ECLI:CZ:US:1998:2.US.102.96
sp. zn. II. ÚS 102/96
Usnesení
II. ÚS 102/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M.M., 2) MUDr. J.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. Č.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1995, sp. zn. 13 o 432/95, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 9. 1995, čj. Firm 41808/95, Firm 44341/95, Rg.B 2322/7-394, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a SPT T, zastoupeného advokátem JUDr. J.L., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé napadají pouze shora uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, ačkoliv, jak ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu RgB 2322 na základě dovolání stěžovatelů proti ústavní stížností napadenému usnesení Městského soudu v Praze, rozhodoval ve věci Nejvyšší soud České republiky, jenž poté, co konstatoval přípustnost dovolání dle §238a odst. 1 písm. e)
II. ÚS 102/96
o.s.ř., je zamítl, a to rozhodnutím ze dne 17. listopadu 1997, čj. 1 Odon 3/97-897. Právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepochybně tím pravomocným rozhodnutím, jež ústavní stížností musí být v prvé řadě napadeno (§72 odst. 1 písm. a), odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu). Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je totiž náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstalo nedotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Všechny uvedené skutečnosti, byť procesní povahy, jsou podle názoru Ústavního soudu natolik zřejmé, a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 7. 5. 1998 soudce zpravodaj