Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.08.1998, sp. zn. I. ÚS 466/97 [ nález / GÜTTLER / výz-3 ], paralelní citace: N 88/11 SbNU 279 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.466.97

sp. zn. I. ÚS 466/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky ing. D. F., zastoupené JUDr. J. Č., účastníka řízení - Krajského soudu v Brně, vedlejšího účastníka - Finančního úřadu v Třebíči, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 10. 1997, sp. zn. 30 Ca 343/95, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Exekučním příkazem Finančního úřadu v Třebíči ze dne 26. 4. 1995, č.j. 4693/202/95, bylo konstatováno, že stěžovatelka jako daňový dlužník nezaplatila ve stanovené lhůtě celkovou částku 270.240 Kč jako nedoplatek důchodové daně (264.942 Kč) a jako exekuční náklady (5.298 Kč). Za tím účelem, tj. na úhradu vykázaného nedoplatku, přikázal finanční úřad plátci (SUKNO, s.r.o.) stěžovatelce provádět srážky z jejích peněžitých příjmů. (Pozn.: Stěžovatelka byla ručitelkou firmy ZETA, v.o.s.) Rozhodnutím Finančního úřadu v Třebíči ze dne 17. 7. 1995, č.j. 6903/202/95, byly - po věcné stránce - námitky stěžovatelky proti uvedenému exekučnímu příkazu zamítnuty. V odůvodnění rozhodnutí finanční úřad v prvé řadě uvedl, že podle platného zákona jsou nedoplatky (roz. daňové) povinni zaplatit i ručitelé, kteří se v případě jejich nezaplacení ocitají v postavení daňového dlužníka. K námitce stěžovatelky - zpochybňující samotnou existenci ručitelského vztahu, neboť "ručení za závazky společnosti vzniklé protiprávním jednáním (zkrácením daně) nelze vztahovat na takovýmto jednáním vzniklé důsledky" - finanční úřad uvedl, že případná trestně právní odpovědnost ostatních společníků nemůže ovlivnit existenci ručitelského závazku, jehož vznik a obsah jsou dány zákonem. K názoru stěžovatelky, že otázku ručení je nutno posuzovat dle právní úpravy platné v době trvání členství ručitele v obchodní společnosti, tj. v tomto případě dle hospodářského zákoníku, poukázal finanční úřad na ustanovení §764 obchodního zákoníku, z něhož vyplývá, že okamžikem jeho účinnosti je nutno postupovat dle této nové právní úpravy, kde je ručení za dluhy v obchodní společnosti upraveno poněkud odchylně od právní úpravy předchozí. Navíc argumentace stěžovatelky prý ve svém důsledku směřuje proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, jež doručením rozhodnutí nadřízeného správce daně o odvolání ručiteli nabyla právní moci. Dalšímu řízení v této věci proto brání překážka věci pravomocně rozhodnuté. Stěžovatelka dále brojila proti tomu, aby byl závazek v plné výši uplatněn proti každému solidárně zavázanému dlužníkovi samostatně. V tomto směru finanční úřad odkázal na ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož daňový nedoplatek jsou povinni uhradit ručitelé, pokud jsou k tomu vyzváni. Po vyzvání pak lze exekuci vést proti všem ručitelům do okamžiku, než bude nedoplatek v plné výši uhrazen. V tomto okamžiku je nutno ještě probíhající exekuci z úřední povinnosti zrušit. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zastavil řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zrušení citovaného exekučního příkazu a rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči ze dne 17. 7. 1995. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že nemohl předmětnou žalobu meritorně projednat, neboť byla podána proti rozhodnutí správního orgánu, které má procesní povahu [§248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.")]. Napadený exekuční příkaz prý stěžovatelce stanoví povinnosti, které nezasahují do její hmotně právní pozice, protože se nejedná o rozhodnutí o stanovení daňové povinnosti. Exekuční rozhodnutí neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost placení daně a také povinnost poddlužníka (ručitele) platit přímo oprávněnému má svůj základ jen v procesním právu a je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do závazkového vztahu povinného a poddlužníka. Nedochází ke změně věřitele a pokud dlužník pohledávku oprávněnému nevyplatí, přichází v úvahu řešit věc podáním poddlužnické žaloby (§315 o.s.ř.). Soud proto zastavil řízení, neboť žaloba směřovala proti rozhodnutí, jež nemůže být předmětem soudního přezkumu. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvádí, že jím došlo k porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Toto porušení stěžovatelka spatřuje v samotném faktu odmítnutí soudní ochrany jejích práv a také v přístupu a v argumentaci soudu v této věci. Stěžovatelka rovněž namítá, že napadené usnesení bylo vydáno po dvou letech od podání správní žaloby, tj. v nepřiměřeně dlouhé lhůtě. Stěžovatelka dále brojí proti názoru krajského soudu, že výkon rozhodnutí je pouze "procesním rozhodnutím", vyloučeným z přezkumu soudem podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Pojem "procesní rozhodnutí" prý totiž není v o.s.ř. vymezen a lze proto pouze dovodit, že se jedná o taková rozhodnutí, jimiž se upravuje průběh řízení. Rozhodnutí o výkonu rozhodnutí však hmotně právní pozici povinného nepochybně zasahuje, neboť donucujícím způsobem realizuje povinnost povinného a jako takové může zakládat, měnit a rušit jeho práva a povinnosti. Povinnost poddlužníka proto nemá základ toliko v procesním právu, jak tvrdí soud, a tento vztah není ani vztahem závazkovým, nýbrž vztahem závazek zajišťujícím, akcesorickým. Stěžovatelka proto uvádí, že krajský soud neposkytl ochranu jejím právům a namísto toho vyslovil svůj názor o zcela základní otázce v dané věci, tj. zda je či není v postavení ručitele a dává tím finančnímu úřadu "instrukci" pro případné další řízení. Stěžovatelka konečně tvrdí, že její postavení ručitele firmy ZETA, v.o.s., bylo založeno a řídí se ustanovením §129l a násl. hospodářského zákoníku. Proto je prý pochybné, zda k danému závazku této firmy, vzniklému na základě dodatečného vyměření daně pro zatajení daňového základu, se váže její "vztah ručení". Podle ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku je navíc ručitel oprávněn odmítnout splnění dluhu, pokud věřitel způsobil, že uhrazení dluhu nelze dosáhnout od dlužníka. Dále dovozuje, že podle §24 odst. 4 vyhlášky č. 16/1962 Sb. (platné v době odchodu stěžovatelky ze společnosti i v době zjištění a vyměření daňového nedoplatku) bylo zapotřebí pravomocného rozhodnutí, které by stanovilo její povinnost daňový nedoplatek uhradit. Takové rozhodnutí však vydáno nebylo a nebylo v tomto směru ani zahájeno řízení, v jehož rámci by stěžovatelka mohla uplatnit své námitky. Protože však stěžovatelka obdržela výzvu až podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., mohla sice proti ní podat odvolání, leč to bylo vázáno na taxativně vymezené důvody, které neobsahují možnost námitky dané citovaným ustanovením §129m odst. 3 hospodářského zákoníku. Postupem podle zákona č. 337/1992 Sb. prý došlo k protiústavnímu porušení zásady zákazu retroaktivity. Uplatnění práva stěžovatelky, založeného hmotně právním ustanovením §129m odst. 3 hospodářského zákoníku, bylo prý vyloučeno ze soudní ochrany jejích práv, neboť v žádném řízení tuto námitku nemohla uplatnit a nemohla tedy ani rozhodnutí o takové námitce nechat přezkoumat nezávislým soudem. Proto stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušeno a sdělila, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský soud v Brně a vedlejší účastník - Finanční úřad v Třebíči. Krajský soud v Brně k námitce stěžovatelky, že o žalobě bylo rozhodnuto až po dvou letech od jejího podání, uvedl, že věc byla vyřízena v pořadí, v jakém napadla a jak byly průběžně vyřizovány věci u tohoto soudu. Délka trvání proto nebyla způsobena nečinností soudu, nýbrž vyšším měsíčním nápadem, než je počet vyřízených věcí. V dalším krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že otázkou, zda stěžovatelka je skutečně poddlužníkem, se soud ve výroku rozhodnutí nezabýval a pouze připustil, že zmíněná formulace byla v odůvodnění usnesení uvedena "poněkud nešťastně". Krajský soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá. Finanční úřad v Třebíči se s námitkami stěžovatelky rovněž neztotožnil. Při posuzování povahy exekučního příkazu je prý nutno brát v úvahu systematické zařazení ustanovení §73 "Vymáhání daňových nedoplatků" v zákoně č. 337/1992 Sb. do jeho šesté části "Placení daní". I z této skutečnosti lze usuzovat, že exekuční příkaz má pouze procesní povahu, neboť platební povinnosti jsou ukládány podle části třetí citovaného zákona a část šestá se vztahuje pouze na úkony směřující k tomu, aby platební povinnosti (uložené podle části třetí zákona) mohly být vynuceny, pokud nejsou splněny dobrovolně. Rozhodnutími, podléhajícími soudnímu přezkumu, jsou meritorní rozhodnutí podle části třetí zákona č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí, vydávaná podle ustanovení §73 odst. 6 citovaného zákona a rozhodnutí o řádných opravných prostředcích proti nim, prý proto nelze považovat za rozhodnutí o právu a povinnosti, byť mají svým dopadem na daňového dlužníka donucující charakter. K tomuto názoru dospěl vedlejší účastník i na základě toho, že v řízení o daňové exekuci se přiměřeně používá občanský soudní řád a je proto třeba respektovat, že rovněž soudní výkon rozhodnutí nařizují soudy usnesením ve smyslu §167 o.s.ř. a nikoliv rozsudkem podle §152 odst. 1 o.s.ř. Vedlejší účastník dodal, že v souzené věci vydal správce daně dne 10. 8. 1993 výzvu podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., a to všem společníkům v.o.s. ZETA. Tato výzva je rozhodnutím v daňovém řízení ve smyslu §32 citovaného zákona a proti ní je přípustný řádný opravný prostředek, přestože obecně proti výzvám v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není. Stěžovatelka sice svého práva se proti výzvě odvolat využila, nicméně o námitce podle §129m odst. 3 hospodářského zákoníku se nezmínila. Protože stěžovatelka dobrovolně nesplnila uloženou platební povinnost, dostala se sama do postavení daňového dlužníka ve smyslu §57 odst. 1 citovaného zákona. Vedlejší účastník se proto domnívá, že "nečinnost stěžovatelky v meritorním řízení" by neměla být sanována v rámci přezkumného řízení soudního. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že zákon č. 337/1992 Sb., který byl použit, nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1993 a v ustanovení §101 výslovně stanovil povinnost správce daně pokračovat i v započatém řízení podle tohoto zákona. Protože správce daně vyzval ručitele ZETY, v.o.s., včetně stěžovatelky ke splnění jejich ručitelských závazků až v roce 1993, byl povinen podle tohoto zákona postupovat. Vyhláška č. 16/1962 Sb., jíž se stěžovatelka dovolává, byla totiž citovaným zákonem zrušena. K námitce, že zákonné ručení mělo být posuzováno podle hospodářského zákoníku, Finanční úřad v Třebíči (tj. vedlejší účastník) uvedl, že splatnost důchodové daně za zdaňovací období roku 1990 nastala až "splatností" platebního výměru č. 107/92, č.j. FÚ 1173/92-205, ze dne 27. 7. 1992. Teprve tímto dnem tedy ZETĚ, v.o.s., vznikl vůči správci daně závazek, který splnila jen zčásti. Povinnost platit daň proto vznikla již ve zdaňovacím období roku 1990, splatnost daně však nastala až v roce 1992. V návaznosti na ustanovení §763 obchodního zákoníku proto sice právní vztah ručení vznikl již podle předchozí právní úpravy a trvá i za platnosti právní úpravy nové, ale skutečnost, která založila právní následky (daňový nedoplatek) vznikla až za nové právní úpravy ručení společníků veřejné obchodní společnosti, tedy podle §76 obchodního zákoníku. Na tento právní vztah proto nelze aplikovat ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku. Závěrem vedlejší účastník namítl, že by bylo zcela v rozporu se zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně právní námitky - uplatněné až ve stadiu výkonu rozhodnutí - proti rozhodnutí správce daně o řádném opravném prostředku a jemu předcházejícímu exekučnímu příkazu, tj. proti rozhodnutím procesní povahy, došlo k jejich meritornímu přezkoumání a případně i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci. Finanční úřad proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo porušeno její základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle tohoto článku, který představuje jeden ze základních principů práva na spravedlivý proces, "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny". Stěžovatelka v první řadě namítá, že napadené usnesení bylo vydáno až po dvou letech od podání správní žaloby, tj. v nepřiměřeně dlouhé lhůtě. Rozhodnutí krajského soudu však již nicméně učiněno bylo, takže nepřicházelo v úvahu, aby Ústavní soud - ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - zakázal krajskému soudu pokračovat v porušování práva a svobody stěžovatelky, které mělo spočívat v jeho nečinnosti. Tuto námitku stěžovatelky proto z hlediska jejího praktického dopadu nelze reflektovat. Stěžovatelka dále brojí proti tomu, aby byl "výkon rozhodnutí" pokládán pouze za "procesní rozhodnutí", vyloučené z přezkumu v rámci správního soudnictví. K této námitce Ústavní soud odkazuje na vyjádření Finančního úřadu v Třebíči, z něhož zejména vyplývá, že ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb., upravující "Vymáhání daňových nedoplatků", je systematicky zařazeno do šesté části citovaného zákona, označené "Placení daní". Exekuční příkaz totiž neřeší ani neukládá hmotně právní povinnost placení daně, nýbrž toliko stěžovatelce stanoví povinnost platit přímo oprávněnému. Je proto zřejmé, že výkon rozhodnutí sice může být subjektivně pociťován jako zásah do práv či povinností fyzické nebo právnické osoby, ve skutečnosti se však týká toliko procesněprávní pozice stěžovatelky a nikoliv jejích hmotných práv a povinností. Námitka stěžovatelky, poukazující na ustanovení §129m odst. 3 hospodářského zákoníku, dle níž "ručitel může odepřít splnění oprávněné organizaci, pokud tato způsobila, že nelze dosáhnout uspokojení od povinné organizace", je ve skutečnosti námitkou hmotně právní a patří do správního řízení nalézacího, nikoliv do řízení o výkonu rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti souhlasí s názorem Finančního úřadu v Třebíči, obsaženým v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na základě hmotně právní námitky proti rozhodnutí správce daně o řádném opravném prostředku a jemu předcházejícímu exekučnímu příkazu, tj. proti rozhodnutím procesní povahy - uplatněné až ve stadiu výkonu rozhodnutí - došlo k jejich meritornímu přezkoumání a případně i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve věci. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že v dané věci mělo být postupováno podle vyhlášky č. 16/1962 Sb. a nikoliv podle zákona č. 337/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že citovaná vyhláška byla ustanovením §106 bod 3. zákona č. 337/1992 Sb. výslovně zrušena. Tento zákon platí i pro řízení zahájená před jeho účinností (§101 cit. zákona). Správce daně tedy postupoval správně, když vyzval ručitele ZETA, v.o.s., (včetně stěžovatelky) ke splnění jejich ručitelských vztahů již podle zákona č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka se rovněž dopouští omylu, jestliže tvrdí, že krajský soud vyslovil svůj názor o meritorní otázce daného případu, tj. o tom, zda stěžovatelka je či není v postavení ručitele. Jak totiž krajský soud sám připustil, v odůvodnění napadeného usnesení sice použil "poněkud nešťastnou" formulaci, její podstatou však není meritorní závěr soudu, který by byl v dalším řízení závazný, nýbrž pouze obecný právní rozbor vztahu mezi daňovým dlužníkem, poddlužníkem a oprávněným. I tato námitka stěžovatelky je proto nedůvodná. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně základní právo stěžovatelky podle čl. 36 odst. 2 Listiny porušeno nebylo. Protože ani Ústavní soud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo svobod stěžovatelky, ústavní stížnost zcela zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. srpna 1998