ECLI:CZ:US:1998:1.US.491.97
sp. zn. I. ÚS 491/97
Usnesení
I. ÚS 491/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele T.H., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., CSc., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Nc 642/97, ze dne 30. 9. 1997, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým včas podaným návrhem domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 14 Nc 642/97, jímž byli soudci Obvodního soudu pro Prahu 5, JUDr. M.H., JUDr. J.C., JUDr. P.M. a JUDr. A.S., vyloučeni z projednávání a rozhodování věci
I. ÚS 491/97
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 148/97. V rámci tohoto občanskoprávního řízení se navrhovatel domáhá náhrady škody ve výši 2 199,10 Kč s příslušenstvím způsobené nesprávným úředním postupem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Soudce soudu prvého stupně, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce a další soudci tamního soudu sami navrhli, aby byli z projednávání věci vyloučeni. Důvodem byla skutečnost, že navrhovatel a jeho zástupce měli údajně vyzývat v novinách Š. k fyzickému násilí proti JUDr. K., soudci Obvodního soudu pro Prahu 5. Z toho důvodu vztah soudců tamního soudu k navrhovateli a jeho zástupci je negativní. Městský soud v Praze na základě vyjádření soudců H., C., M. a S., kteří uvedli, že se cítí být ve věci podjatí, je vyloučil z dalšího projednávání a rozhodování ve věci.
Ve své ústavní stížnosti navrhovatel vytýká rozhodnutí Městského soudu v Praze rozpor s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel uvádí, že toto rozhodnutí obecného soudu bylo vydáno aniž by byly blíže zkoumány důvody, které vedly čtyři soudce ve výroku usnesení jmenované, k pocitu podjatosti ve věci. Současně navrhovatel vytýká, že bylo zcela ignorováno jeho právo účastníka řízení vyjádřit se k celé záležitosti. Sám uvádí, že pravé důvody jsou zcela jiné a spočívají v korupci a provázanosti mezi soudci nižšího a vyššího stupně a v jejich vzájemné ochotě kryt - jak uvádí - vlastní lumpárny a očividné sklony ke zneužívání práva a soudcovské pravomoci. V té souvislosti poukazuje navrhovatel na výsledek řízení vedeného u Obvodního státního zastupitelství pro P. pod sp. zn. 1 Pv 426/93, kde došlo k zastavení trestního stíhání zástupce navrhovatele M.Š. pro trestný čin pomluvy, kterého se měl dopustit vůči soudci JUDr. K., neboť z dostupných důkazů vyplynulo, že poškozený v zásadě jedná tak, jak obviněný ve svých tvrzeních uvedl. Z toho všeho navrhovatel dovozuje, že soudci Obvodního soudu pro Prahu 5 se semkli a opakovaně odmítají nezávisle a nestranně plnit svoje soudcovské povinnosti.
I. ÚS 491/97
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl Městský soud v Praze, že zcela odkazuje na písemné odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 9. 1997.
V písemném podání ze dne 6. 3. 1998 soudci Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. H., JUDr. C. a JUDr. M. uvedli, že rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997 předcházela rozhodnutí ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 11 C 297/92, kde vznesl námitku podjatosti sám navrhovatel proti všem soudcům tamního soudu a to opakovaně s odůvodněním, že "nemá důvěru v soud, který sám nestoudně a veřejně porušuje zákony". V důsledku toho došlo rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1994 pod sp. zn. 14 Nc 246/95 k vyloučení soudců JUDr. H., JUDr. C., JUDr. M., JUDr. S., JUDr. K., JUDr. Ch., Mgr. M. a Mgr. K. z rozhodování a projednávání věci z důvodu pochybnosti o nepodjatosti. Rovněž ve věci téhož soudu, sp. zn. 13 C 287/93, vznesl opakovaně právní zástupce navrhovatele námitku podjatosti vůči JUDr. C. a všem dalším soudcům, v důsledku toho byli opět vyloučeni z projednávání a rozhodování věci. Dále poukázali na to, že věc, sp. zn. 10 C 148/97, je nadále vyřizována v senátě 18 C Obvodním soudem pro Prahu 5 a dne 16. 3. 1998 má být ve věci vyhlášen rozsudek.
Vedlejší účastník řízení v písemném stanovisku navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, neboť k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo. Poukázal na to, že rozhodnutí o vyloučení soudce je zcela v pravomoci soudu příslušného k zjištění a posouzení důvodů k vyloučení, což se také v předmětné věci stalo. Navíc poukazuje vedlejší účastník řízení na to, že věc je i nadále vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5 a projednávána soudcem pověřeným dle rozvrhu práce k projednávání občanskoprávních věcí. V závěru vyjádření poukazuje vedlejší účastník na skutečnost, že právní zástupce navrhovatele, JUDr. G., má pozastaven výkon advokacie.
I. ÚS 491/97
Z přípisu České advokátní komory ústavní soud zjistil, že JUDr. G. má sice pozastaven výkon advokacie podle §9 odst. 2 písm. a) zák. č. 85/1996 Sb., avšak podal proti tomuto rozhodnutí odvolání v důsledku čehož nenabylo rozhodnutí právní moci. Z toho důvodu je JUDr. G. oprávněn vykonávat advokacii.
V případě předmětné ústavní stížnosti jde o aplikaci ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §16 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud je toho názoru, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k správné aplikaci obou shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu. Je třeba zdůraznit, že podmínka ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. zakládá vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jejich skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "lze mít pochybnost o jejich nepodjatostí': Nejde tudíž pouze o hodnocení subjektivního pocitu soudců, zda se cítí nebo necítí být podjatí, anebo hodnocení osobního vztahu k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, ale o objektivní úvahu, zda - s ohledem na okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. V daném případě šlo o takový konflikt mezi jedním ze soudců Obvodního soudu pro Prahu 5 a právním zástupcem navrhovatele v trestní kauze, který svou povahou a intenzitou (nabádání k fyzickému násilí proti soudci) je nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby čtyři soudci Obvodního soudu pro Prahu 5 se mohli cítit podjatými ve vztahu k navrhovateli, jeho právnímu zástupci a výsledně i k projednávané věci. Nelze pominout ani to, že navrhovatel v roce 1994 vznesl vůči všem soudcům Obvodního soudu pro Prahu 5 námitku podjatosti i v dalších dvou kauzách, v nichž v důsledku navrhovatelem opakovaně vznesené námitky podjatosti nakonec došlo k vyloučení soudců. Tato situace objektivně svědčí o tom, že lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené pod sp. zn. 10 C 148/97. Nelze proto dovozovat, že by postupem soudců Obvodního soudu pro Prahu 5 a na něj navazujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. K takovému porušení nemohlo dojít již s poukazem na to, že věc je i nadále vedena u Obvodního soudu pro Prahu 5
I. ÚS 491/97
v senátě 18 C a dne 16. 3. 1998 mělo být předsedou tohoto senátu vyneseno v kauze meritorní rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů proto ústavní soud návrh navrhovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení, Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 1998
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu