ECLI:CZ:US:1998:1.US.468.97
sp. zn. I. ÚS 468/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J.H., roz. K., zastoupeného advokátkou JUDr. N.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 2 T 100/95, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 8. 12. 1997, které došlo Ústavnímu soudu dne 11. 12. 1997.
Ústavní stížností je napadán rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1997, sp. zn. 2 T 100/95, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, sp. zn. 7 To 72/97, kterými byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona a organizátorství k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. a) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákona, ve znění účinném do 31. 8. 1995, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti roků. Stěžovatel poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů, na porušení svého práva na obhajobu a na upření práva na spravedlivý proces. Namítá se zejména, že došlo k porušení základních zásad trestního řízení, jak má na mysli ustanovení §2 tr. řádu, k porušení §33, §35 odst. 2, §93 odst. 1, §101, §103, §160, §165, §200, §209 tr. řádu a k porušení vyhlášky č. 42/1989 Sb. , o smlouvě mezi ČSSR a PLR o právní pomoci.
Podle názoru stěžovatele rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K namítanému porušení základních lidských práv a svobod došlo podle stěžovatele tím, že při posuzování otázky viny nebylo zajištěno jeho právo na obhajobu, neboť nebyla včas o výslechu svědka vyrozuměna jeho obhájkyně, svědek byl vyslýchán v nepřítomnosti veřejnosti a obžalovaných. Dále zpochybňuje důkazní hodnotu svědectví svědkyně K. a polských svědků vyslýchaných formou dožádání.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36 odst. 1 a 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. Článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jen do té míry se tedy Ústavní soud zabývá námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve svém podání vesměs uplatňuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení, s nimž se soudy, zejména Vrchní soud v Praze, řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozsudků.
Pokud stěžovatel brojí proti způsobu provedení výslechu svědka S. v přípravném řízení, kdy o termínu výslechu nebyla včas a řádně vyrozuměna jeho obhájkyně, nutno konstatovat, že právo obhájce účastnit se vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení je podmíněno jeho žádostí, resp. oznámením, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů, případně jím specifikovaného jednotlivého úkonu. Pokud k takovému oznámení nedošlo, nelze se odvolávat na porušení ustanovení §165 trestního řádu, neboť v tomto ustanovení je obsaženo právo obhájce a nikoliv povinnost vyšetřovatele, povinnost vyšetřovatele nastoupí, uplatní-li obhájce své právo.
Ohledně stížností stěžovatele na postup orgánů činných v přípravném řízení, pokud se týká způsobu výslechu svědků, nutno upozornit, že vyšetřovatel činí svá rozhodnutí samostatně, přičemž je vázán Ústavou ČR, zákony a dalšími předpisy, jak mu předepisuje trestní řád. Na druhé straně je nutno konstatovat, že určité odchylky ve svědeckých výpovědích byly dostatečně zhojeny při opětovných zevrubných výsleších svědků u hlavního líčení. Ostatně soud při svém rozhodování zcela v intencích ustanovení §220 odst. 2 trestního řádu smí přihlížet jen ke skutečnostem, jež byly probrány v hlavním líčení a své rozhodnutí opírat o důkazy, které zde byly provedeny.
Pokud jde o námitky, týkající se dokazování, platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným (článek 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod). Soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro dokazování. Mimo jiné se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů, která znamená, že orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy bez toho, že by byly vázány zákonnými pravidly, pouze podle svého volného uvážení, kdy si samy rozhodují, jaké váhy a důkazní síly ten který důkaz je. Soud sám také rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede a v odůvodnění rozsudku se vypořádává případně se skutečností, proč návrhům na provedení těchto důkazů nevyhověl.
Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, kde stěžovatel uplatňoval námitky, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, případně z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nicméně nezjistil, že při rozhodování obecných soudů takové porušení nastalo a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Z důvodů shora uvedených nezbylo Ústavnímu soudu než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 1998 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu