ECLI:CZ:US:1998:1.US.495.97
sp. zn. I. ÚS 495/97
Usnesení
I. ÚS 495/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele S.W., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o návrhu ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 8 To 423/97, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 8. 1997, sp. zn. 2 T 21/96, takto:
Návrh ústavní stížností se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 3. 12. 1997.
Ústavní stížností napadl výše uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, jímž byl uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle ustanovení §150 odst.1 tr. zákona a byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši Kč 10 000,--, trestu zákazu činnosti na dobu tří let a propadnutí věci. Uvedeného trestného
I. ÚS 495/97
činu se měl dopustit tím, že dne 18. 10. 1995 v P. v H. tržnici ve stánku s textilem, prodával textilní zboží opatřené bez náležitého povolení firemní značkou P.
Městský soud v Praze odvolání navrhovatele, zde stěžovatele, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 zamítl svým usnesením ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 8 To 423/97, neboť podle jeho názoru soud prvního stupně řádně a úplně zjistil skutkový stav, ve věci řádně rozhodl a uložil odpovídající trest. Obhajobu stěžovatele, že nevěděl, že se jedná o nepravé zboží, pak považoval odvolací soud za irelevantní.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci již uplatněnou v průběhu řízení před obecnými soudy, tresty stanovené soudem pokládá za nepřiměřené a nehumánní a upozorňuje, že obvodní soud v dané věci rozhodoval již po třetí, když dvakrát byly jeho rozsudky v odvolacím řízení zrušeny. Domnívá se, že rozhodnutími napadenými v ústavní stížnosti byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména tato:
1) čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, neboť stěžovateli byl v rozporu se zákonem uložen trest, tj. je nucen činit něco, co zákon neukládá,
2) čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (z důvodu jako sub 1),
3) čl. 39 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli byl
uložen trest za jednání, které není trestným činem,
4) čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech (z důvodu jako sub 3)
5) čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, neboť záležitost nebyla projednána spravedlivě,
6) čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (z důvodu jako sub 3).
I. ÚS 495/97
Ústavní soud k předložené ústavní stížnosti konstatoval, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. (čl. 83 Ústavy ČR) a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (M. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Jestliže se namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pak je třeba si z obecného pohledu uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z tohoto článku citované Listiny, jakož i z dalších jejích ustanovení, a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 odst. 1), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Důsledkem nezávislosti soudcovské moci je mimo jiné i to, že obecné soudy jsou při zjišťování skutkového stavu věci vázány toliko zákonem (čl. 95 odst. 1), v daném případě - co do důkazní
I. ÚS 495/97
stránky věci - ustanoveními trestního řádu. I v trestním řízení se uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 a §125 trestního řádu). Přezkum činnosti a rozhodování obecných soudů provádí Ústavní soud, jak již výše uvedeno, jen potud, pokud činností obecných soudů byly porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod.
Pokud jde o namítané porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, považuje je Ústavní soud za zcela nepřípadné a neodpovídající skutečnosti. Stejně tak musí zcela pominout námitku opřenou o čl. 39 Listiny základních práv a svobod, že stěžovateli byl uložen trest za jednání, které není trestným činem. Stěžovatel zřejmě zcela opomenul seznámit se s §150 odst. 1 trestního zákona, který uvádí výslovně: "Kdo uvede do oběhu výrobky neoprávněně označované ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou snadno s ní zaměnitelnou, bude potrestán..." Dále je třeba odmítnout i další domněnky stěžovatele, že byla porušena ustanovení v ústavní stížnosti, jak výše zmíněno, uvedená pod body 4) a 6), protože se dotýkají zcela jiné situace, než je ústavní stížností napadena.
Soudce zpravodaj nemohl přijmout ani námitku odvolávající se na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výše pod bodem 5), jehož dodržení zkoumá Ústavní soud vždy, i když to stěžovatel neuplatňuje. K tomu však bylo uvedeno
stanovisko již výše v tomto usnesení.
Ústavní soud tedy namítaná porušení ústavnosti neshledal a musel pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Musel totiž i souhlasit s názorem městského soudu, že každý prodejce odpovídá za zboží, které prodává, a stěžovatel jako podnikatel musel dodržovat při provozování živnosti všechny podmínky stanovené jak živnostenským zákonem, tak zvláštními předpisy, např. tedy i zákonem o ochranných známkách, které má
I. ÚS 495/97
povinnost znát a dodržovat je.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usneseními podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 1998 JUDr.Vladimír Paul soudce Ústavního soudu