ECLI:CZ:US:1998:2.US.113.97
sp. zn. II. ÚS 113/97
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.Z., V.Z. a E.R., zastoupených advokátem JUDr. O.Z., proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1996, sp. zn. 15 Co 766/96, ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 8. 1996, sp. zn. 14 C 140/92, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a F., odštěpný závod P., jako vedlejšího účastníka řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Navrhovatelé napadli ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 1996, č.j. 15 Co 766/96-183. Tímto rozsudkem byl ve vztahu k navrhovatelům potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 8. 1996, č.j. 14 C 140/92-166, kterým byla žaloba navrhovatelů ve věci samé zamítnuta.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba navrhovatelů proti vedlejšímu účastníkovi, proti kterému se domáhali, aby jim byl vydán podíl na nemovitostech vedených na LV č. 2614 pro k.ú. P., a to tak, aby 1. a 2. navrhovatel obdržel po 1/3 a 3. navrhovatelka po 1/6. Zbývající podíl (1/6) měl obdržet další účastník řízení před obecnými soudy, jeho návrh však byl vyloučen soudem 1. stupně k samostatnému projednání, což pro jeho dědice potvrdil i rozsudek soudu 2. stupně v té podobě, že jeho odvolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, protože směřovalo podle názoru tohoto soudu proti rozhodnutí, které má povahu usnesení upravujícího vedení řízení a proti takovému usnesení není odvolání podle §202 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle názoru navrhovatelů obecné soudy vyšly z toho, že majetek právních předchůdců navrhovatelů byl znárodněn sice podle tehdy platných předpisů, avšak bez náhrady. V takovém případě měli navrhovatelé uplatnit své nároky cestou zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů. Pokud by nesouhlasili se způsobem vypořádání svého nároku v privatizačním projektu, mohli se obrátit na soud ve lhůtě 15 dnů od vyrozumění o
způsobu vypořádání. Pouze v případě, že by privatizační projekt nebyl schválen do 31.12.1993, bylo by možno použít ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Protože navrhovatelé uplatnili svůj nárok podle zákona č. 92/1991 Sb. a tento byl zohledněn v privatizačním projektu schváleném v uvedené lhůtě, nemohli se prý domáhat svých nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž měli, jestliže s vypořádáním nesouhlasili, do 15 dnů od vyrozumění uplatnit svůj nárok u soudu. Že vyrozuměni byli, plyne z dopisu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 30. 6. 1992, dále jeho sdělení 18. 11. 1994 a ze sdělení Fondu národního majetku ze dne 4. 11. 1996.
Navrhovatelé však namítají, že své nároky u vedlejšího účastníka uplatnili již v červnu 1991 a žalobu podali 11. 3. 1992, tedy v době, kdy ještě privatizační projekt schválen nebyl. Teprve po podání žaloby jim ředitel odštěpného závodu sdělil dne 24. 3. 1992, že privatizační projekt byl schválen 20. 3. 1992. Ředitel tehdy státního podniku F. jim současně (dopis ze dne 23. 3. 1992) sdělil, že v projektu se počítá s 0,7% akcií pro restituční nároky.
Zmíněný dopis Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR (správně ze 3. 6. 1992) nic neřeší a je jen odpovědí tehdejšího ministra T.J. na výtky zemřelého Ing. J.Z. Následující sdělení Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z 18. 11. 1994, které uvádí, že projekt
byl schválen 14. 4. 1992, je podle navrhovatelů nepřesné a mlhavé.
Navrhovatelé proto nebyli seznámeni s konkrétními údaji privatizačního projektu, které se týkaly způsobu vypořádání jejich nároků a způsobu odškodnění. Proto nemohli podat žalobu k soudu podle zákona č. 92/1991 Sb. Navíc to odporuje ustanovení §9 zákona č. 87/1991 Sb., neboť požádáním o vydání majetku se vůči nim stala jeho privatizace neúčinná, tento majetek měl být z privatizace vyloučen a ponechán jako zbytkový státní podnik do výsledku soudního rozhodnutí. Navíc i výše uvedené sdělení z 18. 11. 1994 jasně hovoří o tom, že když navrhovatelé vedou spor o vydání majetku u soudu, nemůže dojít k vypořádání jejich nároků cestou privatizačního projektu.
Z toho plyne, že navrhovatele poškodil opačný postup Krajského soudu v Plzni, stejně jako jeho tvrzení, že znárodnění bylo provedeno v souladu s předpisy o znárodnění, neboť výměr ze dne 14. 3. 1950, č.j. 33.560/50-V-VI-2, vydaný Ministerstvem průmyslu ČR, nebyl podepsán ministrem, nýbrž pouze referentem Dr. B.
Rovněž Okresní soud Plzeň-město pochybil, když argumentuje tím, že pozemky nebylo možno vydat, neboť byly zastavěné. Toto tvrzení opřené o znalecký posudek je nepravdivé a nepřesvědčivé. Na blíže konkretizovaných parcelách se sice nacházejí stavby, ty však nejsou dílem zkolaudované, dílem postavené bez stavebního povolení a nejsou zapsány v katastru nemovitostí, takže k nim soud neměl vůbec přihlížet. Navíc stavby na některých z nich (dráha a ocelokolna) byly postaveny až poté, co navrhovatelé požádali o vydání pozemků. Další parcely označené jako komunikační nebo manipulační plocha bylo bezpochyby možno vydat.
Krajský soud v Plzni dále odmítl návrh na vyslechnutí bývalých zaměstnanců, kteří mohou potvrdit, že podnik neměl 50 zaměstnanců, stejně jako návrh na připuštění dovolání. Konečně navrhovatelé namítají, že spor probíhal od března 1992
do února 1997, takže bylo porušeno jejich právo na spravedlivé projednání věci v přiměřené lhůtě.
Podle názoru navrhovatelů takovýto postup obecných soudů porušil jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 a podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě (č. 209/1992 Sb.), když celé vedení sporu na navrhovatele působilo tak, že soudy dělají vše pro to, aby jim vyhověno nebylo.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a navrhovatelé oprávnění k jejímu podání byli
řádně zastoupeni.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Plzni se vyjádřil předseda senátu 15 Co JUDr. A.Š., který plně odkázal na odůvodnění senátního rozhodnutí s tím, že odmítá subjektivní názor navrhovatelů o snaze obecných soudů, aby jim nebylo vyhověno.
Vedlejšího účastník se k výzvě soudu nevyjádřil.
Věc byla ústavním soudem dále posouzena z hlediska její přípustnosti. Navrhovatelé, v daném případě Krajskému soudu v Plzni, mimo jiné vytýkají, že odmítl jejich návrh na připuštění dovolání. Z vyžádaného soudního spisu,
sp. zn. 15 Co 766/96, ústavní soud zjistil, že navrhovatelé skutečně během odvolacího řízení navrhli, aby Krajský soud v Plzni připustil dovolání v případě, že by potvrdil napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (č.l. 181). Tomuto návrhu však Krajský soud v Plzni nevyhověl, byt' ne výslovně v rozsudku. K této skutečnosti zaujal ústavní soud následující stanovisko.
V případě, že účastník řízení požádá o připuštění dovolání, postupuje v souladu s ustanovením §239 o. s. ř. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhoví, byt' nepřímo tím, že tento návrh mlčky v potvrzujícím rozhodnutí pomine, má odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužije, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud zde stojí na stanovisku, že ústavní stížnost je ultima ratio, kterou je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Povinností stěžovatele je proto vyčerpat všechny jemu dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Tak tomu bylo v předmětném sporu, neboť navrhovatelé požádali Krajský soud v Plzni o připuštění dovolání. Ten jim ale ve stížností napadeném rozhodnutí nevyhověl, ačkoli potvrdil rozsudek soudu 1. instance. V takovém případě nebylo povinností ústavního soudu posuzovat obsah ústavní stížností z hlediska toho, zda přece jen nemělo být dovolání pro nesprávné právní posouzení věci podáno. Konstatuje však, že tato podmínka zde splněna je, neboť základní výtkou proti rozsudku odvolacího soudu v ústavní stížnosti je nesprávné právní posouzení věci, když navrhovatelé namítají chybnou subsumpci případu pod zákon č. 92/1991 Sb., nadřazení soukromoprávních hledisek hlediskům stavebněprávním a tvrdí, že znárodnění předmětných nemovitostí nebylo provedeno v souladu s tehdy platnými zákonnými předpisy o znárodnění (otázka posouzení platnosti výměru o rozsahu znárodnění). Tato námitka mohla být ve smyslu
konstantní judikatury ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 114/93, nález sp.. zn. IV. ÚS 259/95) uplatněna již v řízení před obecnými soudy.
Plně to odpovídá skutečnosti, že ústavní stížnost je ve skutečnosti spíše polemikou s právní argumentací obecných soudů, aniž blíže zdůvodňuje a dokazuje, v čem porušení výše uvedených ústavních ustanovení spočívá. Navrhovatelé se pouze omezili na reprodukci textu, popř. jen na zmínku existence takových ústavních ustanovení, včetně ustanovení mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Vlastní problém spočíval především ve sporném výkladu obyčejných zákonů o znárodnění a v aplikaci zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z hlediska výkladu jeho ustanovení §6 odst. 1 písm. k).
K řešení těchto sporných právních otázek je určeno v případě potvrzujících rozsudků a usnesení odvolacích soudů dovolání podle §239 odst. 1, popř. §239 odst. 2 o.s.ř. Protože navrhovatelé tuto zákonem založenou procesní možnost nevyužili, došel ústavní soud k závěru, že jejich podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o ústavním soudu a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 1998 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu