Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.02.1998, sp. zn. I. ÚS 99/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 14/10 SbNU 95 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.99.97

sp. zn. I. ÚS 99/97 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. K. a A. K., proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 21. 6. 1996, č. j. PÚ/4705/92-Mš-202E, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 447/96, ve věci vydání nemovitosti podle zák. č. 229/1991 Sb., takto: Rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 21. 6. 1996, č. j. PÚ/4705/92-Mš-202E, se ve výroku sub I. zrušuje. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 447/96, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. Svou ústavní stížností navrhovatelé napadají rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 447/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 21. 6. 1996, č. j. PÚ/4705/92-Mš-202E, a to pouze ve výroku I. Správním rozhodnutím Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 21. 6. 1996 bylo rozhodnuto ve výroku I., že oprávněné osoby (navrhovatelé) nejsou vlastníky nemovitostí par. č. 679/1 o výměře 6967 m2 v katastrálním území Š. Oprávněným osobám nelze vydat pozemky z důvodů ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., tedy proto, že byly po přechodu do vlastnictví státu zastavěny. V rámci soudního přezkumu správního Krajský soud v Ostravě bez nařízení ústního jednání správní rozhodnutí potvrdil. Svůj potvrzující výrok opřel o závěr, že v daném případě nelze pozemky navrhovatelům vydat, neboť tomu brání skutečnost, že se jedná o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., přičemž nejde o stavbu dočasné povahy. Současně obecný soud poukázal na vyhlášku č. 85/1976 Sb., která definuje pojem dočasné stavby v §1 odst. 2 písm. b). Dle názoru obecného soudu se v případě dané věci o žádnou takovou situaci nejedná. Doba trvání stavby nebyla časově předem omezena a ani rozhodnutí o dodatečném povolení stavby "zpevněná plocha autocvičiště" neobsahuje žádné časové omezení. Navrhovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně obecnému soudu vytýkají projednání věci v jejich nepřítomnosti, čímž jim bylo znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, přičemž se podle názorů stěžovatelů nejedná o jednoduchý případ. Vlastním rozhodnutím pak obecný soud údajně porušil právo na spravedlivý proces, neboť po právní stránce věc nesprávně posoudil. V této souvislosti navrhovatelé poukazují na skutečnost, že uplatnili restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"), přičemž stavebním úřadem v Novém Jičíně nebyly dohledány žádné doklady, tj. stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, týkající se pozemku, parcelní číslo 679/1, v kat. úz. Š. Proto dodatečně 14. 5. 1996 vydal Okresní úřad - referát dopravy a silničního hospodářství v Novém Jičíně rozhodnutí o povolení stavby "zpevněné plochy autocvičiště". V rámci tohoto správního řízení nebyl respektován závěr odborné expertizy z 27. 6. 1995, který konstatoval, že zpevněná plocha je 5 let po životnosti a nevyhovuje platné normě. Následně vydávaná správní rozhodnutí měla, podle názoru stěžovatelů, pouze zhojit stav tak, aby naplňoval ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V té souvislosti navrhovatelé trvají na svém tvrzení, že ke dni účinnosti zákona o půdě byla konstatována pouze existence samotného pozemku, par. č. 679/1, v kat. úz. Š. Stěžovatelé se proto domáhají zrušení napadeného správního rozhodnutí i rozhodnutí obecného soudu, vydaného v rámci soudního přezkumu správního. V písemném vyjádření k ústavní stížnosti setrval obecný soud na závěrech svého rozhodnutí. K otázce řízení bez jednání pouze poukázal na nález Ústavního soudu č. 269/1996 Sb. Okresní úřad - pozemkový úřad Nový Jičín v písemném vyjádření navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Zdůraznil, že stavba zpevněné plochy na par. č. 679/1 ke dni účinnosti zákona o půdě existovala a existenci zpevněné plochy ke dni účinnosti zákona o půdě nezpochybnili v průběhu restitučního řízení ani sami stěžovatelé. Zpevněná plocha autocvičiště byla vybudována v roce 1983 v rámci výstavby čtyřproudové silnice I/48. Nebylo dohledáno ani stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí, tj. doklady, které by nasvědčovaly tomu, že stavba autocvičiště byla realizována a její užívání povoleno v souladu se zák. č. 50/1976 Sb. Proto následovalo dodatečné stavební řízení, v jehož rámci dne 14. 5. 1996 byla stavba dodatečně povolena. Dohledáno bylo pouze rozhodnutí bývalého severomoravského KNV Ostrava, odbor vodního a lesního hospodářství a zemědělství, jímž byl udělen předchozí souhlas s trvalým odnětím zemědělské půdy zemědělským účelům za účelem výstavby silničního obchvatu I/48 - Nový Jičín. Dále tentýž orgán udělil souhlas s dočasným vynětím pozemků ze zemědělského půdního fondu pro zařízení staveniště a manipulační účely po dobu výstavby (čtyřproudové silnice) dne 13. 2. 1973. Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 447/96, z něhož zjistil, že žalobou ze dne 2. 8. 1996 se navrhovatelé domáhali u obecného soudu soudního přezkumu správního ze stejných důvodů, o které opírají svou ústavní stížnost. Ve věci bylo rozhodováno obecným soudem dne 26. 11. 1996 bez nařízení jednání. Obecný soud sám uzavřel právní stránku tak, že chápe "zpevněnou plochu autocvičistě" jako stavbu trvalou, a proto bránící vydání pozemku navrhovatelům. Vedlejší účastník, Pozemkový fond České republiky, se svým dopisem z 13. 1. 1998 svého postavení vzdal. II. Po zhodnocení provedených důkazů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní a jinou právní ochranu. Jak z předchozího řízení před správním orgánem a následně obecným soudem vyplynulo, navrhovatelé se domáhali restitučního nároku podle zákona o půdě. V řízení byl restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě uznán. Vzhledem k tomu, že však se jedná o pozemek zastavěný, nebylo možné jej navrhovatelům vydat ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Navrhovatelé sporný pozemek získali přídělovou listinou od Ministerstva zemědělství - Národního pozemkového fondu. Dále pak stejnopisem "Zápisu" ze dne 15. 2. 1951 o odevzdání zemědělské usedlosti v Š. JZD v Š. K přechodu nemovitosti na stát došlo rozhodnutím Lidového soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 12. 1958, jímž bylo vloženo vlastnické právo pro československý stát na základě prohlášení přídělců, jímž se zřekli přídělu. Podstatou řízení před správním orgánem a následně před obecným soudem bylo posouzení otázky, zda se jedná o zastavěný pozemek, který podléhá ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě či nikoliv. Podle citovaného ustanovení zákona o půdě nelze vydat pozemky nebo jejich části v případě, že pozemek je po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn, pozemek lze však vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo nesporně prokázáno, že původní dokumentace ohledně povolení stavby a její kolaudace nebyla dohledána, muselo dojít 14. 5. 1996 k vydání dodatečného rozhodnutí o povolení stavby. Dále bylo v řízení prokázáno, že v roce 1973 došlo k vynětí zemědělské půdy ze zemědělského užívání zčásti trvale, zčásti dočasně pro účely výstavby obchvatové komunikace. Následně je pouze konstatováno, že v roce 1983 již existovalo autocvičiště. V roce 1986 byla uzavřena hospodářská smlouva, na jejímž základě odevzdal bývalý MěNV Nový Jičín parcelu Autoškole Svazarmu Nový Jičín. Dohodou z 29. 10. 1993 bylo zrušeno právo trvalého užívání sporného pozemku k datu 31. 10. 1993, neboť autoškola ukončila svou činnost a pozemek se stal nadbytečným. V současné době je pozemek pronajímán soukromým podnikatelům za účelem výuky řízení motorových vozidel. V této věci byly rovněž zpracovány dva znalecké posudky, jeden dne 31. 7. 1995 - ing. Č. K., druhý 1. 2. 1996 - ing. T. M. První z uvedených posudků v závěru uvádí, že plocha autocvičiště byla vybudována jako dočasné provizorium, přičemž ve smyslu vyhlášky č. 85/1976 Sb. §1 odst. 2 písm. b) se jedná o stavbu dočasnou, která nebyla jako zařízení staveniště v příslušné době z pozemku, par. č. 679/1, odstraněna. Druhý z uvedených posudků dospěl ke zcela opačným závěrům, tj. že se jedná o stavbu trvalou, která nemá v žádném případě znaky stavby dočasné. Sám obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí pak uzavírá, že se jedná o stavbu trvalou a tedy bránící vydání pozemku navrhovatelům. Pokud se týká závěru posudku znalce, obecný soud dovozuje, že úkol nebyl znalci zcela správně zadán. Pokud má znalecký posudek přispět k objasnění skutkového stavu věci, je nezbytné správně znalci úkol vymezit a na základě závěrů znalce je pak věcí správního orgánu posoudit, zda jde o stavbu bránící vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Ústavní soud zjistil, že obecný soud nevzal v úvahu existenci dvou znaleckých posudků se zcela rozdílnými závěry a provedl výsledné právní posouzení, aniž by zaujal k rozdílným závěrům posudku stanovisko, případně rozpory odstranil zpracováním revizního znaleckého posudku, v jehož rámci by sám vymezil znalci úkol přesněji. Za situace, kdy otázka posouzení trvalosti či dočasnosti stavby na parcele stěžovatelů je určující pro závěr, zda parcelu lze či nelze vydat, postup obecného soudu svědčí o odepření práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně rozhodování obecného soudu bez nařízení jednání za situace, kdy podle názoru Ústavního soudu nebylo zcela nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, nebylo namístě. Je nutno uvést, že v době rozhodování obecného soudu platil §250f o. s. ř., který dával prostor obecnému soudu v rámci soudního přezkumu správního rozhodovat bez jednání. Nálezem Ústavního soudu ČR č. 269/1996 Sb. bylo toto ustanovení s účinností od 1. 5. 1997 zrušeno. Zákonem č. 202/1997 Sb. s účinností od 1. 10. 1997 pak byl zakotven §250f o. s. ř. v novém znění, které dává prostor soudu v případech správního soudnictví rozhodovat bez nařízení jednání jen tehdy, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů, a dále jen pokud to účastníci shodně navrhnou. Stávající úprava by v případě této ústavní stížnosti nedávala prostor obecnému soudu rozhodovat bez nařízení jednání. Nedávala ho však ani právní úprava platná v době, kdy obecný soud své rozhodnutí vydal. I tehdy totiž připouštěl §250f o. s. ř. rozhodnutí soudu bez jednání pouze v jednotlivých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu a šlo-li jen o posouzení právní otázky. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť dva protichůdné znalecké posudky směřovaly k odlišným právním závěrům. I v tomto procesním přístupu obecného soudu lze proto spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud posoudil předcházející řízení jako celek z hlediska porušení práva na soudní ochranu a dospěl k závěru, že v předmětné věci bylo jak správním orgánem tak obecným soudem porušeno právo navrhovatelů na právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v Novém Jičíně ze dne 21. 6. 1996, č. j. PÚ/4705/92-Mš-202E, ve výroku sub I. zrušeno, současně se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 447/96. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 3. února 1998