Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24.03.1998, sp. zn. II. ÚS 111/97 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 40/10 SbNU 271 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.111.97

sp. zn. II. ÚS 111/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ZD V. P., zastoupeného JUDr. O. C., za účasti účastníka řízení Krajského soudu v Praze, nám.Kinských 5, Praha 5 a vedl. účastníka Dr. P. S., zastoupeného JUDr. H. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.12. 1996, sp. zn. 26 Ca 274/95, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel, jak uvádí ve své ústavní stížnosti, by byl podle §5 odst.2 zák.č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") povinnou osobou k uzavření dohody s vedlejším účastníkem Dr. P. S. ( a následkem toho i povinnou osobou k poskytnutí náhrad za znehodnocení stavby, trvalých porostů, živého i mrtvého inventáře a zásob) na zemědělský majetek v k.ú. T. a Ú., okres Praha -západ, jejichž původní vlastník byl již zemřelý p. V. W. Není rovněž pochyb o tom, že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví československého státu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. Stěžovatel dále uvádí, že Okresní úřad - pozemkový úřad Praha západ svým rozhodnutím č.j. PÚ-R-263/92/I-269/93 BE ze dne 4.10. 1993 rozhodl, že Dr. P. S. není oprávněnou osobou podle ustanovení §4 odst.4 zákona o půdě s odůvodněním, že nesplňuje podmínky tohoto ustanovení, neboť pí. M. J., jejímž je Dr. P. S. jediným dědicem, neuplatnila do své smrti své restituční nároky stanoveným způsobem. Na návrh Dr. P. S. přezkoumal toto rozhodnutí Městský soud v Praze, který je rozsudkem ze dne 17.5. 1994, č.j. 33 Ca 235/93-17 zrušil, neboť skutečnost, že žádost pí. M. J. byla podána ještě před účinností zákona o půdě, nepovažoval za překážku vzniku nároku oprávněné osoby. Proti tomuto soudnímu řízení stěžovatel namítá, že jako navrhovatel byl soudem zcela pominut jako účastník řízení, takže neměl možnost se k věci vyjádřit a že o rozsudku samém se dozvěděl až s odstupem několika měsíců. Okresní úřad-pozemkový úřad Praha-západ, vázán právním názorem Městského soudu v Praze, rozhodnutím ze dne 17.10. 1995, č.j. PÚ-R-263/92/IV-433/95 BE rozhodl nově tak, že Dr. P. S. je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výrokové části tohoto rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.12. 1996, č.j. 26 Ca 274/95-17 rozhodnutí Okresního úřadu-pozemkového úřadu Praha-západ potvrdil. I tomuto řízení stěžovatel vytýká, že ve věci bylo rozhodnuto bez jednání s odvoláním na ustanovení §250f občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Domnívá se proto, že tímto pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jak to má na mysli čl. 38 odst.2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který upravuje právo každého na veřejné projednání věci, v jeho přítomnosti a tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo, jak uvádí stěžovatel, mu bylo soudem odepřeno. Nesouhlasí také s odůvodněním soudu pro postup podle ustanovení §250f o.s.ř., že se jednalo výlučně o posouzení právní otázky. Právní kvalifikace lhůty podle §13 odst.1 zákona o půdě nepovažuje stěžovatel za jednoduchou otázku. Její obsah rozebírá v části druhé své stížnosti, podle které dovozuje, že bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst.1 Listiny s přihlédnutím k ustanovení čl.4 odst.1 Listiny. Porušení těchto základních práv spatřuje stěžovatel v právním názoru Krajského soudu v Praze, podle kterého nepovažuje za překážku vzniku nároku skutečnost, že dcera původního vlastníka podala výzvu povinné osobě před účinností zákona o půdě, resp. předtím než tento zákon byl vůbec býv. FS ČSFR schválen a předepsaným způsobem zveřejněn. Vytýká soudu, že své stanovisko zdůvodnil poukazem na to, že jiný názor by byl v rozporu s obecnými zásadami restitucí. Názor na nepřípustnost podobného právního výkladu podepírá stěžovatel odkazem na platnou teorii českého práva, zvláště na publikaci Základy teorie práva a právní filosofie autorů Veverky, Boguszaka a Čapka (Codex Praha 1996), ve které se uvádí, že podmínkou platnosti normativního aktu je jeho vyhlášení stanoveným způsobem. Není myslitelná v právním státě platnost normativního aktu, který nebyl vůbec vyhlášen. Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.12. 1996, č.j. 26 Ca 274/95-17, Ústavní soud zjistil, že soud posoudil jako nedůvodný opravný prostředek stěžovatele ve věci jeho jednání podle §250f o.s.ř., neboť správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a v projednávané věci se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Proto mohl soud rozhodnout bez jednání o žalobě rozsudkem. K odvolání stěžovatele do vadného výkladu běhu lhůty podle §13 odst.1 zákona o půdě a samotného uplatnění nároku, krajský soud dovodil, že nárok je řádně po právu uplatněn, pokud byl adresován a došel ve lhůtě stanovené zákonem okresnímu úřadu, aniž by muselo být označeno, že přísluší referátu pozemkového úřadu. V souzeném případě pak uplatnění nároku bylo adresováno a také došlo Okresnímu úřadu Praha-západ do společné podatelny. Byla tím podle jeho názoru splněna podmínka podle §9 odst.1 zákona o půdě. K ustanovení §13 odst.1 zákona o půdě soud dále uvádí, že zákon obsahuje pouze konečnou lhůtu k uplatnění nároku, tj. den 31.1. 1993. Krajský soud se dále plně ztotožnil s právním názorem vysloveným Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 27.5. 1994, č.j. 33 Ca 235/93-17, v tom, že žádost dcery původních vlastníků, která byla podána před účinností zákona o půdě, nepovažuje soud za překážku vzniku nároku, neboť jiný názor by byl v rozporu s obecnými zásadami restitucí. Výzva byla uplatněna v době, kdy již bylo známo, že zákon o půdě vstoupí v účinnost. Účinnosti zákona o půdě se M. J. dožila, a proto jí tímto dnem vznikl nárok na vydání zemědělského majetku. Tento nárok je majetkovým nárokem, který přešel na její dědice podle §460 a násl. občanského zákoníku. Okresní úřad-pozemkový úřad Praha západ dospěl v souladu s listinnými důkazy ke správnému závěru, že požadované nemovitosti přešly do vlastnictví čs. státu postupem podle zák.č. 142/1947 Sb., a to výměrem MZ č.j. 386/48-IX/R-12 ze dne 25.5. 1949, tedy v rozhodné době a způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst.1 písm.b) zákona o půdě. Na výzvu Ústavního soudu o vyjádření k podané ústavní stížnosti, předsedkyně senátu krajského soudu plně odkázala na odůvodnění rozsudku krajského soudu, aniž by učinila další vyjádření ve věci. Vedlejší účastník byl Ústavním soudem rovněž vyzván, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřil. Ve svém vyjádření upozornil na skutečnost, že nelze soudu vytýkat porušení práva na spravedlivý proces, když všechny výhrady skutkové i právní byly stěžovatelem již uplatněny v řízení před okresním úřadem-pozemkovým úřadem. O správnosti zjištěného skutkového stavu nebyly mezi účastníky řízení, tedy i u stěžovatele, žádné pochybnosti a stěžovatel rovněž v tomto směru žádné námitky u soudu neuplatnil. Protože se skutečně jednalo jen o posouzení právní otázky, nelze napadat postup soudu podle tehdy platného ustanovení §250f o.s.ř. Vedlejší účastník za vlastní příčinu ústavní stížnosti považuje rozdílnost v právním názoru na povahu výzvy k vydání nemovitosti a její včasnost uplatnění. V této věci odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, který řeší obdobnou otázku, tj. uplatnění výzvy podle zák.č. 87/1991 Sb., kdy Nejvyšší soud ČR dospěl u předčasnosti podání výzvy k stejnému názoru jak městský a krajský soud v projednávané věci. Protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas a právní posouzení namítaného rozporu v závěrech soudů a úvaze stěžovatele teprve může prokázat, zda došlo k porušení ústavnosti, bylo povinností Ústavního soudu ústavní stížnost projednat. Ústavní soud dospěl k závěru, že se skutečně jedná o posouzení právní otázky, zda předčasně podaná výzva může mít účinky podle zákona o půdě. Původní restituentka M. J. požádala o vydání majetku jak Okresní úřad Praha-západ, tak i ZD V. P., a to dopisem ze dne 9.5. 1991. Zákon o půdě byl býv. FS ČSFR schválen dne 21.5. 1991 a účinnosti nabyl dnem 24.6. 1991. Dne 5.7. 1991 pí. M. J. zemřela. Její závětní dědic Dr. P. S., po potvrzení dědictví Státním notářstvím pro Prahu 6, uplatnil nárok na vydání zemědělského majetku. Zákon o půdě pro vydání resp. pro poskytnutí finanční náhrady předpokládá splnění náležitostí podle §4, a to pro vznik oprávněnosti určité osoby, existenci povinné osoby podle §5 a právní titul (iustus titulus) podle §6. Všechny tyto podstatné náležitosti právního nároku u vedlejšího účastníka jsou splněny, o jejich existenci není mezi účastníky pochyb a jejich nedostatek také nebyl nikým zpochybňován. Ze strany stěžovatele nebyly také uplatněny žádné skutečnosti, které by bránily vydání nemovitostí (tzv. negativní podmínky). Pro realizaci nároku oprávněné osoby stanoví dále zákon o půdě nutnost uplatnění nároku u pozemkového úřadu, a to současně s výzvou povinné osobě k vydání nemovitostí. Jedná se o formální podmínku podle §9 odst.1 zákona, pro jejíž uplatnění je v §1 odst.4 zákona otevřena lhůta do 31. ledna 1993. ( Převody podle čl.II zákona mají lhůtu odlišnou). V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu ČR i Ústavní soud zastává názor, že požadavek písemné výzvy není součástí práva na vydání nemovitostí, i když její pozdní uplatnění má za následek zánik práva. Nasvědčuje tomu i dikce §9 odst.1 zákona, podle které se již předpokládá oprávněnost oprávněné osoby a povinnost povinné osoby a dikce §13 odst.4 zákona, která předpokládá splnění podmínek §6 zákona. Písemná výzva, i když není součásti práva na vydání nemovitostí, je podmínkou pro jejich vydání. Zákon sám nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy, nýbrž pouze konečný časový limit pro její uplatnění. Proto k řádnému uplatnění výzvy může dojít i před účinností zákona. Předčasné uplatnění výzvy, bylo-li řádně a prokazatelně doručeno zákonem předepsaným adresátům, nemůže jí odebrat zákonem stanovené účinky za předpokladu splnění všech ostatních zákonných podmínek. Zakládá proto oprávněné osobě právo na vydání nemovitostí. Pochopitelně, že jejich vydání je možno realizovat až po účinnosti zákona. Odkaz stěžovatelky na publikaci Základy teorie práva a právní filosofie a z ní excerpovaný názor se nevztahuje na projednávanou věc. Stěžovatelka vytýká dále soudu vadný postup podle §250f o.s.ř. Jednoduchost případu vylučuje tím, že se jedná o posouzení závažné právní otázky začátku běhu lhůty k uplatnění nároku na vydání nemovitostí. Podle dnes již zrušeného ustanovení §250f o.s.ř. (byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 24.9. 1996, sp. zn. Pl.ÚS 18/96 ke dni 1.5. 1997), v jednotlivých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a šlo-li jen o posouzení právní otázky, mohl soud bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Bylo již několikráte zdůrazněno, že nesprávnost zjištění skutkového stavu v projednávané věci nebyla ze strany stěžovatele nikdy namítána. Nelze proto vytknout soudu porušení ustanovení §250f o.s.ř. V důsledku toho také Ústavní soud neshledal porušení čl. 38 odst.2 Listiny. Protože nebylo prokázáno, že by ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu došlo k porušení ústavních práv a svobod, byl nucen Ústavní soud podle ustanovení §82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost zcela zamítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. března 1998