnout skutečnost, že J. Š. zdůvodnil změnu svých výpovědí právě nátlakem ze strany stěžovatele a spoluobžalovaného K. I tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
I. ÚS 46/98
Stěžovatel konečně tvrdí, že soud údajně pochybil i tím, že
přistoupil k uložení výjimečného trestu odnětí svobody, aniž by
byla dána obligatorní podmínka, že "možnost nápravy pachatele je
obzvláště ztížena" (ustanovení §29 odst. 2 trestního zákona),
neboť prý ze znaleckých posudků její splnění nevyplývá. K tomu Ústavní soud uvádí, že v příslušné znaleckém posudku z oboru psychologie (č.l. 904) se zejména konstatuje, že stěžovatelovy rozumové schopnosti se pohybují na hranici lehké debility, že lze u něj zjistit rysy oligofrenie, že se jedná o extravertovanou osobnost vykazující výrazně regresivní tendence jako zvýšenou
závislost, zvýšenou sugestibilitu, pasivní přístup k realitě, infantilismus a konfabulační tendence. Hlavním motivem jeho podvodné činnosti byla potřeba sebeuplatnění a touha po zisku. Podle tohoto posudku "pokud by se prokázalo organizování vražd nebo vraždy, šlo by patrně o potřebu zakrýt stopy podvodné činnosti." Znalkyně nezaznamenala výraznější narušení osobnosti ve smyslu psychopatie a naopak zjistila relativně kvalitní schopnost sociálního porozumění, což by prý mohlo svědčit pro možnost resocializace. K tomu krajský soud v odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 6. 1997 uvedl, že podle provedeného dokazování byl právě stěžovatel "šéfem" všech spoluobžalovaných, kteří jej poslouchali a nebyla u něj shledána žádná polehčující okolnost. Krajský soud sice vzal na vědomí závěr znaleckého posudku o možnosti stěžovatelovy resocializace, zároveň však přihlédl k tomu, že v předmětném posudku je zdůrazněna okolnost, že stěžovatel byl zkoumán ve výkonu vazby, dovede se velmi dobře přizpůsobit a je schopen velmi dobře se chovat i ve výkonu trestu, aby mu byl trest zkrácen. Pokud je však stěžovatel na svobodě, "žije v pocitu důležitosti a sebejistoty." Soud přihlédl i k mimořádné společenské nebezpečnosti stěžovatelova jednání, která svědčí o jeho morální zvrhlosti, bezohlednosti, bezcitnosti a naprosté neúctě k lidskému životu. Ze všech uvedených důvodů proto byl stěžovateli udělen výjimečný trest. Ústavní soud nemá důvod z ústavněprávního hlediska tento závěr obecných soudů zpochybňovat, neboť obecné soudy odpovědně zvážily jednotlivé okolnosti trestné činnosti, přihlédly k povahovým osobnostním rysům stěžovatele a dospěly k němu teprve po pečlivém vyhodnocení všech okolností případu. Ani tuto námitku tedy nelze akceptovat.
I. ÚS 46/98
Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 1998
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu Ústavního soudu