ECLI:CZ:US:1998:2.US.115.97
sp. zn. II. ÚS 115/97
Usnesení
II. ÚS 115/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud české republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivy Brožové a soudců Vojtěcha Cepla a Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.F., zastoupeného advokátkou JUDr. E.B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 1996, čj. 17 Co 625/96-29, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl zamítnut pro opožděnost odpor podaný proti platebnímu rozkazu, došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a obdobně též do jeho práva zakotveného v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a v č1. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy totiž vydaly rozhodnutí - platební rozkaz, aniž žaloba měla zákonem předepsané náležitosti, navíc
II. ÚS 115/97
soudkyní, vůči níž stěžovatel vznesl námitku podjatosti pro neodborný a neseriozní přístup. Zejména však zdůraznil, že platební rozkaz mu nebyl doručen, v důsledku čehož byl odpor proti němu podán po lhůtě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 24 C 226/94, z něhož zjistil, že stěžovatel s odkazem na §237 písm. e), f) g) o.s.ř. napadl předmětné rozhodnutí krajského soudu dovoláním při uplatnění totožnosti skutkových námitek, totiž, že platební rozkaz neodpovídá žalobnímu návrhu, který nevymezoval předmět řízení (§237 písm. e) o.s.ř.), dále, že platební rozkaz mu nebyl doručen (§237 písm. f) o.s.ř.), a konečně, že ve věci rozhodoval soudce vyloučený pro podjatost (§237 písm. g) o.s.ř.). Dále ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud rozhodl dne 26. 2. 1998 pod sp. zn. 2 Cdon 1208/97 rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 3. 4. 1998. Protože smyslem ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, lze si stěží představit, že by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jinými slovy, protože případná protiústavnost rozhodnutí krajského soudu, založená na stěžovatelových skutkových námitkách, by nepochybně znamenala i protiústavnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, které však zůstalo ústavní stížností nenapadeno, nezbylo ústavnímu soudu, než ústavní stížnost, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout (§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ostatně skutečnost, že platební rozkaz byl vydán dle stěžovatele na základě neúplných či odporujících si údajů, je z hlediska stěžovatelem namítaného porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, čl. 14 Paktu a č1. 6 Úmluvy irelevantní,
II. ÚS 115/97
zejména, je-li výkon tohoto práva vázán na uplatnění opravného prostředku stěžovatelem. Jestliže však stěžovatel tvrdí, že platební rozkaz mu nebyl doručen, a proto byl odpor jako opravný prostředek podán opožděně, jde o námitku v poměru k právu na spravedlivý proces relevantní, nicméně za situace, kdy ve spisu obecných soudů se o doručení nachází příslušný doklad, tj. zpáteční lístek s uvedením obsahu zásilky, opatřený datem a vlastnoručním podpisem stěžovatele, jak obecné soudy po provedeném dokazování připojenými spisy téhož soudu, sp. zn. 24 C 124/94, 24 C 428/94 a 24 C 383/94, zjistily postupem, který nijak nevybočil z pravidel platných pro hodnocení důkazů, resp. ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jde o námitku z hlediska dodržení ústavnosti rovněž lichou. Stejně tak je tomu v případě námitky podjatosti soudkyně, založené na neodbornosti a neserióznosti přístupu, jestliže zákon v §14 odst. 1 o.s.ř. s podjatostí počítá pouze pro poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům. Všechny shora uvedené skutečnosti jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní a pro rozhodnutí o ústavní stížnosti relevantní, že nezbylo než ústavní stížnost i z tohoto pohledu dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Iva Brožová
V Brně dne 26. 5. 1998 předsedkyně senátu Ústavního soudu